Brutal Assault 17

Brutal Assault 17 (středa)

Brutal Assault 17
Datum: 8.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Anaal Nathrakh, Avenger, Engel, Forgotten Silence, Root

Sedmnáctý ročník festivalu Brutal Assault se již tradičně uskutečnil v areálu Josefovské pevnosti a stejně jako každý rok, i tentokrát nalákal tisíce fanoušků z celého světa na soupisku kapel, jaká nemá ve střední Evropě obdoby a která řadí Brutal Assault po bok těch nejvyhlášenějších evropských festivalů vůbec. Jména jako Arcturus, Avenger, Immolation, Immortal nebo Sólstafir přesvědčila k opětovné návštěvě Josefova i moji maličkost a očekávání výjimečných zážitků se stupňovala přímo úměrně tomu, jak se blížilo datum 8. srpna.

Vzhledem k tomu, že zavedená warm-up party letos povýšila na čtvrtý plnohodnotný festivalový den, už ve středu 8. mohli dorazivší návštěvníci zhlédnout vystoupení nejen výběru toho nejlepšího z domácí scény, ale na sedmipoložkovém středečním programu figurovala hned tři zvučná zahraniční jména, kterým se tak dostalo jinak jen stěží dosažitelného důstojného hracího času. Jakkoli jsem tedy předem nebyl z navýšení počtu festivalových dnů nadšen, po této zkušenosti musím uznat, že to byl od pořadatelů velmi zdařilý tah, a doufám, že nezapadne ani v budoucnu.

Ale teď již k samotným kapelám. Celý festival otevřeli volyňští Avenger, jejichž přítomnost v programu festivalu mi způsobila menší záchvat nadšení. A jejich vystoupení by toto nadšení jedině prohloubilo, nebýt jedné drobnosti – Avenger totiž schytali dost otřesný zvuk. Tympány nebyly vůbec slyšet a nemalý podíl jinak skvostné práce kytar si člověk musel domýšlet. Je to opravdu škoda, protože Avenger jinak předvedli opravdu dobré vystoupení, které bych si v dohledné době zatraceně rád zopakoval.

Grindové Ingrowing jsem vynechal a před pódium jsem se vrátil až na Forgotten Silence, na jejichž adresu mnozí známí nešetřili chválou. A ono to opravdu špatné nebylo. Pro hodnotnější zážitek bych sice musel mít kapelu alespoň trochu naposlouchanou, ale i takhle to znělo přinejmenším velmi zajímavě. Největší dojem na mě zanechal kytarista, který, ač vzhledem uťáplý úředníček, předváděl s kytarou psí kusy a střídal grimasu za grimasou. Vážně dobré. Co mi ale přišlo poněkud nesympatické, to byla angličtina, kterou s publikem komunikoval frontman. Upřímně, od české kapely na českém festivalu angličtinu opravdu slyšet nechci.

Na následující Švédy Engel jsem byl relativně zvědavý, i když mě jejich aktuální novinka nijak neuchvátila. První dojem z živého vystoupení také nebyl kdovíjak oslnivý, a to především vinou zpěváka, respektive jeho vysoko položeného vokálu, na který jsem si musel nějakou dobu zvykat. Když jsem si ale zvykl, téhle show jsem nemohl vytknout opravdu nic, co by stálo za zmínku. Zvuk křišťálově čistý, muzikanti aktivní, živá reprodukce brilantní. Tou dobou již relativně početné publikum se bavilo na výbornou a já musel chtě nechtě uznat, že i když bych si od Engel cédéčko asi nekoupil, naživo nejenže neurazí, ale dovedou nabídnout opravdu dobrou podívanou.

Čas postoupil a na řadu přišli Britové Anaal Nathrakh, které chovám ve velké oblibě a na které jsem byl náramně zvědavý i přes zatvrzelé přesvědčení, že geniální pražský koncert z podzimu 2010 nemohou překonat, ani kdyby se přetrhli. A nepřekonali. Těžko ale soudit, nakolik to mohlo být jejich vinou, neboť je zastihla souhra několika nešťastných okolností. Tak předně – vokální terorista Dave Hunt se na pódium doslova dobelhal o berlích a dělalo to na mě dojem, jako by si nohu poranil jen nedlouho před vystoupením. Asi to opravdu nebylo nic příjemného, protože přes veškerou snahu neodvedl tak suverénní výkon, jaký u něj bývá zvykem, a především intonace u čistých vokálů místy výrazně pokulhávala. Ani zvuk se nepodařilo vyladit tak, jak by bylo potřeba, a z extrémně brutální a s genialitou koketující hudby, kterou z desek tak obdivuji, zbyla především ta brutalita, přičemž genialita po sobě zanechala jen lehký odér. Škoda, Anaal Nathrakh to umí prodat několikanásobně lépe, než jak předvedli v první festivalový den…

Pár minut po desáté večerní se pustili do díla legendární Root, na které jsem se přinutil jít snad jen proto, abych si mohl pomyslně odškrtnou další položku v must-see seznamu českého metalového fanouška. O to větší však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se velmi dobře bavím! Celý koncert pěkně gradoval, a když se přehoupl do své druhé půle, šlo již hovořit o opravdu skvělém vystoupení. Vrcholem se pak stal samotný závěr, kdy se pevností rozezněly famózní vály “The Mystical Words of the Wise” a samozřejmě “Píseň pro Satana”, které už tak zdařilý koncert povýšily na jasný vrchol večera. Ono na těch Root asi vážně něco bude…

Poslední místo na středečním programu zaujali francouzští snílci Alcest, kteří kvůli blíže nespecifikovaným obtížím na festival málem nedorazili a i tak si museli prohodit hrací časy s Root. Už na místě jsem však usoudil, že je to tak nakonec lepší, protože jestli mám ukázat na jedinou kapelu, která by měla uzavírat denní program, budou to právě Alcest se svojí éterickou a zasněnou hudbou. V mém případě se uspávací faktor tentokrát minul účinkem, protože mi začala být taková zima, že jsem na nějaké snění neměl vůbec myšlenky, ale na druhou stranu jsem si tak uchoval dostatečně ostré smysly na to, abych si z vystoupení odnesl alespoň nějaká fakta. A nejsou to úplně slavná fakta. Ani Alcest se totiž nevyhnul zmar v podobě mizerného zvuku a Zerova kytara a doprovodný vokál jakoby nebyly. Radost mi naopak udělalo zařazení obou nejlepších skladeb z aktuální desky (tedy “Autre temps” a “Là où naissent les couleurs nouvelles”) na setlist, i když první jmenovaná dost významně utrpěla bídným zvukem. Když si ale odmyslím problémy se zvukem, Alcest předvedli obstojné vystoupení. Ne, že by to nemohlo být mnohem lepší, ale já jsem do stanu odcházel vesměs spokojen…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.