Blind Guardian - Beyond the Red Mirror

Blind Guardian – Beyond the Red Mirror

Blind Guardian - Beyond the Red Mirror
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 30.1.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Ninth Wave
02. Twilight of the Gods
03. Prophecies
04. At the Edge of Time
05. Ashes of Eternity
06. The Holy Grail
07. The Throne
08. Sacred Mind
09. Miracle Machine
10. Grand Parade

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Tak, a máme tady po nějaké době další restík v podobě recenze alba, jehož datum vydání již není zrovna aktuální, ale přesto se nehodí, abychom jméno této velikosti a událost, již vydání této placky znamenalo, ignorovali. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každé nové album Blind Guardian je spojeno s velkými očekáváními, která se melodickým nestorům z Krefeldu daří bez problémů plnit, protože jestli se o Blind Guardian dá něco prohlásit, tak že jsou ve všech ohledech sázkou na jistotu. Tahle parta z Německa si během své dlouhé kariéry navykla na vysoký standard, jenž je možná občas spojen s nějakým tím menším zklamáním (u mě osobně třeba „A Twist in the Myth“), ale jinak jsou Blind Guardian špičkou ve svém power metalovém oboru.

A na konstatování z předchozího odstavce se nic nemění ani tentokrát, protože když se člověk zaposlouchá do jejich novinky (berte s ohledem na termín vydání s rezervou) „Beyond the Red Mirror“, která má v diskografii již pořadové číslo deset, tak dostane komplexně vrstvenou, avšak klasickou porci německého power metalu, jenž je v podání této veličiny svou kvalitou na hony vzdálený genericky znějícím zástupcům téhož hudebního stylu. Když jsem v předchozí větě označil novinku jako klasickou, tak vězte, že to platí na poměry Blind Guardian opravdu doslova. Nějaké stylové odbočky jsem věru nečekal a vlastně jsem po nich ani netoužil, takže mě osobně „Beyond the Red Mirror“ nijak nezklamalo a můžu říct, že co do kvalitativní laťky se jedná o další z řady povedených počinů Němců s famózním Hansim Kürschem v čele.

„Beyond the Red Mirror“ je až na menší škobrtnutí ve středu stopáže vyrovnaná a na relativně limitované možnosti kapely barvitá nahrávka, s čímž je spjato to nejdůležitější, a sice že její poslech baví. K mé vlastní spokojenosti je album poskládáno na poměry Blind Guardian nepřekvapivě, což znamená, že nechybí jak dynamické power metalové hymny v podobě „Twilight of the Gods“ a „Holy Grail“, tak epické kompozice, jimž vévodí hned úvodní rozmáchlá záležitost „The Ninth Wave“ nebo ještě o malý kousek povedenější „The Throne“.

Právě do „The Ninth Wave“ jsem vzhledem k její hrací době vkládal asi největší naděje, protože Blind Guardian tyhle delší skladby prostě umí. Musím říct, že nejvíc se mi líbí temnější atmosféra této kompozice. Je fakt, že ony temnější sloky jsou vystřídány prosvětleným refrénem, jenž je zprvu nenápadný, ale velmi zpěvný, ovšem na úvod je to ambiciózní a hlavně velmi slušně vyvedená kompozice, která do dalších minut nakopne. Totéž platí o „Twilight of the Gods“, což je typická chytlavá hitovka, jež nad zbytkem alba vyčnívá z pohledu nakažlivého potenciálu, který v ní dřímá. Navzdory její jednoduché struktuře nijak neupadá a je schopná se držet na samém vrcholu posluchačského zážitku z „Beyond the Red Mirror“ i po uplynutí několika poslechů.

Vůbec nejlepší skladbou je z mého pohledu čtvrtá „At the Edge of Time“, která díky barvitým aranžím a skvělému orchestru zní velmi výpravně a jako by se na album zatoulala z nějaké metalové opery (myšleno v dobrém smyslu tohoto přirovnání). Je na jednu stranu škoda, že se zastavila na „pouhých“ sedmi minutách hrací doby, protože nosné nápady by vystačily i na delší stopáž, ale na druhou stranu je možná lepší tato forma než rozmělněná kaše bez potřebné údernosti, která této kompozici nechybí. Po slabší „Distant Memories“, jež mi spolu s queenovskou „Miracle Machine“ přijde tak nějak zbytečná, je nálada rychle spravena parádní dvojicí „The Holy Grail“ a „Sacred Mind“. Opět se jedná o delší písně, které v rukou třímají hrdinskou power metalovou pochodeň a v rychlejším tempu dávají vyniknout jednak silným kytarám, ale hlavně skvělému vokálu Hansiho, jehož klenutý refrén v prvně jmenovaném válu je skvělý a zabrušuje hrany agresivních slok.

