Země: Německo Žánr: pop / darkwave Datum vydání: 15.2.2013 Label: Out of Line Music Tracklist: 01. A New Dawn to Rise 02. You Walk Away 03. Kinder dieser Stadt 04. All These Lies 05. Tears Might Dry 06. Uns gehört die Nacht 07. Die Zeit 08. When I Feel You 09. Willst du? 10. Nie mehr 11. Save Our Souls 12. Deine Welt 13. Lebensrichter 14. Monument Hodnocení: H. – 9/10 Ježura – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Občas je to až s podivem, do jakých směrů se může ubírat hudební vkus jednoho konkrétního člověka. V 15, 16 letech jste ortodoxní, až to bolí, pentagramy nosíte pomalu i na trenýrkách, řetězy a hřeby jste ověšení jak vánoční stromeček a cokoliv, co je jen o trochu měkčí než Gorgoroth, považujete za komerční žumpu; uplyne pár let, trenky máte o číslo větší, ale už bez pentagramů a ještě navíc posloucháte věci, které by vám dříve nestály ani za odplivnutí… a aby toho nebylo málo, ještě s nimi budete prudit na metalovém webu, k němuž jste se v oněch 16 přidali s úmyslem šířit jméno Gorgoroth…

Není tomu ještě tak dávno, kdy bych se asi zasmál, pokud by mi někdo řekl, že budu poslouchat muziku jako Blutengel, ale aniž bych přestal mít po hudební stránce rád mít Gorgoroth (snad netřeba říkat, kdo byl tím borcem z prvního odstavce), začala se mi neskutečně líbit i podobná hudba, jakou tvoří třeba právě tato formace okolo německého hudebníka Chrise Pohla (můžete ho znát třeba i z Terminal Choice, dále se například podílel jedním remixem na počinu “Illud Divinum Insanus – The Remixes” od Morbid Angel). Jeden z redakčních kolegů Blutengel zajímavě vystihl slovy “to je ta muzika pro špekatý gotičky v korzetech”, a ačkoliv by se mohlo zdát, že má pravdu, ve skutečnosti Blutengel nejsou zdaleka tak triviální, jak to může na první pohled vypadat. Ano, jde o poměrně lehce stravitelnou a vstřebatelnou elektronickou hudbu, která po tematické a vizuální stránce čerpá z gotické subkultury, ale zdaleka ne primitivní. V tomto případě se tu hraje na upíry, což je sice klišé, až by jeden brečel, ale na druhou stranu – kolik metalových kapel o sobě může tvrdit, že jejich muzika klišé není? Zatímco jedni mají draky a kožená kaťata, druzí mají upíry a korzety, zas tak velký rozdíl v tom není… Vlastně tedy je, protože na kočky napasované v rajcovních korzetech (slečny, které zpívají v Blutengel, mají do špekatých ošklivek opravdu daleko) je z mého pohledu mnohem příjemnější pohled než na pupkaté fotry v zapařených kožených hadrech (smích).

To jsme ovšem poněkud odbočili, protože hodnocení vzhledu muzikantů a fanoušků rozhodně není cílem tohoto článku, víceméně mi je to ve své podstatě i jedno, protože dokud se jedná o hudební kapelu, zajímá mne především hudba. Blutengel jsem nedávno viděl označené nádhernou škatulkou “upírský pop”, která je sice možná značně neformální, samotnou podstatu té hudby však vystihuje naprosto přesně. V jádru se totiž opravdu jedná o popovou hudbu, jež by se z fleku neztratila v komerčním rádiu; navíc je pak opatřena již zmiňovaným gotickým nádechem. Ačkoliv to bude většině z vás připadat spíše odpudivě (sám uznávám, že takhle napsané to vábně vážně nezní), hudba Blutengel je vlastně opravdu hodně dobrá. Žádná ironie, žádný humor – zcela vážně. Nemůžu sice tvrdit, že jsem na jejich tvorbu nějaké velký odborník a že jsem slyšel všechno, ani nemůžu tvrdit, že všechno z toho, co jsem slyšel, mě opravdu dostalo (například předcházející album “Tränenherz” mě až na excelentní hitovku “Reich mir die Hand” nezaujalo prakticky vůbec), ale novinka “Monument” je beze srandy naprosto skvělá.

