Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 11.11.2011 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Epitome VII 02. Epitome VIII 03. Epitome IX 04. Epitome X 05. Epitome XI 06. Epitome XII 07. Epitome XIII Hodnocení: H. – 10/10 Ellrohir – bez hodnocení Odkazy: facebook / bandcamp

Ono to není zas tak dávno, co tu proběhla recenze na počin s prapodivným názvem “777 – Sect(s)” od francouzských mistrů avantgardního black metalu Blut aus Nord. Dokonce to bylo tak nedávno, že vůbec nepochybuji o tom, že byste nebyli schopni si článek vybavit – vždyť je to jenom pouhopouhý půlrok. Hned ze dvou důvodů – jednak protože spoléhám na vaši nesklerotickou paměť, druhak protože už byla ona recenze pojata v trochu obšírnějším duchu – si protentokrát odpustím sáhodlouhé traktáty o celkovém hudebním a uměleckém (ano, opravdu uměleckém – to možná především!) přínosu Blut aus Nord, neboť přece není nutné suplovat jinými slovy to, co jsem tu plodil někdy v půli dubna (zalovte v archivu, chcete-li). Avšak i přesto jsou Blut aus Nord záležitostí tak neotřelou, že rozhodně stojí za to psát o nich znovu v tak krátkém čase – tím spíš, že je k tomu důvod…

Pokud si vzpomínáte, “777 – Sect(s)” bylo první částí plánované trilogie s názvem “777”. Nyní, i když s trochu menším zpožděním přibližně dvou měsíců oproti původnímu plánu, přichází druhá část “777 – The Desanctification” – a právě ona je tím důvodem, proč téma gramaticky nesprávně napsané “Krve ze severu” opětovně otevřít. Možná vás na jazyku (a možná i někde jinde, to už ovšem s prominutím nehodlám zjišťovat) pálí jedna otázečka – proč psát o jedné skupině dvě dlouhé recenze v tak krátkém časovém údobí? Vždyť to musí býti nemlich to samé, ne? Je vidět, holomkové, že to ještě neznáte Blut aus Nord. Pojďme (jednou a výjimečně) parafrázovat to, co bylo již napsáno v dubnu v jednom dlouhém odstavci – jedna z mnoha výjimečností muziky Blut aus Nord tkví právě v tom, že nikdy (!) není stejná, ačkoliv si stále udržuje svůj rukopis – a to i přestože tito Francouzi své desky sází jak na běžícím pásu, což je o to více udivující. A co víc, nejedná se pouze o záležitost rozmanitou, ale v rámci jednotlivých desek i nadmíru kvalitní.

A teď mi řekněte jednu věc – překvapím někoho z vás tím, že po této úvodní anabázi prohlásím, že ani “777 – The Desanctification” nechybí nic z toho, proč je tato kapela v některých kruzích téměř doslova uctívána? Věřím, že nepřekvapím, když jsem si na toto prohlášení po dva odstavce intenzivně připravoval půdu. A když už je půda připravena, můžeme se jít podívat na “777 – The Desanctification” o něco málo podrobněji – ale zase ne moc, abych vám nekazil překvapení z případného poslechu.

Asi hned na první ochutnání je nepřeslechnutelná jedna věc. Ano, všechny nahrávky Blut aus Nord jsou značně rozdílné, tahle kapela rozhodně nemá potřebu opakovat sama sebe (vcelku paradoxní je, že já to v recenzi na ni udělal, ačkoliv jsem zprvu předeslal, že se tak nestane), ale přece je mezi jejich deskami slyšet znatelná kontinuita. “777 – Sect(s)” svou disharmoničností a také schopností tříštit veškeré hudební motivy v jednu obrovskou černou díru některá starší díla připomenout mohla (zejména alba po roce 2000 – jmenovat to nemá cenu, znalci vědí a nezasvěceným to stejně nic neřekne). Ale “777 – The Desanctification”? Ať poslouchám jak poslouchám, je to v hudebním vývoji krok do netušeného neznáma – nepodobný čemukoliv, co skupina v minulosti nahrála. Jestli ale očekáváte, že Blut aus Nord tu svou avantgardně black metalovou káru dotlačili do ještě většího extrému, mýlíte se (ono je otázka, jestli je to vůbec možné – těžko si lze představit, že by mohl být stvořen ještě nemocnější opus než chaoticky misantropická změť hnusu v podobě nepřekonatelného “MoRT”), ono je to totiž právě naopak – “777 – The Desanctification” je nejspíše tím nejmelodičtějším a nejpřístupnějším počinem v historii Blut aus Nord.