Snad jediné, čím mi “Beyond the Red Mirror” příliš nesedí v celé své délce, je zvuk. Mix je podivně plochý a místo toho, aby podporoval nespornou záživnost desky, tak na mě má účinek takřka opačný. Nemyslete si, není to žádný shit, kterému nedokážu přijít na jméno, Blind Guardian by něco takového určitě nedopustili, ale přesto věřím, že výsledek mohl být průraznější a energičtější. Navíc mám dojem, že tentokrát se nepovedla syntéza mezi orchestracemi a kytarovým podkladem tam, kde je to zapotřebí („At the Edge of Time“ a „The Throne“), protože oba tyto prvky na mě působí zvláštně izolovaně a hrají si jakoby každý na svém písečku. Předchozí placky byly v tomto ohledu na vyšším vývojovém stupni a je škoda, že ačkoli ta hudba zní sama o sobě pompézně a chytře, tak místo toho, aby se její pozice tímto prvkem ještě více upevnila, je tomu spíše naopak.

Blind Guardian

Předchozí odstavec je však pouze má osobní výtka, která nemá co dočinění s kvalitou vlastní hudby na „Beyond the Red Mirror“. Ta je totiž opět skvělá a Blind Guardian dokázali, že i přes nulový stylový vývoj (nic proti tomu, protože tohle jim jde stejně ze všech nejlíp) mají stále hodně co říct. A já jim to zase baštím i s navijákem. Kdyby si všechny stylově spřízněné party držely takhle vysoký standard kvality, tak možná bych i ten power metal začal poslouchat s větším nadšením a ne jen tak z povinnosti kvůli recenzi, nebo naopak z nostalgie, kdy si opráším několik málo skladeb, když mě zrovna popadne nálada. Za mě rozhodně palec nahoru.


Druhý pohled (Ježura):

Už to vypadá tak, že s „Beyond the Red Mirror“ to mám velmi podobně jako s každým předchozím albem Blind Guardian. Nejdřív se mi z nějrůznějších důvodů nelíbí, ale nakonec mu přijdu na chuť a opět docením tvůrčí um, s jakým se tihle pánové pohybují vysoko nad prakticky veškerou power metalovou konkurencí. „Beyond the Red Mirror“ zní, jako by Blind Guardian navázali na ty nejepičtější kusy z desky předchozí, a přitom si odpustili jakékoli úlevy, protože tohle více než hodinové album obsahuje až na několik drobných výjimek jednu rozmáchlou kompozici vedle druhé. To je na jednu stranu ku prospěchu věci, protože záměr nahrát epickou desku vyšel na jedničku a opusy jako „At the Edge of Time“ nebo „The Throne“ patří snad k tomu nejlepšímu, co pod taktovkou Blind Guardian kdy vzniklo. Na druhou stranu mi ale připadá, že pro samou rozmáchlost „Beyond the Red Mirror“ maličko splývá dohromady, pročež trochu zbytečně zaniká hromada dobrého materiálu, na který je deska mimořádně bohatá.

Tohle pak ještě zdůrazňuje zvuk, který kolega vystihl trefně, jenže já si na rozdíl od něj klidně troufnu použít pojem „průser“. Sice je fakt, že se na to dá zvyknout, a když se člověk snaží, tak tam většinou najde to, co hledá, ale je to zbytečně otravné a v celkovém dojmu to desce alespoň v mých očích dost ubližuje. Když totiž při své délce nezní tak, jak by znít mohla, a člověku tam pořád něco chybí, může to mít (a v mém případě také má) dopad na atraktivitu celku. Při všech kvalitách, které „Beyond the Red Mirror“ má, totiž při poslechu od začátku do konce ztrácím pozornost a některé kusy mě v rámci celku i trochu iritují. To je k vzteku zejména protože když si ty písničky pustím samostatně, námitky mizí.

V „Beyond the Red Mirror“ tedy vidím poněkud rozporuplný počin. Z osvědčených a kvalitních surovin tu byl rukama michelinských kuchařů navařen kotel výborné krmě, která v zásadě nesnese námitek a navazuje na předchozí výtvory svých stvořitelů s hlavou oprávněně vztyčenou. Jenže ten číšník, kterému do toho kulinářského zázraku upadl vajgl, by zasloužil nakopat. Nad žvárem se totiž sice zavřela hladina a skončilo někde u dna, všudypřítomná pachuť ale zůstala a to je opravdu škoda.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.