Země: Španělsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 27.10.2015 Label: Morbid Shrine Productions Původní vydání: 9.9.2015, Lower Silesian Stronghold Hrací doba: 36:29 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR

Některá alba se člověku opravdu líbí, jiná zase nemůže vystát, další jsou mu zase úplně lhostejná. Jsou to takové tři základní stavy, ale rozhodně ne jediné, protože v reálu může nastat jakákoliv situace mezi tím, a občas se dokonce může vyskytnout i případ, kdy se tyto zdánlivě protichůdné stavy prolínají. A přesně do takové sorty spadá i nahrávka s názvem „Eboros“, o níž nyní v krátkosti pohovoříme.

Ona schizofrenie v tomto případě tkví v tom, že se nemohu rozhodnout, zdali je „Eboros“ deska blbá, anebo deska zajímavá s výhradami. Briargh není úplně novým pojmem ve španělském undergroundu a zmiňovaný počin je již třetí dlouhohrající fošnou tohoto jednočlenného projektu, jejž má pod palcem jistý Dux Briargh. To je pěkně činorodý týpek a jeho portfolio na metalových archivech je dost natřískané. I když je pravda, že většina těch jmen jsou věci, o nichž jsme ani já a nejspíš ani vy nikdy neslyšeli (opravdu za zmínku snad stojí jedině Hrizg vydávající pod značkou zavedených Moribund Records). Tak či onak, zkušenosti jsou neoddiskutovatelné.

A v čem je tedy problém? Briargh produkuje špinavější black metal, do něhož se prolínají další vlivy jako třeba nádech středověku, keltský feeling nebo obecně prostě pagan nálada. To v kombinaci se španělským původem (konkrétně provincie Kantábrie na severu země) vzbuzuje slibný výhled. A je pravda, že mnohé pasáže na „Eboros“ zajímavé skutečně jsou. Jedná se především o ty momenty, kdy se nejvíce projevuje ono pagan / celtic / medieval cosi a hudba se začne snažit o atmosféru, případně když se tyto vlivy přímo prolínají s black metalem. Tehdy se mi výsledek, nebojím se říct, docela líbí. A naštěstí to není pouze skrovné koření, jen aby se neřeklo, a takových věcí se v průběhu celé hrací doby objevuje relativně dost. Za všechny však mohu jmenovat třetí song „Sword of Woe“ s epickými pasážemi i příjemnou kytarovou melodií.

Na druhou stranu, albu trochu láme vaz jeho úplně základní žánr. Black metal v podání Briargh mi totiž vůbec neleze do uší a cosi mě na něm irituje takovým způsobem, že nedokážu přivřít oči (uši) a radši si naplno užívat ty lepší momenty. Působí to na mě trochu amatérským dojmem, ten black metal je takový humpolácký a nebaví mě. Sem tam sice vykoukne slušná pasáž – především tehdy, když bicí začnou projevovat trochu větší invenci než jen bezpohlavní udržování tempa – ale obecně vzato mi to příliš nesedlo.

Vzato kolem a kolem tedy v „Eboros“ vidím potenciálně zajímavou nahrávku, jejíž potenciál je však srážen několika neduhy, které tam prostě jsou a přes něž se nedokážu přenést. Což je samozřejmě škoda. Dal jsem tomu čas, ale nakonec nejsem tak úplně přesvědčen a zpětně se k tomu vracet určitě nebudu. Ale hovadina to zase není, abychom si rozuměli. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat aktuální mouchy, pak by muzika Briargh nemusela být vůbec špatná.