Borknagar - Urd

Borknagar – Urd

Borknagar - Urd
Země: Norsko
Žánr: progressive viking / folk metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Epochalypse
02. Roots
03. The Beauty of Dead Cities
04. The Earthling
05. The Plains of Memories
06. Mount Regenty
07. Frostrite
08. The Winter Elipse
09. In a Deeper World

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10
Ellrohir – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není až tak moc kapel, ke kterým bych choval vztah, ale Borknagar do tohoto elitního klubu určitě patří. Od okamžiku, kdy jsem poprvé odkryl závoj jejich vizionářské hudby, mě nikdy nepřestali fascinovat, a to dokonce i v případech, kdy jsem do některého z jejich děl nebyl s to proniknout. Když se tedy jednoho krásného dne začaly šířit zvěsti o novém albu, zaplesal jsem radostí. Radost a očekávání se však ještě znásobily, když vyšlo najevo, že se do sestavy Borknagar vrací a Vintersorga za mikrofonem doplní ICS Vortex, tedy muž, který mě svým nadpozemským vokálem uhranul na albu “Quintessence”. Podmínky se tedy sešly vynikají a album “Urd” se nakonec stalo realitou v březnu letošího roku. Necelý měsíc poté je načase ujasnit si, jak to nakonec dopadlo…

Mohl bych si to ulehčit a na férovku tu prohlásit, že to dopadlo fantasticky, ale nebudu líný a zkusím to trochu rozvést. Koneckonců, když jsem si “Urd” pustil poprvé, nebyl jsem z toho úplně na větvi. Moje chorá a předsudky zatížená mysl totiž asi čekala “Epic” v2.0 či co, a proto mi chvíli trvalo, než jsem docenil delikátnost materiálu, který nám kapela na “Urd” naservírovala. Jádro pudla spočívá ve skutečnosti, že snad až na jednu dvě výjimky album buď neobsahuje vyloženě do očí bijící, epické, nebesky klenuté a zástavy srdce působící pasáže jako právě “Epic”, anebo je umí velmi obratně maskovat. Prostě žádné velké “in your face”. Jenže když člověk poslouchá “Urd” déle, najednou zjistí, že je kouzlo alba ukryto právě v těch instrumentálních hrátkách, které zprvu působily trochu nemastně, a ve vokálních linkách, které místy nutily přemýšlet, jestli by to nešlo udělat trochu jinak, bezprostředněji, chytlavěji. Kdepak, vážení, ruce pryč a nic neměnit, protože tohle je promyšlené do posledního detailu a funguje to perfektně! Album totiž sice působí poněkud umírněným a rozvážným dojmem, ale i v rámci téhle domnělé umírněnosti nabízí neuvěřitelně silné skladby, plné vynikající instrumentální práce a brilantních nápadů. To vše s typickým rukopisem Borknagar, ovšem bez nejmenšího stínu vykrádání sebe sama, což je dvojnásob chvályhodné s přihlédnutím k tak bohaté historii, jakou se mohou chlubit právě Borknagar.

Zmiňované skladatelské mistrovství se projevuje pochopitelně skrze nástroje, a proto si zaslouží kapku podrobnější rozbor. Tak třeba kytary. Party, které mají na svědomí pánové Brun a Ryland, jsou postaveny navýsost rafinovaně a nechávají posluchače v neustálém napětí, jakým směrem se vlastně vyvinou. I když to občas vypadá, že vyzní do ztracena, nakonec pokaždé uzemní nebo alespoň potěší v drtivé většině naprosto luxusním obratem, přesně jak je pro Borknagar typické. Pravda, zdaleka ne všude je přehršel nějakých kytarových krkolomností, jenže ani tady nemám výhrad, neboť klidné (a nabízí se i velmi nepřesný přívlastek monotónní) pasáže nebo rovnou celé skladby jsou buď ozvláštněny uchu lahodícím sólem, nějakým tím určujícím riffem, nebo jsou ve své umírněnosti skvělé samy o sobě. Zpravidla to bývá mix několika těchto možností. A jestli máte dojem, že tahle recenze doposud zavání nekritickým obdivem, nejste daleko od pravdy…

