Blaze Bayley Paul DiAnno poster 2012

Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven

Blaze Bayley, Paul Di'Anno
Datum: 11.11.2012
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven, Tristana

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Na bývalé zpěváky Iron Maiden se občas zapomíná. Jak Paul Di’Anno, tak Blaze Bayley zanechali nesmazatelný otisk na tváři Iron Maiden. Byla to tedy zajímavá možnost srovnat výkon člověka, který natočil klasiku, a člověka, který nazpíval nejkontroverznější dvě desky britské legendy. Ačkoliv jsme měli možnost Blaze Bayleyho (co si budeme nalhávat, bylo to hlavně o něm) vidět na turné v ČR v březnu, a dále i v létě na nevystoupení na pofidérním festivalu Rock Rebellion, který tak nějak proběhl-neproběhl, nebyl důvod nezajít se opět na toho metalového srdcaře, který potápí svým přístupem dolů i samozvané krále Manowar, podívat. Navíc když tentokrát přivezl zajímavou posilu v podobě původního zpěváka Paula Di’Anno.

Blaze u nás se zastávkami turné nikdy nešetřil, a tak se u nás turné zastavilo celkem čtyřikrát. Já jsem se účastnil třetí zastávky 11. listopadu ve Zlíně. Předskokany Tristana jsem bohužel nestihl vůbec a Seven jsem stihl jen na poslední chvíli, takže jsem mohl zahlédnout jen závěr vystoupení, které ale prý nepostrádalo šťávu a nadprůměrné hráčské výkony, hlavně od kytaristy Kirka Běhunka. Po nepříliš dlouhém čekání bylo vše připraveno na vystoupení zpěváka, který nazpíval první dvě (a pro někoho i jediné) desky Železné panny. Paul Di’Anno už dávno vypadá úplně jinak, asi málokdo by v něm poznával toho pankáče, který stál u zrodu NWOBHIM. U mikrofonu stál mírně korpulentní pán, který toho vskutku po pódiu moc nenachodil a co si budeme povídat, ani nezazpíval. Akci při koncertě zajišťovala (výborná!!!) skupina hráčů z Ruska, kteří provází oba zpěváky (takže dvě vystoupení za večer). Tito čtyři jedou ruské, ukrajinské, české, slovenské a skandinávské zastávky. Všichni jsou to sympatičtí poměrně mladí lidé. Paul (jaké to překvapení) měl většinu setu postavenou na starých klasikách Iron Maiden, což celkem dokazuje, že sám asi za zbytek kariéry nic moc smysluplného neudělal a potřebuje rejžovat z toho, čeho dosáhl už tak před třiceti lety. Jasno jsem měl v podstatě už od intra “The Ides of March” (která otevírá druhou desku Maiden, “Killers”) Zpěv už mu taky moc nejde, tak to většinou připomínalo takové zvláštní škrkání, ale musím říct, že jsem to čekal i o dost horší. Aspoň jsem si zanotoval notorické vály aka “Wrathchild”, “Killers” nebo “Running Free”. Největším zážitkem pro mě byla instrumentálka z první desky Iron Maiden, “Transylvania”. Spíš než koncert Di’Anno bych to popsal jako vystoupení jedné neznámé ruské bandy, která umí podat staré klasiky s neuvěřitelným nadhledem a nasazením. Di’Anno mě vyloženě nezklamal, od něj jsem nic speciálního nečekal, a nakonec to docela uteklo i přes jeho celkem úsměvnou osobu. Díval jsem se na něj spíš z historické úcty.

První blok večera za námi, nezbývalo než se osvěžit, cigárko, a vrátit se do sálu na hlavní zážitek večera, mocného Blaze. Chlápek, co si za svůj život zažil více, než si spousta z nás dokáže představit, se (už nevím pokolikáté) postavil na nohy, a v jednom kuse objíždí svět s novými a novými turné. Ať rekapitulační, nebo k nové desce, nebo akustický projekt (se kterým mimochodem zavítá v březnu do brněnského Semilassa), nezastaví se. A lidi na něj pořád chodí a já mu to přeju. Jeho přístup se vidí u málokterého hudebníka a já hrozně závidím těm muzikantům, kteří s ním můžou trávit celé turné. Blaze nabídl přůrez svou tvorbou, přičemž nejstarší položky byly skladby Iron Maiden, jmenovitě hned druhá “The Futureal” a třetí “Lord of the Flies”, kterými si hraní kusů od Maiden vybral až do druhé půli koncertu, kdy zazněla “The Clansman” a závěrečná “Man on the Edge.” Už tady je vidět ten propastný rozdíl mezi oběma zpěváky. Blaze nadšeně vyzýval diváky ke zpěvu a ke spolupráci. Po každé skladbě poděkoval a prohodil pár slov. Vždy mě dostane jeho motivační řeč před skladbou “King of Metal” (překvapivě jediný zástupce z jeho poslední desky), kdy mu věřím každé slovo, když si vzpomenu na vše, co prožil. Takových okamžiků, kdy zpěvák dává nahlédnout do svého nitra a mluví ke svým divákům s respektem a se snahou, aby jeho řeč v nich něco zanechala, je během vystoupení více. A neotravují. Nemá cenu popisovat každý detail vystoupení, pauzy mezi skladbami vyplňoval nadšené skandování zpěvákova jména a někdy bylo vidět, jak ho to nadšení lidí opravdu dojímá. Pro mě je opravdu i s podivem, že zrovna na zpěváka jeho formátu, který není médii (metalovými) příliš tlačený, pořád chodí dost lidí, i když už tu byl několikrát předtím. Ocenil jsem taky, že složení setlistu bylo jiné než při březnovém koncertě, a došlo i na Bayleyho brutálnější nahrávky “The Man Who Would Not Die”, ze které zazněla výtečná thrashovka “Robot”, a “Promise and Terror“, ze které vytáhl úvodní “Watching the Night Sky”. A opět ta podpora výtečné kapely, která dodala Bayleymu s jeho šílenými gesty to správné ostří a některé skladby tlakovala až nadoraz. Na konci koncertu byli propocení, vyčerpaní a spokojení úplně všichni. Jak ti pod pódiem, tak ti na pódiu.

Po koncertě Blaze neváhal a ihned se vydal za fanoušky, se kterými se ochotně vyfotil, prohodil pár slov, podepsal, co se dalo, a neustále se spokojeně usmíval. V prostorách klubu Masters of Rock Café byla možnost odchytit i ostatní členy kapely, takže možností popovídat si a nasbírat nějakou tu památku bylo hodně. Návštěvu Blaze Bayleyho doporučuju fakt každému, protože je to zážitek, na který se nezapomíná. Obzvlášť by si z jeho vystupování a nasazení měli vzít příklad současné dámičky, promenádující se na heavy metalové (potažmo melodicko metalové) scéně.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.