Datum: 16.6.2011 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Bring Me the Horizon, Momma Knows Best, The Blackstone Chronicles

Jestli existuje nějaká kapela, kterou jsem potřeboval vidět za jakoukoliv cenu, byli to právě Bring Me the Horizon, kteří 16. června poprvé zahráli v České republice. Jejich první koncert na našem území byl hodně očekáváný a návštěva se čekala veliká. Nejdříve se dokonce muselo měnit místo odehrání, původně plánované Rock Café by totiž všechny fandy nepobralo, a tak se mělo vše uskutečnit v MeetFactory. Bohužel ke smůle všech se na stejný den naplánovala odborová stávka, což znemožnilo hodně lidem se do MeetFactory dostat. Návštěvu jsem tedy neočekával nijak obrovskou, ale hned po příjezdu jsem musel změnit názor. Narváno bylo už několik minut před otevřením vstupu, dorazil jsem tam nějakou půlhodinku před otevřením. Možná díky bohu za tu stávku, kdyby lidi mohli v pohodě cestovat, nedalo by se tam snad ani hnout.

Předkapely se neustále měnily, nejdříve to měli být Architects, poté jsem snad někde viděl zprávu o tom, že zahrají dokonce i Suicide Silence. Ustálilo se to na Deez Nuts, které ale pak vyměnili domácí The Blackstone Chronicles a Momma Knows Best. První jmenovanou kapelu mám rád, i když jsem měl naposlouchané jejich EP s bývalým zpěvákem a o novém jsem nic neveděl. The Blackstone Chronicles tedy zahráli jako první a za svou půlhodinku udělali výbornou show. Jejich hudba je dobře udělaná a na domácí poměry opravdu patří k tomu lepšímu. Na jejich vystoupení, i když se jednalo o předkapelu, se dívalo dost lidí a parádně se to na rozjezd rozpohybovalo. Jelikož jsem ale bohužel znal jen ty tři songy, co jsou na EP, moc jsem se nechytal. Nicméně show i hudba skvělá a The Blackstone Chronicles ukázali, že mají budoucnost.

To samé se bohužel nedá říct o Momma Knows Best. O nich jsem slyšel poprvé, a tak jsem se musel ze zvědavosti podívat. Jenže po pár písničkách jsem to vzdal a už netrpělivě vyčkával zahrání hlavních headlinerů. Momma Knows Best se snažili, ale atmosféru jako jejich předchůdci nevytvořili. Ani hudebně mě to tolik nezaujalo. Byla docela škoda, že právě oni mají více času než kolegové a z fleku bych ty kapely nejraději prohodil.

Vystoupení Bring Me the Horizon jsem se kvůli šéfredaktorovi docela bál. Strašil mě totiž s tím, že zpěvák Oli některá vystoupení totiž odflákne, když se mu nechce, a koncerty, kam se těší a ani tam není tolik lidí, zvládá na plný výkon. Oliho jsem tedy speciálně sledoval, jestli se baví, anebo je tam otrávený. A teď můžu s radostí říct, že H. opět neměl pravdu. Oliverovi se to velice líbilo a neustále chválil lidi za skvělou atmosféru. A pokud nelže (i když možná ano), jednalo se prý o zatím nejlepší vystoupení jejich evropského turné a litoval toho, že sem nezajeli mnohem dříve. Akci zahajuje “Alligator Blood” z nejnovější desky. Hned od začátku to vypadá na slušnou jízdu, první, co mě ale zarazilo, byl právě Oli. Kolují zvěsti, že už nemá na to, aby odzpíval celý koncert sám, a to se i zčásti potvrdilo. Nebyl snad song, který odzpíval samostatně. Dost často mu vypomáhal jeden z kytaristů, anebo hodně půjčoval mikrofon z pódia fanouškům. Jo, stárne každý… Nicméně se mu to ani nějak vyčítat nedá, protože celá show byla skvělá, a tak to tenhle nedostatek nahradilo. A že občas zagrowloval někdo jiný, to ani tolik nevadí. Furt je to Oli s jeho krásnými vlasy.

Následuje jedna z největších hitovek kapely – “Diamonds Aren’t Forever”. Docela mě překvapilo zařazení hned takto na začátek, ale ono to je vlastně jedno. Oni mají všechny songy dokonalé. Celou show neprovázely žádné efekty, pódium bylo pouze osvícené bílým světlem. Na atmosféře to neubralo. Energie byla opravdu parádní a je vidět, že Bring Me the Horizon umí rozpohybovat každého. Zahraje se i jedna ze starší éry kapely, “Pray for Plagues”, a nejnovejší parády jako “Anthem” nebo “Fuck”. Těsně před přídavkem se vše zpomalí s emociální “Blessed with a Curse”. Kapela pomalu odchází a po chvilce pouští intro a rozjede se “It Never Ends”, následuje “Chelsea Smile” a vše zakončí “Football Season Is Over”. Zklamalo mě však rozloučení. Očekával bych dlouhé loučení, ale místo toho hned po dohrání posledního songu Oli řekl krátký pozdrav a všichni odešli do zákulisí.

Koncert to byl skvělý, nechybělo tomu nic. Jediné, co se dá snad vytknout, je, že Oli nezpíval 100% času. Vykouzlená energie však nebyla podpořena žádnými efekty, ničím takovým. Vše vycházelo rovnou od kapely a fanoušků. Ze songů mi chyběla “The Sadness Will Never End”, jinak setlist chválím. Málem bych zapomněl, otravné bylo taky strašné vedro. Víc jsem snad zpocený v životě nebyl. Musel jsem se i vzdát dobrého místa, jen abych se šel opláchnout vodou. Nešlo to vydržet. Díky pořadatelům, že do kotle nosili pořád novou vodu, jinak by tam někdo zkolaboval. Pro mě zatím jednoznačně koncert roku 2011.