Bullet for My Valentine - Temper Temper

Bullet for My Valentine – Temper Temper

Bullet for My Valentine - Temper Temper
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 8.2.2013
Label: RCA Records

Tracklist:
01. Breaking Point
02. Truth Hurts
03. Temper Temper
04. P.O.W
05. Dirty Little Secret
06. Leech
07. Dead to the World
08. Riot
09. Saints & Sinners
10. Tears Don’t Fall (Part 2)
11. Livin’ Life (on the Edge of a Knife)

Hodnocení:
Stick – 3/10
H. – 3/10
Kaša – 3,5/10
Zajus – 3/10

Průměrné hodnocení: 3,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejsem vyloženě hater Bullet for My Valentine. Spíš mi zní jako prostý produkt své doby. V době vydání debutového alba “The Poison” se vezli na vlně populárního metalcoru s teplými emařskými melodiemi, který tehdy ovládal tvrdou hudební scénu. Tento trend ovšem pominul a s tím bylo nutno změnit i hudební škatulku Bullet for My Valentine. Nyní hrajou takový neurčitý styl, který se tváří rádoby drsně (i stylizace image tomu nahrává), ale přesto je to naprosto neškodná cukrová vata.

Vezměte si nejklišovitější texty, které může moderní kapela zpívat; vezměte si kýčovité riffy a provařené melodie do jednoho rendlíku. Pěkně to provařte a vypadne na vás nová deska “Temper Temper”. Samozřejmě, deska se tváří na úrovni (no, i když ten obal…), křišťálová produkce, propagace a podobně. Instrumentálně to taky nikdy nebyli nějací amatéři, přestože jejich hudba zrovna nepatřila nikdy k těm technicky nejnáročnějším. Občas se objeví slušné sólo nebo riff, ale to je většinou otázka pár vteřin. Důležitý je ale samozřejmě obsah, který za vším ostatním těžce zaostává. Už když jsem si poslechl singlovou “Riot”, měl jsem pocit, že chlapcům jaksi dochází i zbytek toho dechu, který jim po debutu zbyl. Jednoslovný refrén a sborové “woohoo”… no tak, bylo to opravdu nutné? Ono celá deska trpí jistou triviálností projevu, riffy jsou stupidně jednoduché, stejně jako struktura skladeb. Ale po poslechu desky zbyde jen pocit prázdna a ve vzduchu visí otázka, jestli má vůbec cenu si tenhle prázdný kus plastiku pouštět znovu. Mezi jedenácti skladbami se nevyskytla ani jedna, která by mě dokázala zvednout ze židle, ze které bych si byť jedinou pasáž dokázal nějak více vrýt do paměti.

Nevím proč, ale mám pocit, že ty lepší nápady Matt Tuck vyplýtval do projektu AxeWound. A myslím si, že té kapely by se měl držet, protože je to rozhodně o několik tříd lepší muzika než to, co vytváří se svou domovskou skupinou. Ale měl by přestat zpívat, jeho hlas je dalším iritujícím hřebíkem do rakve téhle desky. Nikdy mě jeho zpěv (ani řev) nebraly, ale mám dojem, že postupem času se stává jeho hlas ukníkanější a otravnější než předtím. Občas to podpoří ještě nějakým trapným popěvkem, jak jsem již zmiňoval v předchozím odstavci. Když už jsem zmínil řev, ten se na nové desce objevuje v ještě menším množstvím než doposud. Větší prostor dostal prakticky pouze v poslední “Livin’ Life (on the Edge of the Knife)”, která, i přes naprosto retardovaný název, splňuje atributy aspoň zkousnutelného songu. Mezi slabotami, které se jinak na albu vyskytují, působí jako skvost, i když je to sotva průměr.

Pokud se na letošním počinu v mých očích Bullet for My Valentine něčím naprosto odstřelili, tak kopáním do mrtvol v podobě druhé části kdysi velkého hitu “Tears Don’t Fall”. Tím si krk opravdu nezachránili, ale aspoň se nestydí přiznat, že už neví kudy kam, a prdnou si to opakování přímo do názvu. Nemluvě o skladbě “P.O.W.”, jejíž refrén je převařené opakování refrénu “All These Things I Hate”, což už zavání těžkým tvůrčím blouděním.

I přesto, že tahle deska stojí v podstatě za prd, určitě budou prodeje vysoké a spousta teenagerů si ji bude užívat a bude mít pocit, že jsou nejtvrdší metalisté na světě. Klidně. Každý z toho vyroste, i ta děcka, co si tohle myslí. A pokud ne, tak to bude dost smutné. I vy, milovníci moderních metalových (no, tady se to zdráhám vůbec použít) kapel, byste se měli téhle desce obloukem vyhnout. Nemá vám totiž co dát. Doufám, že v mé paměti hodně rychle zapadne a nebudu se k tomu muset nikdy vracet. Rád bych totiž věnoval svůj čas poslechu kvalitnějších nahrávek.


