Bloodbath - Grand Morbid Funeral

Bloodbath – Grand Morbid Funeral

Bloodbath - Grand Morbid Funeral
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.11.2014
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Total Death Exhumed
03. Anne
04. Church of Vastitas
05. Famine of God’s Word
06. Mental Abortion
07. Beyond Cremation
08. His Infernal Necropsy
09. Unite in Pain
10. My Torturer
11. Grand Morbid Funeral

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před dvěma lety řady hvězdných seveřanů Bloodbath opustil vokalista Mikael Åkerfeldt, byla tahle parta, která funguje spíše jako vedlejší projekt a místo odpočinku členů Katatonia či Opeth, v nelehké situaci. Změna zpěváka je vždy obtížná a v případě Mikaela Åkerfeldta to platí dvojnásob, protože bez jeho znamenitého growlingu byla budoucnost kapely ještě před pár lety něčím nemyslitelným. Nicméně, Mikael se nechal slyšet, že death metal jej už nezajímá a zaměřil se pouze na své domovské Opeth, s nimiž death metalovou škatulku už před lety opustil. Bloodbath nezaháleli a takřka okamžitě začali pracovat na nástupci šest let starého “The Fathomless Mastery” s novým zpěvákem, jehož identita byla dlouho utajována.

A odhalení nového pěvce bylo… ehm… překvapivé. Fanoušci provolávali spoustu jmen, přičemž nejhlasitěji znělo volání po návratu Petera TägtgrenaHypocrisy, který naštěkal famózní druhé album “Nightmare Made Flesh”, nicméně Bloodbath sáhli nečekaně po Nicku HolmesoviParadise Lost, což vyvolalo spoustu otázek směřující ke kvalitě jeho growlingu, když už dlouhá léta s Paradise Lost operuje bez hlubokého murmuru. Za sebe mohu říct, že volba to byla znamenitá, protože jeho chropot nedoznává žádných slabin a ačkoli jej snad 20 let na žádné nahrávce nepoužil, tak je z jeho projevu cítit neuvěřitelná síla, živelnost a hlavně jistota. Jako by chtěl všem pochybovačům dát najevo, že nepatří do starého železa, a vůbec bych se nedivil, kdyby trochou toho záhrobního vokálu překvapil i na chystaném albu Paradise Lost.

Bloodbath už od svých začátků vzdávali hold chrastivému death metalu bez žádných dodatečných příkras. Na tom se nic nemění, takže všichni, kdo mají rádi severský death plný hnusných kytarových riffů a hlubokého growlingu, budou nad “Grand Morbid Funeral” chrochtat blahem, protože sestava, která kromě Old Nicka (jak zní Holmesova oficiální přezdívka) čítá ještě Jonase Renkseho, Anderse “Blakkheima” Nyströma, Martina Axenrota a Pera “Sodomizera” Erikssona, nadrtrila opravdu skvělé oldschoolové album, které sází na neprostupnou atmosféru. Ta je snad i díky Nickově přítomnosti zdánlivě zadumanější a načichlá doom metalem. Jako příklad slouží dvojice “Church of Vastitas” či “Grand Morbid Funeral”, jež bych si na předešlých albech nedokázal představit. Paradoxně je právě v těchto momentech Nick nejsilnější. Ne, že by v rychlejších šlehách typu “Mental Abortion” ztrácel dech, ale občas má problém probít se dopředu zpoza hutného kytarového oparu dvojice Blakkheim/Sodomizer.

Nespornou výhodou “Grand Morbid Funeral” je jeho semknutost. Vyloženě slabých písní neobsahuje. Snad jedině “Unite in Pain” netáhne tak dobře jako jiné rychlé vály, ale to je čistě subjektivní výtka, protože svou formou se tato věc nijak neliší od vypalovaček “Anne” či “Beyond Cremation”, jež naopak řadím mezi top momenty alba. “Grand Morbid Funeral” je i navzdory faktu, že převládají rychlejší a přímočaré skladby dle standardního severského mustru, zábavné a díky lehce zastřenému zvuku nepostrádá dostatek chorobné atmosféry. Tu podtrhují kytarová sóla, která jsou v mixu trošku upozaděná za chrastivými riffy.

