Země: Itálie Žánr: hard rock Datum vydání: 25.12.2011 Label: selfrelease Tracklist: 01. Miss California Hell. A. 02. Voodoo Woman 03. Rock ‘n Roll Show 04. Soul Slow Train 05. Po’ Boy 06. Father My Blood 07. She’s a Devil 08. Lousiana Mojo Man 09. God Save Rock’n Roll 10. Hell or Eden Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Inverse Records

Ne snad, že by to na Breakin’ Down byla ta jediná zajímavá věc, ale kdybych měl tuhle partu někomu představit, tak to udělám tak, že dám dotyčnému tip na kapelu, jejíž původ je sice ve slunné Itálii, ale hudební náplň je tak americká, že by se za to ani zámořské hard rockové sebranky stydět nemusely. “Miss California” je tady evidentně od toho, aby zmizely předsudky, že zeměpisná domovina se v hudbě dané kapely nějakým způsobem odráží, protože na tomhle počinu je všechno pojato tak “světácky”, že není šance přisuzovat národnostní příslušnost Breakin’ Down bez alespoň letmé znalosti její krátké historie.

K té historii jen pro pořádek v rychlosti. Breakin’ Down vznikli v roce 1999 na ostrově Sardínie a prvních pár let se potloukali po lokáních klubech a hospodách s předělávkami Rolling Stones a Lynyrd Skynyrd (minimálně to druhé jméno v rámci dalších souvislostí začíná dávat smysl, protože některé postupy jako by této legendě vypadly z kapsy). Jestli je shoda jmen kapely s názvem písně Skid Row netuším, ale vzhledem k tomu, že osmdesátkový metal skrze desítku songů na “Miss California” taky občas promluví, tak by to nemusela být vyložená náhoda. Zdali se kapela zvěčnila na nějaké nahrávce i před vydáním “Miss California”, se mi vypátrat nepodařilo, takže pracujme s tím, že “Miss California” je novinkové album bez znalosti jeho pořadí v diskografii a radši se na něj pojďme podívat.

Jak už jsem řekl, nahrávka je to svým vyzněním až nebezpečně americká. Člověk jako by poslouchal moderním hávem opředeného Alice Coopera zmixovaného s některou z jižanských hard rockových veličin (jako třeba zmíněnými Lynyrd Skynyrd) a tu a tam i ten glam metal je v hudebních postupech lehce patrný. Hned v průběhu prvního poslechu jsem si říkal, že by se album úplně hodilo do motorkářského baru nebo na nějaký druh maloměstské zábavy, protože – a teď aniž bych mohl nějak podepřít svou doměnku osobními zkušenostmi, jelikož ve Spojených státech jsem nebyl – se domnívám, že takový ten národní status, jako u nás mají všechny ty agro vidlácké hospodské krávoviny à la Škwor a Alkehol, má v Americe a těší se nebývalé popularity právě takováto šlapavá rock’n’rollová hudba dle tradic výše uvedených kapel. Jako by pánové chtěli zaútočit spíš na zahraniční publikum než na to domácí, ale to už jen hádám…

Skladby obsažené na “Miss California” jsou pak přesně takové, jaké si lze dle doposud uvedeného představit. Předvídatelné a jednoduché vyřvávačky, které se nesnaží o žádný zázrak a jejichž hlavní esencí na přímočarý kytarový riff a hlavně snadno zapamatovatelný riff. Co jiného taky čekat od skladby s titulem “Rock ‘n Roll Show”, jejíž refrén je postaven na opakování názvu skladby ve sborovém podání. Totéž v bledě modrém pak platí pro “God Save Rock’n Roll”. Přestože má album slušných pětatřicet minut hrací doby a opravdu jednoduché odrhovačky z něj nedělají nic nestravitelného, tak to nezmaná, že by se dalo “Miss Californií” prokousat vždy úplně bez problémů. Mně osobně album začalo po čase fungovat spíš jako ideální kulisa k další práci, protože jakmile jsem se snažil po pár posleších pustit si Breakin’ Down do sluchátek a hezky se soustředit na každý detail, tak mi to prostě nešmakovalo.

Najdou se výjimky, které mne baví i po době, kterou jsem s albem strávil a překvapivě je to zejména baladická “Soul Slow Train”. Jak na podobné songy většinou nadávám, tak tenhle pokus mě vážně chytl. Moc pěkná vokální melodie, uvolněné akustické tempo a hlavně “autentická” atmosféra amerického venkova staví tuhle skladbu dokonce ještě výš než slušné rock’n’rollové hitovky jako “Miss California Hell.A.” nebo “Father My Blood”. Špatné nejsou ani výlety do sedmdesátých let, které obstarávají hlavně dobové klávesy jako ve dvojce “Voodoo Woman”. Najdou se i nějaké ty výplně, bez kterých by se album úplně bez obav obešlo, přičemž za mě jsou to hlavně nevýrazné “Louisana Mojo Man”, country instrumenálka “Po’ Boy” a závěrečná nuda “Hell or Eden”. Kladných bodů při hodnocení písní jakožto individuálních prvků celkové sestavy by sice oproti těm záporným převažovalo, ale i přesto to není žádná hitparáda. Bohužel.

“Miss California” je vlastně obyčejný rock’n’roll dle americké školy, takže jako celek se to dá vyslechnout se zájmem a nadšeným výrazem dvakrát, klidně i třikrát, ale pošesté už počáteční nadšení opadá a přijde vystřízlivění spojené s vědomím, že Breakin’ Down nenahráli nic vyloženě odzbrojujícího. A upřímně řečeno, radši si ve chvílích volna pustím staré Lynyrd Skynyrd nebo právě toho Alice Coopera než partu, která sice umí, ale mě o svých kvalitách vyloženě nepřesvědčila, protože na to by musela album okořenit něčím víc než půlhodinkou materiálu běžné kvality…