Carach Angren - This Is No Fairytale

Carach Angren – This Is No Fairytale

Carach Angren - This Is No Fairytale
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 23.2.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Once Upon a Time
02. There’s No Place Like Home
03. When Crows Tick on Windows
04. Two Flies Flew into a Black Sugar Cobweb
05. Dreaming of a Nightmare in Eden
06. Possessed by a Craft of Witchery
07. Killed and Served by the Devil
08. The Witch Perished in Flames
09. Tragedy Ever After

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Nejsem si tím úplně jistý, jelikož to už nějaký ten rok je, ale tuším, že jsem svého času obdobným způsobem začínal recenzi i na „Where the Corpses Sink Forever“, předcházející album nizozemských Carach Angren z roku 2012. Nedá mi to však a i kritiku na letošní novinku „This Is No Fairytale“ musím začít prohlášením, že scéna symfonického a melodického black metalu v posledních letech naprosto zoufale postrádá nějakou vůdčí skupinu, jež by byla právoplatným králem nejen co do popularity, ale i co do kvality…

Možná jsem jenom slepý, ale poté, co svou činnost v roce 2007 (bohužel) ukončili dekadentní Francouzi Anorexia Nervosa, tu takovou kapelu prostě nevidím. Dimmu Borgir si sice na popularitu stěžovat nemohou, ale buďme upřímní – jejich poslední alba jsou slabounké sterilní nic, jehož trvanlivost je minimální. Ancient ve své činnosti již dávno paběrkují a za poslední dekádu nedokázali vytvořit jedinou nahrávku. Old Man’s Child jsou na tom s tou aktivitou podobně, jelikož Galder se radši věnuje právě Dimmu Borgir, protože ti mu zaplatí účty. Covenant se již před drahně lety přejmenovali na The Kovenant a vrhli se na electro metal (a navíc ani oni se posledních deset let vůbec nepřetrhnou), třeba Sear Bliss na to taktéž dlabou čím dál tím víc a po Nazgûl se po vydání geniálního debutu slehla zem. Formace jako třeba Vesania, Graveworm, Darkend nebo Quintessence Mystica na to zase při vší úctě nemají. A když už se tu a tam objeví něco fakt zajímavého jako Istapp, tak po vydání první desky taky žádná sláva s aktivitou (i když druhé album už je prý hotové, tak uvidíme).

A v téhle situaci se před pár lety z Nizozemska vynořili právě Carach Angren s velmi kvalitní muzikou, nesporným talentem, vizí, zajímavou duchařskou stylizací a hlavně evidentní chutí skutečně fungovat. Nebylo tedy divu, že to trvalo jen dvě alba, než kolem skupiny začal dělat námluvy nějaký velký vydavatelský hráč v metalovém rybníčku… nadějné Holanďany ulovili Season of Mist a i s „Where the Corpses Sink Forever“, první nahrávkou pod jejich křídly, Carach Angren ukázali, že v nich skutečně něco je. Jenže abyste si mohli nárokovat korunu ve svém subžánru, musíte si kvalitu držet pořád, celou svou tvorbu… povedlo se to Carach Angren i na jejich nejnovějším počinu „This Is No Fairytale“?

Popravdě řečeno, odpověď je dle mého názoru trochu nejednoznačná a vlastně zní ano i ne zároveň – přijde na úhel pohledu a optiku, jimiž se na „This Is No Fairytale“ budete dívat. Budeme-li totiž pozorovat v kontextu předcházející tvorby samotných Carach Angren, dovolím si tvrdit, že holandská trojice v roce 2015 neobstála ve srovnání se sama sebou z minulosti. Řečeno trochu srozumitelnějšími slovy, „This Is No Fairytale“ je doposud asi tím nejméně dobrým ze všech čtyř dosavadních dlouhohrajících nahrávek. Nizozemci samozřejmě nijak neuhnuli ze své nastolené cesty, a pokud se pustíme do srovnání s přímým předchůdcem „Where the Corpses Sink Forever“, vůbec není těžké si všimnout, že Carach Angren pokračují v tom samém duchu. Nicméně to, že si skupina drží svůj zvuk, samozřejmě není problémem…

Onen problém „This Is No Fairytale“ totiž tkví zejména v tom, že minulá alba byla jednoduše silnější po kompoziční stránce, ty skladby měly silnější atmosféru a byly působivější než to, co se nachází na novince, byť čistě po formální a technické stránce jsou Carach Angren stále na svém. Po té vnitřní a pocitové stránce v tom však už není nic, co by vás skutečně zasáhlo… a snad netřeba dodávat, že právě tohle je ta důležitější věc.

