Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: léto 2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. Opus odium 02. Era of Wrath 03. Satan’s Legions 04. Voice of Blood 05. Infernal Blasphemy 06. Chains of Pain 07. Behind the Gates of Terror 08. Malleus maleficarum 09. Journey into Damnation 10. Outro Hrací doba: 41:40 Odkazy: facebook / bandzone K recenzi poskytl: Bloody Lair

Bloody Lair brázdí českým black metalovým podzemím už nějaký ten pátek. Občas jsou vidět trochu víc (vzpomínám si, že jeden čas bylo jejich logo na plakátu pomalu každé druhé black metalové akce), občas třeba na pár měsíců zmizí z očí (dost často třeba kvůli rotující sestavě, jejíž jedinou stálicí od úplných začátků je kytarista Lord Obst), nicméně obecně vzato stále fungují a tu a tam své fungování stvrdí i vydáním řadové placky…

Až do letošního roku měli Bloody Lair ony řadové počiny na kontě dva. Debut „Vzestup zla“ spatřil světlo světa v roce 2009 ve velmi omezeném nákladu (tuším, že nějakých sto kousků, jestli si dobře vzpomínám) a o rok později na něj navázala druhá fošna s názvem „Total Mayhem“. Poté se Bloody Lair co do studiové tvorby odmlčeli na celých pět let, aby ono mlčení konečně prolomili v letošním roce s třetím dlouhohrajícím počinem „Behind the Gates of Terror“. Ten vyšel nejprve na jaře na kazetě u německého labelu Black Bunker Productions v limitaci 100 kopií, kterou před nedávnem doplnila taktéž CD verze (500 kopií) ve vlastním nákladu skupiny. Tak pojďme na věc…

Stylově samozřejmě Bloody Lair neuhnuli vůbec nijak (nepočítáme-li o malinko čitelnější zvuk), což bylo ostatně vcelku naivní očekávat vzhledem k tomu, jakou formou black metalu se zrovna tahle skupina prezentuje. Bloody Lair vždy vyznávali pravověrný black metal bez jakýchkoliv stylových odboček, bez jakýchkoliv ozvláštňujících či netradičních prvků a bohužel i bez jakékoliv když už ne originality, tak aspoň nějaké osobitosti. Na nedostatečnou míru pravověrnosti se v případě Bloody Lair žehrat skutečně nedá, protože tahle formace je věrna ortodoxnímu pojetí žánru tak moc, že o moc víc už to nejde, ale i s tímhle přístupem se ten black metal stále dá hrát neotřele nebo přinejmenším zajímavě. Tohle však naneštěstí případ Bloody Lair není a právě to je jednou z největších – nebo lépe řečeno ta úplně největší – bolístek jejich hudby.

Jistě, já samozřejmě chápu, že není cílem Bloody Lair jakkoliv posouvat hranice svého stylu, to beru. Ale jak jsem řekl, i žánrově konzervativní a usedlou muziku lze pojmout zajímavě… když nic jiného, tak v black metalu klidně můžete znít jako kopírka libovolné stylové veličiny a bude mi to šuplík, když to bude mít onen pověstný feeling a atmosféru. Nicméně zrovna u Bloody Lair něco takového necítím ani náznakem – pravověrné to dozajista je, ale to je asi tak všechno. Jinak jde o sice poslouchatelnou, avšak zaměnitelnou hoblovačku, která nepředvádí nic, co byste už v minulosti neslyšeli stokrát. Obyčejnou hudební stránkou počínaje, nechtěně úsměvnými klišé texty konče. Novinka „Behind the Gates of Terror“ na tom všem samozřejmě nemění zhola nic.

Na debutovém „Vzestupu zla“ Bloody Lair dokázali album ozvláštnit alespoň jednou hymnou „Yperit“ ve středním tempu, již dodnes považuji za to nejlepší, co kdy kapela napsala (ani na tom novinka nic nemění); na druhé „Total Mayhem“ zase podobnou roli zastávala „Damnation“ a v menší míře i „At the Door of Totally Destruction“ a „Eternal Hate“, jež obě obsahovaly – na poměry skupiny – trochu výraznější melodiku. Na „Behind the Gates of Terror“ ovšem chybí i tohle, díky čemuž je novinka ještě monotónnější a méně záživná.

Úvodní „Opus odium“ začne citací z geniálního filmu „Spalovač mrtvol“: „Nic není v životě jisté – jenom smrt!“ (což ostatně není první využití tohoto snímku – viz „At the Door of Totally Destruction“ z minulého alba). Poté už započne výše nastíněný model black metalu, jenž pokračuje bez jakýchkoliv výkyvů až k finálnímu outru s dalším úryvkem ze „Spalovače mrtvol“. Jediné, co mohu na „Behind the Gates of Terror“ opravdu pochválit, jsou kytarová sóla, která jsou většinou povedená (přinejmenším tedy na poměry desky) a nabízejí ty nejzábavnější momenty – taková „Infernal Blasphemy“ nebo „Chains of Pain“ budiž důkazem.

Neříkám, že se Bloody Lair nedají poslouchat. „Behind the Gates of Terror“ je sice zcela obyčejný průměr bez vlastního ksichtu, ale stále se dá bez větších obtíží strávit. Co si budeme povídat, v tomhle pojetí black metalu na našem území existují i mnohonásobně horší kapely (z fleku mě okamžitě napadnou třeba Degoryen, kteří jsou komplet jeden nepovedený vtip), ale to samozřejmě není argument, který by šel přičíst k dobru, je to jen takové konstatování. „Behind the Gates of Terror“ se poslouchat sice dá, ale nevidím jeden jediný důvod, proč by to měl kdokoliv dělat. Je to placka, jež uspokojí leda tak ten druh metalistů, kteří na koncertech řvou „hobluj, píčo!“ a k orgasmu jim stačí jen to, že tam je elektrická kytara. Pokud k takovým nepatříte, pak s touhle deskou nemá cenu ztrácet čas… zvlášť když je to asi nejslabší položka v obecně nijak zvlášť silné diskografii Bloody Lair.