Bring Me the Horizon - Sempiternal

Bring Me the Horizon – Sempiternal

Bring Me the Horizon - Sempiternal
Země: Velká Británie
Žánr: metalcore / post-hardcore
Datum vydání: 1.4.2013
Label: RCA Records / Epitaph Records

Tracklist:
01. Can You Feel My Heart
02. The House of Wolves
03. Empire (Let Them Sing)
04. Sleepwalking
05. Go to Hell, for Heavens Sake
06. Shadow Moses
07. And the Snakes Start to Sing
08. Seen It All Before
09. Antivist
10. Crooked Young
11. Hospital for Souls

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britští mladící Bring Me the Horizon, kteří si celkem rychle dokázali vytvořit početnou skupinu svých příznivců, mě na svých dosavadních třech studiových albech nepřesvědčili o svých kvalitách, protože upřímně řečeno, nestály za nic. Průměrný deathcore se screamovým vokálem není nic, po čem bych ve svých myšlenkách tajně toužil. Ať se na tuhle kapelu budu dívat z jakéhokoli úhlu pohledu, nikdy se nezbavím dojmu, že se vynořili ve správnou chvíli a prostě se svezli na módní vlně s těmi vlivnějšími a lepšími, což ostatně platí pro zástupy dalších, takže v tomto ohledu nejsou ničím výjimečným. Nicméně, pětice ze Sheffieldu si pro mě nachystala celkem milé překvapení, protože “Sempiternal” se nejenom tváří jako nejvyzrálejší počin kapely, ale především jím opravdu je.

Pro mne vůbec první a bez jakýchkoli utrpení poslouchatelné album kapely se od svých předchůdců liší. Skladatelské postupy se možná zas tak výrazně nezměnily, ovšem jako celek zní album dost melodicky, což není vůbec na škodu při zvážení faktu, že prim stále hrají hutné kytary, kterým se ale pěkně rozostřily hrany a nejednou se ani tak neriffuje, ale Lee Malia, který zůstal na pozici kytaristy osamocen, staví post-hardcorové hradby, přes které jen tak něco nepronikne. Kytary splývají v jeden celek s rytmikou, jež umí být rockově přesná a občas se samozřejmě utrhne z řetězů k nějakým těm brejkům a zběsilým pasážím, které k této kapele patří. Vůbec poprvé se kapela ve studiu prezentuje s plnohodnotným klávesistou v sestavě, čímž sice nedostala do vínku epičnost a výpravnost, ale spousta ze skladeb se díky podbarvení Jordana Fishe posunuly do trošku jiných sfér, přičemž nejlepším důkazem by mohla být úvodní “Can You Feel My Heart”, která sice působí jako plnohodnotná skladba, ale mně přijde spíš jako sofistikovanější intro, protože teprve s “The House of Wolves” přichází Bring Me the Horizon neurvalí a agresivní, tedy přesně takoví, jak je všichni znají. Nutno dodat, že ti zmínění “všichni” by se měli připravit na skutečnost, že Britové jsou na “Sempiternal” poněkud jiní. Pro někoho horší, pro někoho lepší, ale určitě jiní.

Víte, jak mi celé album zní? Jako by se začali brát vážně a ten svůj doposud prvoplánový nářez bez výraznějšího momentu překvapení prohnali strojkem, který z toho najednou udělal příjemnou desku, která neurazí. Už při pohledu na obal, který se od předchozích nevkusných krávovin liší na míle daleko, to vypadá, že se tady něco děje. Skladbám najednou nechybí takové to nepopsatelné “něco”, které dokáže oddělit zrno od plev. Jsou agresivní, jsou melodické a přesto tak nějak dohromady semknuté, takže se jen bezhlavě nestřídají tvrdé riffy s melodickými nápěvy ve stylu Trivium a jim podobných. Abych tady ale jen uměle nežvanil a nevytvářel dojem, že se z Bring Me the Horizon stala inteligentní sebranka s promyšlenou tvorbou, tak zůstaňme jednou nohou na zemi s vědomím, že se stále nejedná o nic omračujícího, ovšem výsledek ve mně budí po mnoha posleších veskrze pozitivní dojmy. Nejpříjemnějšími se pro mne staly momenty zastoupené melodičtějšími písněmi, kde k těm nejzdařilejším patří “Sleepwalking” či “Go to Hell, for Heavens Sake”. Ani jedna z nich není taková ta klasická vypalovačka, nicméně nesklouzávají do vod unylého cajdáku, jenž vůbec nešlape, jako se to (ne)povedlo s “And the Snakes Start to Sing”, v níž míra nevkusu překročila hranici únosnosti a je to vlastně jediná skladba, která mi lezla vyloženě na nervy. Naštěstí má člověk dost času spravit si chuť houpavou “Shadow Moses”, jejíž ústřední riff parafrázuje postupy Fear Factory, aby se v refrénu sklouzlo do melodického nápěvu se sborovými vokály, na nichž je postavena ještě úderná “Antivist”. Množství různých efektů, klávesových ploch a zvuků otevřelo kapele nové pole působnosti a já jsem po poslechu “Sempiternal” nabyl dojmu, že toho využili naplno.

Takhle povedené album jsem opravdu nečekal. Fanoušci kapely možná nebudou sdílet mé nadšení ze směřování, kterým se Bring Me the Horizon vydali, ale řekl bych, že vývoj, který kapela za poslední tři roky prodělala, by neměl způsobit nějak výraznou vlnu nevole, protože hlavní je kvalita a ta novince nechybí. Pro mě se díky tomuto albu stala parta kolem křiklouna Olivera Sykese nadějí, ke které se už nemusím otáčet zády zhnusen z toho, co to zase nahrála za zhovadilost, ale upřímně jsem zvědavý na blízkou budoucnost, která teprve ukáže, jak to myslí vážně a zda se nejedná o obyčejnou náhodu, což by byla docela škoda. Nejlepší album kapely, to bez pochyby.


Další názory:

Víceméně musím jen souhlasit s kolegou. Opravdu je mi sympatický směr, jakým se Bring Me the Horizon aktuálně ubírají – zvlášť ve světle faktu, že ve svých začátcích produkovali naprosto nudný trendový metalcore, s nímž se jen svezli na tehdy módní vlně. Možná si uvědomili, že to, co fungovalo před pěti nebo šesti lety, tedy že cokoliv jen trochu metalcorového slavilo enormní úspěch, už dnes nefunguje, tudíž by se nad svou tvorbou měli zamyslet, jestli chtějí kapelu udržet; možná se jenom vyvinuli, nicméně ať je jakákoliv možnost správná, rozhodně je to dobře, že se Bring Me the Horizon takto proměnili – ani ne tak stylově, jako spíš pojetím a přístupem. Už na předcházejícím “There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.” byla v jistých momentech cítit snaha se někam pohnout, ale až “Sempiternal” tuto snahu dotahuje k nějakému znatelnému výsledku, díky čemuž jednoznačně dávám kolegovi za pravdu v tom, že jde o doposud nejpovedenější počin Bring Me the Horizon. Skupině určitě pomohly klávesy, které sice nehrajou nějakou úplně zásadní roli, muziku však ve spodních vrstvách zajímavě podbarvují, ale i čistě po skladatelské stránce měla kapela silnější chvilku a dobré nápady. Za mě palec nahoru.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.