Nic než obdiv nezaslouží ani ostatní nástroje. Za zmínku stojí rozhodně bicí, které ještě před svým odchodem stihl nahrát Američan David Kinkade, a je to vskutku labutí píseň, na kterou může být právem hrdý. Rovněž práce kláves a nesnese kritiku a tvoří tak další z perfektně zapadajících dílků téhle post-blackové skládačky. A k dobře složené skládačce album nepřirovnávám náhodou. Celý materiál totiž působí neuvěřitelně organicky, jednotlivé fragmenty na sebe naprosto přirozeně navazují, navzájem se rozvíjejí a dohromady tvoří velmi komplexní a perfektně vyvážené dílo. V dokonalé harmonii se zbytkem pak fungují i vokály. Vortexovo angažmá se totiž ukázalo být trefou do černého, protože to, co na “Urd” předvádí, je přímo dechberoucí. Vintersorg sice také odvádí skvělou práci, ovšem na takové orgastické momenty, jako je třeba počátek “The Beauty of Dead Cities”, se prostě chytit nemůže, ani kdyby se stavěl na hlavu. Oba pěvci však fungují ve vzájemné symbióze a jeden druhého vkusně doplňují. Dva rozdílné čisté vokály navíc albu dodávají na přitažlivosti a lepší výsledek, než jakého se v tomto poli Borknagar dobrali, si lze představit jen stěží.

Před vydáním “Urd” se muzikanti nechali několikrát slyšet, že se tahle deska bude moci pochlubit naprosto nekompromisním zvukem, protože tentokrát se prostě na žádné kompromisy nehraje. K těmto prohlášením jsem choval přirozenou skepsi, jak už tak tak v podobných případech bývá, ovšem už první protočení alba mě nenechalo na pochybách, že nešlo o žádné plané řeči. Zvuk “Urd” je totiž naprosto fenomenální a dokonce se nestydím říci strhující, jakkoli se tento přívlastek ke zvuku prakticky nedá vztáhnout. Nějak mi scházejí slova pro bližší popis, ale přísahám vám, že se jedná o zvukový orgasmus, který sotva hledá konkurenci. Abyste však alespoň přibližně tušili, styl nazvučení je velmi podobný tomu z předchozího alba “Universal”, vlastním provedením je však o nějaký ten světelný rok dál. To už se ale opakuji, takže to nebudu dál rozmazávat a odkážu vás na vlastní zkušenost, která je koneckonců výstižnější než jakákoli slova…

Všechny tyto klady nabírají tvar v podobě jednotlivých skladeb a já bych rád upozornil na některé kousky, které na mně zanechaly největší dojem. A ať se snažím sebevíce, až na dvě výjimky, o kterých pohovořím níže, jsou to všechny. První uvolněná skladba “Roots” naprosto uzemňuje svým závěrem, který svým vokálem zcela opanuje již glorifikovaný ICS Vortex. V plynulé návaznosti na závěr “Roots” přichází asi nejvzletnější moment celého alba – už vzpomenutý rozjezd “The Beauty of Dead Cities”, který mi pokaždé navodí husí kůži. Zbytek skladby však sází na úplně jinou kartu a boduje velmi atypickou melodikou, která dává vzpomenout na léta sedmdesátá. Netuším jak, ale funguje to.

Borknagar

Následující “The Earthling” je dokonalou demonstrací Vintersorgova hlasového potenciálu a také jedna z mála skladeb, kde dostává dostatek prostoru také growling. Obojí je skvělé. Skvělý riff ve střední pasáži a samotný závěr vše jen podtrhují. “The Plains of Memories” je zamyšlená instrumentálka, do které někoho napadlo zakomponovat smyčcový part a opět to dopadlo výborně. Dokonalým kontrastem je šestka “Mount Regency”, která si nárokuje titul nejostřejší a nejmasivnější skladby alba, dokazuje, že Borknagar rozhodně nevyměkli a umí se do toho opřít jako zamlada. “Frostrite”, tedy druhá skladba, uvolněná před vydáním alba, mi připadá, jako by vypadla z Vortexovy sólové desky. Skoro bych se vsadil, kdo tu dával dohromady melodie vokálu. Nic to ale nemění na tom, že je to další z řady výborných skladeb, kterými “Urd” oplývá. A konečně “The Winter Eclipse”, která je skvělá tak nějak sama o sobě…