Co mi na většině popové hudby (nazývejme věci pravými jmény) nejvíce vadí, je fakt, že zde nevycházejí desky – album zde znamená kombinaci několika dobrých singlů a tuny vaty. Právě z tohoto pohledu se mi “Monument” tolik líbí – slabá místa zde prakticky nejsou. Zatímco u jiné popové desky bych jako vrcholy mohl s klidným srdcem vybrat pár hitovek a zbytku se vůbec nezmiňovat, zde je výtečná hitovka v podstatě každá skladba. Písničky, které jako singly opravdu vyšly, jsou až zavádějící, protože “Monument” ne tak úplně vystihují a vlastně ani zdaleka nejsou těmi nejlepšími kusy, přestože se mi také velmi líbí. I když se nebojím nazvat popem celé album, o “You Walk Away” to platí minimálně dvojnásob, protože to je rádiovka jak vyšitá, přesto velmi příjemný song, jemuž jsem paradoxně přišel na chuť až časem, ač by to vlastně mělo být naopak. První singl “Save Our Souls” je trochu jednotvárnější a na rozdíl od jiných nenabízí tolik nápadů, přesto minimálně sloka je vážně povedená. Pokud nepočítám sice ne špatné, ale také nijak excelentní intro a outro “A New Dawn to Rise”, resp. “Monument”, které staví na v podstatě stejném motivu (jen s tím rozdílem, že “Monument” jej vzhledem k naditější délce mnohem více rozvíjí), pak je pro mě asi nejslabším místem nahrávky balada “Die Zeit” – přesto ani zde se nejedná o skladbu, kterou bych musel přeskočit. Na rozdíl od zbylých regulérních písní (tj. ne intro a outro) snad jako jediná neobstojí i samostatně, v rámci desky s ní ovšem problém nemám. Ač se tak na první pohled možná trochu tváří, zdaleka není tak patetická, jak by člověk od gothic/popové skupiny čekal, a v některých momentech vlastně docela příjemně graduje. A ten zbytek? To je, vážení, jízda té nejvyšší možné kvality!

Možná to bude znít jako nepříliš objevná recenzentská berlička, ale opravdu nejde sáhnout vedle a co song, to výtečná záležitost – až to člověka opravdu překvapuje, a to i když se na “Monument” jako já vážně těšil. Fantastická je například “All These Lies”, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Chytlavý beat, skvělá sloka a naprosto úžasná předehra k refrénu, začínající slovy “Everybody’s looking for a new sensation, everybody’s seeking for more attention”, je prostě bomba a jednoznačně jeden z vrcholů “Monument”. Sice bych si odpustil jeden několikavteřinový předěl v dubstepovém duchu, ale jinak je tenhle song jasnou ukázkou toho, proč mě tohle album tak dostalo. Mezi klidnějšími vyniká třeba “When I Feel You”, z níž náznakem dýchají Depeche Mode, nebo “Nie mehr”, která patří mezi ty, jež se popu vzdalují asi nejvíce; velmi rád mám také “Kinder dieser Stadt” s velmi příjemnou atmosférou (ano, atmosférou) a moc pěknými klávesami.

Naopak z těch poměrně říznějších nejde nezmínit “Lebensrichter”, jež album těsně před jeho závěrem opět nakopne po oddechovější “Deine Welt”, a hlavně “Willst du?”, která v některých momentech (asi nejagresivnější pasáž desky) zní jako Rammstein bez kytary, kromě toho navíc obsahuje fantastický refrén, jenž je dalším vrcholem celého “Monument” – pokud se tedy nějaké vrcholy na takhle kvalitní a vyrovnané nahrávce vůbec dají určovat. Někde na pomezí obou skupin pak stojí ještě “Uns gehört die Nacht”, jež však není o nic méně skvělá než ten zbytek.

Velkou pochvalu si zaslouží instrumentální stránka, která rozhodně není primitivním podkladem pro zpěv, ale obsahuje opravdové nápady a obsahuje jich vážně hodně, čili i z toho pohledu jde o velmi zábavný počin. Superlativy bych v žádném případě nešetřil ani v případě vokálů, protože v tomto ohledu nelze “Monument” vytknout zhola nic – zpěv Chrise Pohla je velmi povedený, variabilní, má velmi dobrou intonaci a nebojím se říct, že je i charismatický. Něco podobného platí i o všech slečnách, které se starají o vedlejší zpěvy (hlavní slovo přebírají spíše výjimečně), ale i tak jim nemám co vytýkat, spíše naopak – jen chválit.

Nemohu si pomoct, ale “Monument” je z mého pohledu prostě perfektní deska, přesně takhle si představuji, že by mělo znít naprosto skvělé popové album. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak mě napadá jen jedna jediná letošní nahrávka, kterou považuji za lepší než “Monument”… i když na počet poslechů by to i tak asi vyhráli Blutengel. Tuhle desku poslouchám už v podstatě měsíc v kuse téměř každý den, některé dny jsem ji poslouchal i čtyřikrát, a přesto mě stále neskutečně baví. Koupě je pro mne jednoduše povinná a upřímně se moc těším, až tu fošnu dám do police mezi alba Blut aus Nord a Burzum – Varg Vikernes z toho asi radost mít nebude, ale když je něco takhle výtečné, nedá se jednoduše svítit.

Další názory:

Německý projekt Blutengel jsem do nedávna vnímal tak trochu jako guilty pleasure muziku, která občas příjemně překvapí, ale jinak je to na mě trochu moc předvídatelný popík. Ať už ale byly moje dojmy správně nebo ne, novinka “Monument” za tím udělala tlustou čáru, protože tentokrát už není pochyb o tom, že jde od začátku do konce o opravdu hodně dobrý materiál. Chrisovi Pohlovi se podařilo v jedinečném poměru namíchat temnotu, industrialovou mechaničnost a popovou líbivost a výsledek balancuje přesně na pomezí závažného a odlehčeného. Poslouchá se to samo, ale přitom je to dostatečně podmanivé, aby to po pár minutách neomrzelo. U mě si deska “Monument” vysloužila jasně vztyčený palec a mohu ji směle doporučit všem, kteří se vyloženě neštítí elektronické hudby.
Ježura