Země: USA Žánr: metalcore Datum vydání: 31.1.2012 Label: Rise Records Tracklist: 01. The March 02. Faith in Fire 03. Goodbye to Death 04. Final Hours 05. Starving Vultures 06. Everything You Love Is Gone 07. Walking Dead 08. The Devil and Self Doubt 09. Step Back in Line 10. Trail of Seclusion 11. Deaf Ears 12. One by One 13. Entrenched 14. Back to Life Hodnocení: Kaša – 8/10 H. – 7/10 Beztak – 6/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Metalcorová šestice z Orange County v Kalifornii přichází v pravidelném dvouletém intervalu se svým už sedmým albem “The Great Fire”, o kterém hned v úvodu můžu prozradit, že nepřináší na poměry kapely nic zásadně nového (čímž netvrdím, že by bylo špatné). Skupina našla svůj zvuk na průlomovém “The Truth”, který od té doby brousí jako diamant do dokonalých rozměrů. Stejně jako na minulém, eponymním albu však stojí i novinka trošku ve stínu “Declaration” z roku 2008. Tady podle mě dosáhli Bleeding Through svého kompozičního vrcholu, těžko říct do jaké míry lze tento fakt přičíst Devinu Townsendovi, který si album vzal pod svá producentská křídla, ale tuhle desku prostě řadím o něco výš než všechny ostatní v diskografii skupiny.

Na novince si skupina řekla, že už něco dokázala, něco umí a rozhodla si album produkovat sama ve své režii. Oproti minulému, trošku nevýraznému “Bleeding Through” krok správným směrem, zvuk je agresivnější, víc takříkajíc řeže, takže v tomhle ohledu potěšení.

Album otevírá střednětempá instrumentálka “The March”, která pozvolna přechází v úvodní “Faith in Fire”. Dobrý úvod, zběsilé bicí, chytlavý refrén s umně zakomponovanými klávesy. Spolu s následující “Goodbye to Death” jedny z nejlepších skladeb na albu. Trošku slabší je čtvrtá v pořadí “Final Hours”, kde mi dojem kazil melodický refrén, které kapela sice umí, ale tenhle mi nesedí, můj subjektivní dojem ovšem. Následuje hodně symfonická “Starving Vultures” se skvělou klávesovou linkou, díky které dostává píseň skoro až black metalový nádech. Další brutální jízda přichází v podobě “Everything You Love Is Gone” necelé dvě minuty dlouhá vypalovačka, kdy ke zvolnění tempa dochází až s HC sbory na konci skladby. Další z velice povedených skladeb přichází s nejdelším songem na albu, “Walking Death”, ve kterém dostává hodně prostoru klávesistka Marta Peterson.

Pokud jsem “Final Hours” pohřbil kvůli nepovedenému refrénu, tak musím naopak vyzdvihnout “The Devil and Self Doubt”, kde se navíc dočkáme slušného kytarového sóla, jedna z nejlepších skladeb na albu, určitě. Od tohohle momentu ovšem začíná album trošku ztrácet na síle, trošku vycpávkově na mě působí “Step Back in Line”, “Deaf Ear” a “Entrenched”. Tyhle skladby mě prostě nechytly a trošku mi kazily dojem z jinak povedeného alba. Poněkud netypicky se rozjíždí “Trail of Seclusion”, kdy po klávesovém úvodu a kytarové vyhrávce přechází skladba v klasický Bleeding Through nářez odlehčený melodickým refrénem. Abych uzavřel okruh nejlepších skladeb na albu, nesmím opomenout “One by One” s úderným vyřvávaným refrénem, půl druhé minuty dlouhá skladba, která dokáže skvěle nakoupnout slabší závěr alba.

Co říci závěrem? Podle mě přišli Bleding Through s albem, které sice nepřináší nic nového, ale rozhodně není nepovedené, naopak, velké množství dobrých skladeb mě nutí zařadit ve svém osobním žebříčku album o něco výše než poslední album a v podstatě jej řadím hned za (pro mě asi nepřekonatelné) “Declaration”, takže ano, mě osobně s “The Great Fire” určitě překvapili.

Další názory:

Bleeding Through jsou v jádru vlastně úplně normální core sekačka (ne ta na trávu), jak je v dnešní době vcelku běžné, co ale tuhle skupinu ale trochu odlišuje od stáda, jsou klávesy, byť je kapela nevyužívá v takové míře jako třeba souputníci The Devil Wears Prada nebo Winds of Plague, ačkoliv i u Bleeding Through tento nástroj některé písničky opravdu povyšuje o třídu výš, viz namátkou “Goodbye to Death” nebo “Starving Vultures”. Na druhou stranu se to ovšem dá považovat i za výhodu Bleeding Through, jelikož je tím pádem jasné, že se skupina nespoléhá pouze na tuto stále ještě nepříliš tradiční kombinaci (tohle třeba začíná být pomalu problém u zmiňovaných Winds of Plague, kteří se díky tomu trochu začínají točit v bludném kruhu) a zároveň nezapomíná i na to, že podobné žánry prostě musí “bouchat” – tím chci říct, že u Bleeding Through stále ještě hraje prim metal (resp. metalcore, abychom byli přesnější). Kromě toho bych na “The Great Fire” viděl ještě dva další klady, které by rozhodně stály za zmínku. Jednak je to velmi slušná pestrost materiálu, což není dáno pouze těmi klávesami, ale i samotnými songy, které se pochybujou od HC načichlých smaženic (ne těch houbových) až k metalovějším kusům. Onen druhý klad s tím prvním vlastně tak trochu souvisí – jedná se o to, že “The Great Fire” má velmi kvalitní drajv, což je u podobných žánrů možná ten nejhlavnější záměr. V konečném součtu deska samozřejmě není nic převratného a upřímně si nemyslím, že bych si na ni za půl roku vzpomněl a pustil si ji (natožpak abych ji tak dlouho poslouchal), ale v žádném případě se “The Great Fire” nedá upřít, že minimálně na chvíli dokáže zabavit velmi dobře.
H.

Z kapely Bleeding Through jsem nikdy nebyl, jak se říká, “na větvi”. A to ani v dobách, kdy jsem žral téměř každou corovou kapelu, která se mi dostala do rukou. Zároveň ale platí, že jsem na ně nikdy neměl negativní názor, jen jsem do jejich tvorby nedokázal proniknout. Tentokrát jsem jim ovšem dal více poslechů než v minulosti a potvrdilo se mi to, co jsem si myslel již dříve. Že jde o kvalitní kapelu, která je schopna na nějakou dobu udržet mou pozornost. Ani mé neoblíbené klávesy mi nervou uši, ani nijak neruší celkový dojem nahrávky. Přesto stále platí, že z kapely Bleeding Through nejsem na té pomyslné větvi a zřejmě mě tam jen tak nedostanou. Celkově vzato, si však fanoušci žánru na desce “The Great Fire” určitě najdou příjemné momenty. Pro mne je ovšem deska “pouze” lehkým nadprůměrem.
Beztak