Blížíme se do finále a já zatím jenom chválím, takže to vypadá, že na “Urd” snad ani není co zkritizovat. Jestli si ale vzpomínáte, v předchozím odstavci jsem si na později odložil dvě skladby a právě ty jsou tím jediným, co mi na “Urd” úplně nesedí. Jde o první “Epochalypse” (což je shodou okolností nádherná slovní hříčka) a poslední “In a Deeper World” a vlastně ani nevím, co je na nich špatně. Možná mi chybí nějaký jasný vrchol nebo nosný motiv, protože je neoddiskutovatelné, že ani jedna ze skladeb nepostrádá výborné momenty. Stejně tak je ale možné, že je všechno v pořádku a na vině je nějaký opačně zatočený mozkový závit v mojí hlavě, vážně nevím. Ať tak či onak, i poněkud slabší skladby z dílny Borknagar svými kvalitami vyloženě zesměšňují klidně veškerou tvorbu nejrůznějších jiných kapel, takže tyhle výtky jsou velice relativní a je nutno na to brát ohled – obzvlášť když zbytek alba tvoří sedm klenotů…

Teď už je to definitivní. Borknagar vstoupili do roku 2012 v neuvěřitelně silné sestavě, která nahrála neméně silnou desku. “Urd” se honosí fenomenálním zvukem, fantastickými vokály a instrumentální stránkou, za niž by jiní ochotně platili duší. Devátá deska v pořadí v sobě snoubí něco ze svého předchůdce, něco ze vzpomínaného alba “Epic”, ale nemá zapotřebí cokoli recyklovat. Je důkazem nezměrného tvůrčího potenciálu, který se skrývá za jmény Øystein Garnes Brun, Jens F. Ryland a dalšími hudebníky, kteří dělají Borknagar tím, čím jsou. Je důkazem bravury, s jakou je možné podstupovat evoluci po dlouhých šestnáct let, aniž by výsledek ztratil cokoli ze své finesy. Uctivě smekám pokrývku hlavy, neboť pánové nejenže nezklamali – oni mě totiž zase jednou uchvátili a pouhopouhé dvě ne zcela dokonalé skladby na tom nemohou pranic změnit…


Další názory:

Borknagar vždy platili za skupinu, jejíž hudba je prostě skvělá, kvalitativně na výši, s myšlenkou a s nenapodobitelnou atmosférou… a soudě čistě dle “Urd”, minulý čas na místě není ani v nejmenším, jelikož to platí stále. Ono se o tom ani nemá cenu nějak zdlouhavě vybavovat, jelikož po tom, co je u Borknagar samozřejmým standardem, většina ostatních kapel jen z obrovské dálky závistivě pokukuje. Rád bych ovšem zdůraznil, že v případě “Urd” se nejedná o vysokou známku z povinnosti či z pouhé úcty k autorům desky, nýbrž o zcela zasloužené hodnocení, jak dokazují v podstatě všechny skladby na nahrávce. Jedná se totiž o kolekci vpravdě vyváženou, kde žádná kompozice není přebytečná nebo navíc, naopak všechny mají své pevně dané místo a svůj smysl. Je pravda, že některé momenty možná v paměti utkví o něco více – třeba začátek “The Beauty of Dead Cities”, závěr “The Earthling” nebo některá výtečná kytarová sóla (viz například “The Winter Eclipse”) -, ale to už je spíše otázka osobních preferencí. Ve skutečnosti mě vlastně ani nenapadá, co by šlo “Urd” vytknout… Jediné, co dost dobře nechápu, je, proč spousta lidí stále vehementně cpe Borknagar do black metalové škatulky, když s ní nemají nic společného už dlouhé roky (vždyť čistý black metal to byl snad jen na debutu “Borknagar”, tj. v roce 1996), čili aby nedošlo k mýlce – na “Urd” vás nečeká nic jiného než úžasná progresivní muzika od lidí, kteří již dávno jakékoliv žánrové hranice hodili za hlavu.
H.

Borknagar

Na norskou partu Borknagar jsem slyšel dost chvály, ale doteď jsem se nedostal k poslechu. Až tedy k nejnovější desce “Urd”. Ta nabízí pestrý mix zajímavých hudebních motivů a skvělých vokálních výkonů v celkové délce téměř jedné celé hodiny. Obávám se, že jsem album nestihl naposlouchat dostatečněkrát na to, abych doopravdy pronikl do všech aspektů jeho krásy. Album na jedno puštění, po kterém máte jasno, to zřejmě není. Nicméně i můj lehce povrchní a detaily málo zkoumající dojem je dostatečně dobrý na to, abych neváhal udělit známku osm. Z postupujícím časem a opakovanými poslechy by možná hodnocení mohlo ještě o něco vzrůst.
Ellrohir


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.