I přes tento poměrně nemalý handicap však „This Is No Fairytale“ není špatným počinem… stále se to poslouchá velice dobře a několik velmi povedených momentů Carach Angren dokázali dát dohromady, o tom není sporu. Navzdory všemu, co padlo, si totiž Holanďané stále drží ne úplně nízkou kvalitativní úroveň, a ačkoliv „This Is No Fairytale“ z mého pohled příliš velkou životnost nemá, nemohu té nahrávce upřít, že jsem ji neměl problém poslechnout.

A kde je zakopána nejednoznačnost odpovědi na výše nastíněnou otázku? V tom, že bohužel i se svým doposud nejslabším albem mají Carach Angren nejblíže k tomu, aby byli tou nejzajímavější symphonic black metalovou kapelou, jež bude spojovat jak kvalitu hudební produkce, tak i fakt, že nebude jen pro pár vyvolených fajnšmekrů. Velkou měrou to však dělá i fakt, že stylových formací, jež by Carach Angren na tento pomyslný souboj mohly vyzvat, je zoufale málo. Samotný trůn však stále zůstává prázdný.

Jaké tedy „This Is No Fairytale“ vlastně je? Je to deska lehce nadprůměrná, příjemně poslouchatelná, obsahuje několik pěkných klávesových obratů, ale vzato kolem a kolem vás do týdne nejspíš prostě přestane bavit. A to přece jenom není úplně nejlepší výsledek… a i vzhledem k tomu, že na starších deskách bylo lépe, je na místě mluvit o mírném zklamání.


Druhý pohled (Onotius):

Nizozemští Carach Angren jsou vlastně celkem pozoruhodný úkaz. Ačkoliv mají na kontě již čtvrté album, ze stínu svého skvělého debutu se jim vykročit nepodařilo. Jako kdyby čím víc o své hudbě přemýšlí a snaží se jí vtisknout koncept, tím méně energie věnovali nápadům a kompozicím jako takovým. A je to škoda, protože když člověk poslouchá nové album, nemůže říci, že by to hudebníci byli nezruční, pouze má pocit, že tomu něco chybí – nějaký snad sjednocující prvek, nějaký originální postup, nápad přijít s něčím alespoň trochu jiným. V případě „This Is No Fairytale“ mám zkrátka pocit, že forma značně předbíhá obsah. A je to škoda, vzhledem k tomu, že kluci bezpochyby mají na víc.

Carach Angren

Ono to ze začátku zní zajímavě – tím, že se deska snaží vyprávět příběh, dočkáme se zde hromady zvratů – po čase však přichází zjištění, že jakkoliv to zní pěkně, motivy jako takové nejsou nic slavného, ba mnohdy absolutně univerzální symfonická vata. A opět musím postesknout, jaká je to škoda, neboť šikovnost, s jakou jsou skladby zaranžovány, není žádná samozřejmost a v tomto ohledu je deska excelentní. Dalším možným důvodem, proč na mě nahrávka působí jako celek nevýrazně, je asi sterilní zvuk, jenž ony zvraty oklešťuje o větší míru překvapení. Navíc na black metalovou desku je sound až zoufale neprůbojný a zvuk kytar zde i přes nebanálnost samotných postupů tvoří spíš skelet pro ony teatrální postupy. Pravda, co se týče zvuku, Carach Angren nikdy neoplývali nějakou větší špinavostí, zde to ovšem budí pocit, jako by ani kompozice moc negradovaly. A hudba se zvraty, ovšem bez gradací, není zrovna to pravé.

Pocit překvapení z lehkého příklonu k více death metalovému vyznění a nápadu zpracovat desku jako takto epický koncept se záhy proměnil ve zklamání. Ačkoliv jsou zde povedené kousky jako „When Crows Tick on Windows“ či „The Witch Perished in Flames“, v porovnání s nápadovou bohatostí, nábojem, energií debutu je novinka pouze plná univerzálního patosu a místy precizní, avšak ne moc zábavné virtuozity.


3 komentáře u „Carach Angren – This Is No Fairytale“

  1. Trochu mi chybí zmínka o Septicflesh, ti jsou pro mě no. 1. Jinak je pravda, že tenhle subžánr dost stagnuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.