Když už jsem nakousl ty nejlepší skladby, tak rozhodně nesmím opomenout úvodní flák “Let the Stillborn Come to Me”, který je esencí toho nejlepšího ze švédské death metalové školy s jasnými odkazy na staré Entombed, a upřímně si nepamatuji, že by se Bloodbath v minulosti povedlo nakopnout album v tak velkém stylu, jako to zvládli nyní. Rozvážný start prodlužují i kompozice “Total Death Exhumed” počínaje a “Church of Vastitas” konče. Právě v těchto chvílích spatřuji úplně nejlepší momenty alba. “Anne” se svou proměnlivostí mezi střednětempým valivým death metalem a ničivými rychlými výpady; “Church of Vastitas” s parádní hřbitovní atmosférou. Zabijácká “Mental Abortion” je famózní rychlovka, která se svou přímočarostí dotkne i crustu. Opravdu skvělá věc, která načíná neméně povedenou druhou polovinu “Grand Morbid Funeral”. Ta rychle a jistě spěje do velkého finále, které obstarává “My Torture”, v níž se trochu protáhne Axenrot a ukáže, že tenhle dřevní death metal mu jde na jedničku. První třetina “My Torture” je takřka v celé délce v jeho režii. Čtyři minuty zběsilých sypaček by však netáhly tak dobře, tak zhruba v polovině přijde pasáž, kdy si všechnu slávu vybere kytarové duo. No a titulní záležitost na závěr je jen sladkou tečkou na tomto odporném dortu. Závan kostelních sborů, doomovým aromatem načichlé kytary a v závěru pravá death metalová smršť s hostujícím Chrisem ReifertemAutopsy.

“Grand Morbid Funeral” končí a já si říkám, že Bloodbath nahráli druhé nejlepší album své kariéry. Přiznám, že tak silnou kolekci jsem v žádném případě nečekal, stejně jako jsem nečekal, že by Nick Holmes mohl plnohodnotně nahradit taková jména, jaká se v minulosti na pěveckém postu Bloodbath ukázala. “Grand Morbid Funeral” možná není přelomová deska, která by daný žánr posouvala někam, kde dosud nebyl, ale to jsem ani nečekal. Vždyť Bloodbath vznikli, aby si parta kámošů mohla dát oraz od svých domovin a pořádně si zablbnout pod nánosem dřevního zvuku, a protože je na “Grand Morbid Funeral” vše, co od podobné desky očekávám, navrch s parádní atmosférou, tak bych se nebál sesadit “The Satanist” od Behemoth z trůnu pro nejlepší death metalové album roku 2014, protože Bloodbath se o něj přihlásili takovým způsobem, že mi ještě teď naskakuje husí kůže.


Další názory:

Co dodat, abych od kolegy recenzenta neopisoval? Vše podstatné myslím zaznělo a já si “Grand Morbid Funeral” dovolím okomentovat jen v té největší stručnosti. Úplně první, co mi během úvodních tónů desky vytanulo na mysli, byl zvuk, který je bez diskuze ozdobou jinak skvělého materiálu. Bloodbath nepostihla touha zakalkulovat, která by se v jejich případě na papíře docela nabízela, a výsledkem je výborný zvukový experiment, jenž osciluje mezi oldschoolovou nasraností a zajímavě pojatou ztemnělostí. Patrně nejdiskutovanějším tématem ohledně “Grand Morbid Funeral” byl však post vokalisty, respektive (teď už víme, že neprávem) vyvolaná skepse kolem něj. Nick Holmes jen korunuje záhrobní atmosféru celého alba a jsem bytostně přesvědčen, že lépe Bloodbath vybrat nemohli. Občas se mi sice zdá, že kvalitativní laťka nepatrně klesá a deska stagnuje, ale většinou jde jen o pocit nedlouhého trvání, na který nechávají v mžiku zapomenout vály jako “Beyond Cremation” nebo “Unite in Pain”. Nebudu plýtvat slovy, protože v případě “Grand Morbid Funeral” je to úplně zbytečné. Takhle zní nejlepší death metal roku 2014!
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.