S tímhle článkem nejspíš přicházím s křížkem po funuse, ale nevadí. Svým způsobem jde stále o relativně aktuální záležitost, a i kdyby ne, ničemu to nebrání se k ní vyjádřit s půlročním odstupem…

Oč se jedná? Začátkem března byl spuštěn projekt s názvem “Buď toho součástí. Podporuj muziku!”, jehož cílem je “zvýšení povědomí o hodnotě hudby, sekundárním cílem je pak naučit žáky základům autorských práv a změnit jejich chování v prostředí internetu, a to zejména ve vztahu k hudbě. Děti by měly být poutavou formou informovány o tom, co je vlastně autorskými právy chráněno a proč.”

To zní docela pěkně a bez jakékoliv ironie říkám, že takováto snaha je velice chvályhodná. Osobně jsem vždy zastával názor, že platit za hudbu není špatně, právě naopak. Nejsem sice vyložený odpůrce stahování a klidně se přiznám, že ano, i já muziku stahuju (myšleno… ehm… ne vždy stoprocentně legálně), ale co se mi líbí, to si rád koupím a dokonce si to i chci koupit, abych si to majetnicky mohl zařadit do sbírky. Několik stovek vinylů, CDček a audiokazet, které mám doma, napovídá, že se mi toho nelíbí úplně málo, ale přesto si myslím, že je moje sbírka ještě docela skromná. Tak jako tak, těch nahrávek, které mám v polici třeba na elpíčku, si opravdu vážím, a ačkoliv to může znít jako klišé, člověk k tomu má hned jiný vztah, takový osobnější. I díky tomu jsem nikdy nechápal lidi, kteří jenom stahují a nemají doma na originále nic, jelikož třeba pro mě osobně je kupování desek radost, ne nějaká povinnost nebo cokoliv jiného.

Ale to sem teď nepatří, vraťme se k našemu projektu, jehož popis dále pokračuje: “Žáci budou směrováni k poslechu hudby na on-line službách formou krátkých spotů, které budou šířeny zejména prostřednictvím sociálních sítí.” No… možná jsem trochu konzervativní, ale tak nějak jsem vždy zastával názor, že když si chci koupit hudbu, koupím si ji na fyzickém nosiči (protože to chci mít majetnicky v ruce, o nic jiného vlastně nejde), ne skrze nějakou online službu, ale dejme tomu… dnešní doba je rychlá a internetová, tak jestli někomu vyhovují online služby, nic proti tomu, každý máme svoje. V jádru se stále jedná o chvályhodné počínání.

Je tu ovšem jeden háček, což jistě nikoho nepřekvapí, protože kdyby tu nebyl, tak bych o tom (nejspíš) nepsal. Za tímto projektem stojí ČNS IFPI (Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu) a OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s.), přičemž zejména ze strany druhé zmiňované organizace je taková snaha poměrně úsměvná. OSA je totiž organizace, jež zjednodušeně řečeno zastupuje hudební interprety, stará se o to, aby nebyla porušena jejich autorská práva a aby za své dílo dostali odměnu. I toto je ve své podstatě chvályhodná věc… až na pár malých detailů, jako například že OSA ze zákona naprosto v klidu kasíruje poplatky i za autory, které nezastupuje, a žádné autorské odměny jim nevyplácí. Nicméně jsem možná sám, kdo třeba v tomhle vidí setsakra velkou nelogičnost a něco takového mu přijde jako pěkná levárna.

Avšak dosti demagogie. Pojďme se podívat na to, s čím projekt vyrazil do boje za vzdělání národa v oblasti podpory hudby. Takovou vlajkovou lodí je následující dokument (kromě něj probíhají třeba besedy ve školách), který doporučuji zhlédnout celý, jakkoliv nejspíš budete mít chuť jej vypnout po pár minutách:

Nevím, jak to působí na vás, ale nejpozději po zhlédnutí tohoto videa se v jádru chvályhodná snaha začne bortit jako domeček z karet. Obrovským kamenem úrazu jsou už interpreti, kteří mají národ donutit k tomu, aby začal kupovat hudbu. Upřímně, když Ewa Farna s vážnou tváří vykládá, že má hodně práce, protože porotcuje v Superstar, a že jí taky před koncertem musí někdo nalíčit a učesat, tak si říkám, že si ze mě někdo nejspíš dělá prdel. Mimoto – když se mě někdo snaží ukecat, abych začal podporovat představitelku toho nejtuctovějšího rádiového pop/rocku, jaký si jen člověk dokáže představit, tak mě to spíš uráží. Zkuste si to říct nahlas… Ewa Farna vás přesvědčuje, abyste podporovali její hudbu… už jen tohle zní u interpretky z toho nejneškodnějšího komerčního mainstreamu blbě.