Další názory:

Uff… je to špatné, a to docela dost. Bullet for My Valentine vlastně úplně nádherně sumírují vše, co je na současném metalu špatně, přesto mají velkou oblíbenost a dostávají cenu za cenou. A přitom je ta jejich hudba tak neskutečně nudná, hloupá a předvídatelná. Při poslechu “Temper Temper” jsem sice trpěl jak zvíře, ale i tak jsem to poslechnul opravdu hodněkrát, abych v tom něco našel, jenže ono tam prostě nic není. Kapela na svoje nástroje hrát evidentně docela umí, zvuk je ošetřený, jak jen to jde, ale k čemu to všechno je, když nějaká hodnota samotné hudby je na bodu bodu mrazu… Jediná aspoň trošku zajímavá věc se skrývá v úplném závěru v podobě “Livin’ Life (on the Edge of a Knife)” s ne úplně marným refrénem, ale je to spíš vrchol ve stylu jednookého krále mezi slepými. Zbytek je naprosto nudná bída, na níž není pranic zajímavého a která si pozornost nezaslouží. Z mého pohledu člověka, jenž na muziku klade nějaké nároky, je tohle hluboko pod průměrem. Špatná kapela s naprosto nezaslouženým úspěchem…
H.

S každým dalším albem se Bullet for My Valentine utápějí v hlubších a hlubších sračkách. Po slušném debutu, který je sice poplatný své době a veze se na módní vlně melodického metalcoru, se parta kolem Matthewa Tucka našla v podobě melodického thrash metalu, který jí prostě nejde. Nuda a nic než nuda. Technicky je to sice všechno na úrovní světové třídy, nicméně hudebně srovnatelné s metalovou kapelou lokálního významu. Těžko vybrat nejlepší skladbu, protože žádná mě nezaujala natolik, abych mohl mluvit o své oblíbené, ale jako nejmenší zlo mi přijde “Truth Hurts”. Oproti ní stojí na úplném dně stupidní “Riot“, jejíž rádoby stadionové halekání “whoooooa” mi nahání husí kůži i po dvou dnech od posledního poslechu. Pokus o pokračování slušné melodky “Tears Don’t Fall” z prvního alba se dle mého názoru příliš nepovedl a kazí už tak špatný dojem z poslechu. Pro fanoušky kapely nejspíš kandidát na album roku, pro mě jasný favorit na shit roku. Škoda mluvit, že kapela, která už třetí album nepředvedla nic zajímavého, se těší takové oblibě.
Kaša

Bullet for My Valentine nikdy nepatřili mezi nejlepší kapely a i v rámci svého žánru byli stěží průměrní. I tak na mě ale jejich debut “The Poison” ve své době zapůsobil vcelku pozitivně. Skupina rychle získala poměrně velký úspěch, a ten je nejspíše příčinou sestupné kvality jejich hudební produkce. Zatímco druhé album “Scream Aim Fire” nesahalo debutu ani po kotníky, na tři roky starém “Fever” kapela zvládla alespoň řemeslně solidně zahrát heavy metal moderního střihu. S novinkou “Temper Temper” se však Bullet for My Valentine dostávají na naprosté dno své tvorby. Stokrát přežvýkané riffy, patetické čisté vokály a nudná rytmika symbolizuje všech jedenáct skladeb, bohužel tentokrát bez jediné výjimky. Problém není ani tak v tom, že se Bullet for My Valentine snaží zalíbit úplně jiným (mnohem méně náročným) fanouškům, než které okouzlili svým debutem. Problém tkví v tom, že i tento ne zrovna důstojný úkol činí jednoduše špatně. Na albu není byť jen jediná melodie, na kterou bych si po jeho dohrání s chutí vzpomněl. Debut kapely jsem neslyšel dobrých pár let, přesto si stále několik hodně silných melodií vybavím (refrén “Tears Don’t Fall” přichází na mysl jako první). Jediné, za co můžu “Bullety” alespoň trošku pochválit, jsou sóla. Ta jsou sice stejně neinspirativní jako zbytek hudby, jsou však řemeslně tak dobře provedená, že vyčnívají hned o několik tříd. I kytary mi však Bullet for My Valentine dokázali znechutit zpěvem během sóla v již tak dost špatné “Tears Don’t Fall (Part 2)”, které se svým předchůdcem mimochodem nemá společného nic než název. Toliko k vykrádání vlastní minulosti. Na víc než na tři body to jednoduše nevidím.
Zajus


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.