Je však bezpodmínečně nutné pochopit, v jakém rámci hudební škály se pohybujeme, tudíž když řeknu “nejpřístupnější”, myslím tím “nejpřístupnější na poměry Blut aus Nord“, což stále bude pro většinu lidí nejspíš představovat nestravitelný bordel, přesto se o nejpřístupnější počin skupiny opravdu jedná – dokonce melodičtější než oba díly “Memoria Vetusta”, což jsou asi jediné desky, na něž si člověk může díky některým kytarovým melodiím vzpomenout (“Epitome X”), ale to už je jen recenzentská berlička, aby nebyl čtenář úplně ztracen. Sem tam se objeví i náznaky typické arytmičnosti (“Epitome VIII”), to už je však spíše záležitost pocitová, kterou člověk jen tuší, nikoliv přímo slyšitelná. A přesto všechno album stále nese znaky charakteristického rukopisu Vindsvala & spol.

A co ona třetí “podmínka” výjimečnosti Blut aus Nord, co kvalita? Ano, i zde “777 – The Desanctification” boduje na celé čáře. I když trochu jiným způsobem než v minulosti, i když trochu jinými prostředky, pořád se jedná o hudební výlet mimo tuto dimenzi, o sugestivní, uhrančivou a dechberoucí cestu napříč šíleným světem Blut aus Nord. Sahat po jménech konkrétních kompozic netřeba (však se stačí jen podívat na tracklist a bude vám jasné, že tady se na jednotlivé songy nehraje). Upřímně nechápu, co se na tom kolegovi pode mnou nelíbí, protože z mého pohledu je to přímo prototyp dokonalé muziky – nápadité, neotřelé, originální, nejednoduché, splňující ty nejvyšší nároky po všech stránkách. Pranic nepřeháním, když řeknu, že je to jedna z nejlepších věcí, která letos vyšla (osobně bych ji zařadil bez nároku na přesnost na třetí místo – dokonce o chlup výše než “777 – Sect(s)”), a nemám zábrany sáhnout už po čtvrté desítce za tento rok (nesnažte se počítat – ta čtvrtá teprve přijde (smích)).

Na příští rok očekávejme poslední část trilogie, “777 – Cosmosophy”. Budeme-li se spoléhati na analogie, pak stejně jako “Epitome II” a “Epitome VI” ze “777 – Sect(s)” svou melodičností předznamenávaly směr “777 – The Desansctification”, lze ze závěru “Epitome XIII” vyvozovat těžce industriální odlidštěnost finále celého cyklu.

Další názory:

Blut aus Nord coby představitelé neortodoxní francouzské blackové scény se mi doteď vždy líbili. Ovšem svým posledním počinem se tedy do mého vkusu netrefili ani omylem. Napoprvé jsem “777 – The Desanctification” dokonce ani nedoposlouchal do konce. Album mi splývá v podstatě jednolitý amorfní celek, který bych snad počastoval přídomkem “industriální” bez ambice na terminologickou přesnost. To by samo o sobě nemusel být problém, ovšem z nějakého důvodu právě tohle provedení shledávám veskrze nezajímavým. Ano, jde o plnohodnotné pokračování jarního “prvního dílu” s podtitulem “Sect(s)”. Ale už to se mi nelíbí, kdybyste se mě na to zeptali. Ta tam je atmosféričnost z desek starších, tohle je něco zcela jiného a mně to nesedí. Sem tam jsem se sice přistihl, že si i chvílemi pobrukuji do rytmu, ale nějaká trvanlivost nulová. Číselné hodnocení nedávám, protože by muselo být s ohledem na předchozí udělené známky dost nízké a to mi vůči dílu nepřijde zcela spravedlivé. Mně se tohle zkrátka a jednoduše subjektivně nelíbí. Věřím ovšem, že poměrně nadšené obecenstvo si to našlo a najde.
Ellrohir