Blackmore's Night - Dancer and the Moon

Blackmore’s Night – Dancer and the Moon

Blackmore's Night - Dancer and the Moon
Země: Velká Británie / USA
Žánr: folk rock / medieval
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. I Think It’s Going to Rain Today
02. Troika
03. The Last Leaf
04. Lady in Black [Uriah Heep cover]
05. Minstrels in the Hall
06. The Temple of the King
07. Dancer and the Moon
08. Galliard
09. The Ashgrove
10. Somewhere Over the Sea (the Moon Is Shining)
11. The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)
12. The Spinner’s Tale
13. Carry On… Jon

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blackmore’s Night zaujímají v mém srdci velmi zvláštní místo. K jejich starým deskám jsem přilnul přibližně v době, kdy vydali album “Ghost of a Rose”, tedy někdy před deseti lety, a ačkoli jsem tehdy neměl páru, kdo to je Ritchie Blackmore, muzika, kterou se svou manželkou tvořil, si mě získala. Bylo to něco naprosto odlišného od všeho toho rádiového balastu, mělo to duši, jedinečnou atmosféru a jak jsem postupem let zjistil, bylo to zatraceně dobré. Blackmore’s Night mi od té doby dělali společnost několik let, než jsem je s postupným objevováním metalového žánru odložil do škatulky srdcovek, ve které jsem čas od času zašmátral a i jejich prostřednictvím si připomněl nostalgii mých prvních hudebních krůčků. Jak jsem však zjistil při průzkumu novějších zářezů do diskografie Blackmore’s Night, počínaje albem “Village Lantern” se z jejich hudby něco alespoň pro mě důležitého vytratilo a až na pár jednotlivých skladeb už mě tvorba kapely najednou nic moc nenabízela. Přesto ve mně ale letošní novinka zažehla opatrnou naději, že by se mohly ledy pohnout a že by Blackmore’s Night třeba mohli nahrát album, které mi vrátí důvěru v jejich hudbu. Jakkoli jsem desky “Village Lantern” počínaje v podstatě neposlouchal, “Dancer and the Moon” jsem dopřál dostatek času na to, aby mě o svých kvalitách přesvědčila, jenže jak to tak vypadá, ani tentokrát se moc neurodilo…

Tedy neurodilo… Ono se to asi dost zásadně odvíjí od toho, co po Blackmore’s Night člověk žádá. A komu je po chuti tvář, kterou kapela nastavuje v posledních letech, “Dancer and the Moon” se mu do noty nepochybně strefí. Všechno zásadní se totiž zdá být na svém místě. Zadumaný bard Ritchie si sóluje na některý ze svých četných strunných nástrojů, blonďatá a usměvavá Candice svým hezkým hlasem zpívá hezké melodie, svým šest set let starým vzorům zuby nehty se blížící nástroje rozličných tvarů dodávají nezbytný renesanční feeling… Tohle všechno je zde přítomno stejně jako v heroických dobách “Under a Violet Moon” nebo “Fires at Midnight”, tak kde je tedy problém? Problém je v tom, že to, co Blackmore’s Night produkují dnes, jsou většinou prachobyčejné písničky, kterým i přes nezpochybnitelný skladatelský jazyk chybí autenticita folk rockově zpracovaných tradičních nápěvů nebo elektrizující magie vlastní tvorby, které dříve když ne zcela dominovaly, tak alespoň efektivně vyvažovaly naivní přívětivost, která měla v tvorbě vždy své místo. Jenže po autenticitě i magii zbylo jen pár nejasných stop a zůstala akorát ta naivní přívětivost, která sama o sobě dělá mnoho škody a užitku jen minimum.

Jako ano, musí se nechat, že když člověk zahodí očekávání návratu k tomu, čím si Blackmore’s Night udělali jméno a získali zástupy příznivců napříč kontinenty, poslouchá se to docela dobře, protože ona to v zásadě špatná hudba rozhodně není. Nabízí jak sluníčkové skladby, tak lehké upomínky starší tvorby a dokonce i moderní a energickou polohu, která u Blackmore’s Night také není novinkou. Pro tichý podkres nějakého prosluněného zářijového pikniku je to vlastně ideální a v takové situaci může deska jako celek zafungovat. Bohužel, při domácím poslechu vyjde najevo, že je to z větší než zanedbatelné části poměrně jalový materiál, který se se svými předchůdci z let 1997-2003 až na výjimky nemůže měřit, neboť to, co tehdy dovedlo strhnout, je dnes omezeno jak na četnosti, tak na intenzitě. Je docela smutné, že některé skladby spíš než hudebními kvalitami upoutají tím, jak jsou praštěné. Taková “Troika” je sice docela v pohodě song, ale je vyloženě trapné, jak se snaží navodit atmosféru bohatýrského Ruska pomiliontéprvé použitými hlubokými zpěvy mužského sboru a dalšími neskutečně provařenými “ruskými” motivy. Než takové náhražky, dám si tisíckrát raději něco autentického a žánrově příbuzného… Ještě větší zhovadilost je ale naprosto zbytečný cover kultovní “Lady in Black” od Uriah Heep. Jako bonus bych to ještě pochopil, ale cpát tohle do první třetiny desky? Proboha proč?!

Ale abych jenom nehanil, padla tu řeč také o příjemných výjimkách. Třeba taková “The Last Leaf” je sice velmi umírněná balada, ale svojí melodikou a náladou dává vzpomenout na léty prověřené první čtyři desky a určitě se před nimi nemusí stydět, což nemusí ani předposlední “The Spinner’s Tale”, která je na tom ještě o kus lépe. Na poměry alba velmi solidní je koneckonců i taková “The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)”“Dancer and the Moon” krom toho obsahuje řadu i pár dalších přijatelných skladeb (“Temple of the King”, “Dancer and the Moon”), slušných melodických obratů a zejména Ritchieho kytarovou práci, která ač tentokrát nepřináší nic, co bychom ještě neslyšeli, má zkrátka pořád něco do sebe, ale až na zmíněné výjimky je bohužel dost nápadné, že většina skladeb postrádá něco, co by k nim posluchače připoutalo. Takhle je z toho takové proč ne album, které místy příjemně potěší, ale nějak nevím, proč bych si ho měl vlastně pouštět, když jeho tvůrci mají na kontě mnohem zdařilejší počiny.

Blackmore’s Night tedy mé rozčarování z jejich současné tvorby rozhodně nepřebili a místo další skvělé desky je pro mě “Dancer and the Moon” spíše dalším zklamáním, byť ne až tak silným, jako to zpočátku vypadalo. Nepochybuji, že si deska své posluchače najde, a to i v řadách letitých fanoušků kapely, protože když nic jiného, je rozhodně lepší než třeba předchozí “Autumn Sky”, a kdo chce, slušné věci si na jejích padesáti minutách určitě najde. Bojím se však, že k tomu zavdá důvod spíše nostalgie než samotné hudební kvality alba, které úrovně svých předchůdců zkrátka nedosahují. A když tak marně pátrám po důvodech tohoto trendu, vzpomínám si, že to není tak dávno, co Candice Night v jednom rozhovoru prohlásila, že Ritchie Blackmore už nečerpá inspiraci z temné části emocionálního spektra, ale z jeho druhé, pozitivní strany. Bohužel pro nás (nebo alespoň pro mě), ta temná strana zjevně skýtala hodnotnější inspiraci…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.