Země: Norsko Žánr: death metal Datum vydání: 15.7.2016 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. Revocation of Humankind 02. Proselyte Virus 03. Patriotic Hatred 04. Homicidal Ecstasy 05. Martyrized 06. Union of Flesh and Machine 07. Legacy of Greed 08. Exposed Mutation 09. Primal Recoil 10. Leather Rebel [Judas Priest cover] 11. Mary Whispers of Death Hrací doba: 45:58 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Přestože je metalový sever již dlouhá léta poměrně jasně geograficky rozdělen, tak ne vždy platí, že norské metalové kapely musí za každou cenu hrát black metal. A na druhou stranu ne ve všech případech je nezbytné, aby deathmetalové skupiny ze Skandinávie pocházely jen a pouze ze Švédska. Správně hádáte, že bych takovým způsobem neuváděl recenzi novinky norské deathmetalové party Blood Red Throne, kdyby již bezmála dvě dekády netvořili výjimku potvrzující obecně zaběhnuté pravidlo.

Musím přiznat, že tahle parta mě s tím svým krvavě násilným náserem hezkou dobu obcházela. Ačkoli jsem měl již dlouhá léta přehled o tom, co hrají, tak byla pětice kolem kytaristy Daniela Olaisena jednou ze skupin, o nichž jsem věděl, že by mě jejich hudba čistě teoreticky měla bavit, ale k nimž mě to začalo táhnout až nedávno. Pokud se budeme bavit přímo o Blood Red Throne, tak prvním albem, jež jsem od nich slyšel, bylo teprve eponymní „Blood Red Throne“ z roku 2013. To mě chytlo hned na první pokus, a právě proto jsem se na vydání osmé řadovky zdravě těšil.

Řekněme si to na rovinu. Je na Blood Red Throne něco jiného a zvláštního, když už o sobě můžou tvrdit, že hrají severský brutální death metal, a nepochází přitom z jeho rodné bašty, tedy již zmíněného Švédska? Abych pravdu řekl, tak vlastně ani ne. Kdybych si toto nepřečetl v historii skupiny, tak o zemi původu nemám ani páru. Ale o to, kde si borci ve volných chvílích válí šunky, zas tak moc nejde; hlavní je samozřejmě hudba. Ta je poplatná deathmetalové hudební škatulce, plná odkazů na 90. léta, ovšem s tím rozdílem, že Blood Red Throne do ní přimíchávají spoustu moderní brutality, díky čemuž zní „Union of Flesh and Machine“ ne tak docela jako chrastivé retro, ale na poměry žánru moderně. Chtělo by se mi říct až svěže, ale to si díky vší té brutalitě, krvi a nenávisti ve spojení s velmi hutnými kytarami a nelidským rykem zpěváka Bolta tak trochu protiřečí.

Kdybych měl představit „Union of Flesh and Machine“ jedním slovem, tak bych volil mezi přízvisky neústupné a brutální. Blood Red Throne rozjedou deathmetalové peklo jménem „Revocation of Humankind“ a od té doby se ani na zlomek vteřiny nepoleví v nasazení, které hned v úvodu zvolí. Těžko říct, jestli je to dobře nebo naopak a nahrávka by snesla lehké oživení třeba prostřednictvím pomalejšího songu, jenž by ještě víc přiživil už tak nepříjemnou atmosféru. I bez něj však „Union of Flesh and Machine“ funguje jako celek docela obstojně a není problém jej vyposlechnout na jeden zátah. Nejedná se sice o nahrávku, s níž bych si dokázal představit několik týdnů společně stráveného času, což ovšem nemění nic na tom, že komu voní brutalita, krev a násilí, ten by neměl být výsledným produktem zklamán.

Nenávist z Blood Red Throne srší na všechny strany a tomu také odpovídá nálada nahrávky, která, jak už jsem uvedl výše, je až nepříjemná a toho nátlaku je tam tolik, že se nejedná o vyloženě jednoduchou záležitost na poslech. Alespoň ne za začátku, kdy jsem měl problém odlišit od sebe jednotlivé skladby a najít si v nich záchytné momenty. Na druhou stranu ale Blood Red Throne nevymýšlejí žádné experimenty se stavbou písní, což znamená, že řada z nich by se na poměry žánru dala označit skoro jako hitovka. Řeč je hlavně o úvodní „Revocation of Humankind“, „Homicidal Ecstasy“ či „Exposed Mutation“, kdy každá z nich je skvělou ukázkou toho, jak Blood Red Throne lepí dohromady šlapavá tempa a rytmiku s technickými, avšak v každém okamžiku brutálními kytarami. Z těch slyším takový americký devadesátkový feeling a korunu tomu nasaje zatraceně hluboký growling. Ten je doplňován doprovodným vokálem, jenž už se pohybuje ve vyšších sférách a vnáší tak do jinak neměnného vokálního projevu trochu oživení.

Vyložené zápory mě v souvislosti s „Union of Flesh and Machine“ nenapadají, ale dokážu si představit, že tam, kde moje maličkost chválí neústupnou atmosféru a sevřenost díla, tak by totéž někdo jiný mohl nazvat jako jednotvárnost a nudu, díky níž mu stačí vyslechnout první tři skladby. Byla by však škoda odepisovat Blood Red Throne hned po několika málo minutách, protože nejenže přijdete o vcelku vydařený cover písně „Leather Rebel“ od Judas Priest, ale veškerá energie, jíž borci ve studiu do placky vložili, by přišla vniveč, což by byla škoda.