Krátce po ní nastupuje jistý Paulie Garand… upřímně, o tomhle týpkovi jsem do zhlédnutí onoho slavného dokumentu věděl jen to, že existuje, ale neměl jsem tušení, jak jeho tvorba zní, jelikož žánr, v němž se pohybuje, poslouchám jen sporadicky. Nicméně když o něm šéf jeho labelu (Ty Nikdy Records) prohlásí, že je to člověk, jenž “sledujte trendy a dělá ty věci trendově”… jako já nevím, ale jestli mě má tohle nalákat, abych ho podpořil, to snad nemůže nikdo myslet vážně. Pokud někdo dělá svojí muziku trendově, tak si zaslouží akorát tak kopnout do prdele, ne podpořit.

Třetí bourák, co vás má přesvědčit, že podpořit hudbu je jako super, je ještě větší trefa do černého (bez dvojsmyslů). Není to totiž nikdo jiný než miláček publika Ben Cristovao… výpotek Superstar alias jedné z nejodpornějších pseudo-hudebních soutěží, jaké se kdy v naší zemi bohužel vysílaly. Jako by už tohle nebylo dost, Ben vám s kamennou tváří vykládá o tom, jak ho to stojí tolik práce a energie, jak dokonce chodí na hodiny tance a do fitness centra (!) a jak chodí každý den spát v pět ráno (!). Však vidíte sami, jak strašně se snaží, tak byste ho přece měli podpořit, no ne? Zvlášť když ho to nestojí jen úsilí a čas, protože hned v následujících větách vše podpoří argumentem, že do svých aktivit ročně vráží milion až milion a půl korun. Asi pocházím z jiné planety, ale tak nějak mi přijde, že když má někdo na to, aby do svojí kariéry vrážel ročně jeden a půl mega, tak má asi prachů dost… a stejně vás nabádá k podpoře. Inu, co by pak měly říkat undergroundové kapely, které hrají za cesťák a milion do hudby si nemohou dovolit investovat pomalu ani za dvacetiletou kariéru. A aby toho náhodou nebylo málo, tak ještě připomeňme, že vás k podpoře přemlouvá člověk, jenž ve své tvorbě předvádí tohle:

Taky vám to připadá jako výsměch? Mně tedy rozhodně ano, když někdo v každém druhém songu blekotá hovna o tom, jak se má skvěle a jak má všechny hejtrs u prdele, a pak vás výše popsanými zdrcujícími argumenty (chodím pozdě spát…) přesvědčuje o tom, abyste ho podpořili. Další zábavnou věcí je pak samozřejmě i samotné provedení dokumentu… ono to sice samozřejmě vypadá profesionálně, ale když půlka lidí, co tam hlásí ta svoje moudra, vypadá, jako kdyby zpaměti odříkávali naučený scénář, tak je něco špatně. Vtipná je také Ewa Farna, která místy (třeba okolo 14. minuty) vypadá, jako kdyby sama nevěřila, že jí ty vejšplechty vážně někdo sežere.

Ono podpořit hudbu je podle mě rozhodně dobrá věc (což už doufám vyplynulo z třetího odstavce), nicméně jde o to jakou. Zastávám totiž názor, že si nějaký interpret nezaslouží podporu (především finanční – koupí desky, merche, lístku na koncert) jen proto, že hraje hudbu. Podporu totiž zasluhují jen ti, kdo hrají dobrou hudbu – ti si to skutečně zaslouží. Ono ani nemusíme chodit do mainstreamu, tenhle argument se kolikrát používá i v undergroundu… kolikrát už jsem na různých diskuzích a fórech metalových webů četl, jak to stojí všechno za píču, že lidi nekupují desky, nechodí na koncerty a hlavně “nepodporují scénu”. Nechápu, proč bych měl “podporovat scénu”… proč bych měl podpořit někoho jen proto, že hraje metal, i když mě jeho hudba neoslovuje – to je pak snad jasné, že si jeho album nekoupím, na jeho koncert nepůjdu a radši si něco koupím od parádní (třeba) trip-hopové skupiny. S tímhle videem je to pak analogické – autoři (což je jen tak mimochodem OSA, na to nezapomínejte – té jde jen o love, na samotnou hudbu jako umění oni z vysoka serou, o tom nepochybujte) se nás snaží přesvědčit, abychom podporovali hudbu… hudbu, jako je tahle (to myslím říká vše):

Celý tento projekt, který je ve svém nejzákladnějším jádru možná chvályhodný, se tak posouvá do naprosto absurdní záležitosti, kdy do nás zcela tuctoví a mainsteamoví interpreti jako Ewa Farna nebo Ben Cristovao hustí moudra o tom, jak je ta muzika vlastně skvělá a že bychom je měli podpořit… a za zády je podporuje OSA. Ještě tam chybí Lucka Vondráčková, aby byl Kocourkov kompletní.

Absurdnost celého videa asi nejlépe vystihuje zrcadlo nastavené parodií, kterou natočili lidi okolo nezávislého labelu Silver Rocket. Hlášky typu “Já jsem jako rozbil kytaru na koncertě… to je prostě… já nevím, mně to přijde jako docela normální součást punkovýho koncertu. A já jsem pak zjistil, že prostě nemám na co hrát.” jsou na úplně stejné úrovni jako “Chodím spát v pět ráno.”. Rozdíl je jen v tom, že jedno je nadsázka, druhé je myšleno smrtelně vážně…