Cathedral - The Last Spire

Cathedral – The Last Spire

Cathedral - The Last Spire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 29.4.2013
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. Entrance to Hell
02. Pallbearer
03. Cathedral of the Damned
04. Tower of Silence
05. Infestation of Grey Death
06. An Observation
07. The Last Laugh
08. This Body, Thy Tomb

Hodnocení:
Stick – 9/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cathedral, jedna ze zásadních britských doom metalových kapel, to zabalili. Na rozloučenou sobě i fanouškům nadělili poslední album, jež nese název “The Last Spire”. Na tomto albu se na baskytaru podílel mimo jiné Scott CarlsonRepulsion, který se už kapelou kdysi mihl. Rovnou na úvod se sluší říct, že lepší zakončení kariéry snad ani nemohlo přijít. Symbolické desáté album shrnuje celou déle než dvacet let trvající kariéru kapely do kamenného náhrobku, lesknoucího se i za ponurého deště. Obal je povedený, ale na Cathedral dosti netradiční ve srovnání se staršími nahrávkami. Přesto ale s obsahem plně koresponduje. Je opravdu skvělé, že můžu říct, že to Cathedral zabalili s velkou parádou a na svůj epitaf můžou být skutečně hrdí.

Cathedral vždy vyznávali doom, jehož základy pokládali Black Sabbath, následováni Candlemass, Pentagram či Trouble. Na “The Last Spire” rozhodně nelze očekávat pseudogotické melancholické klávesové hrátky, sladký dívčí vokál a romantické texty plné vampýrů. Tohle album je jeden dlouhý pochod na hřbitov, dlážděný zatěžkanými sabbathovskými riffy, za které by dneska možná Tony Iommi platil zlatem. Gaz Jennings se ani při poslední jízdě jednoduše nenechal zahanbit. Všudypřítomná atmosféra zmaru obejme hned s prvými tóny přihodně pojmenované “Pallbearer” (“Nosič rakve” – jak příznačné). Délka skladeb zřídka spadne pod pět minut, takže je zjevné, že jde o komplexní masivní celky, které nikam moc nespěchají, ale ochuzeni rozhodně nejsme ani o šlapavé kousky, které zadupávají do země. Spousta skladeb je ozvláštněna zajímavými mezihrami, ve kterých zazní i masivní fanfáry kláves nebo akustické kytary. Tyto výrazné skladbové předěly se projevují především v již zmiňované “Pallbearer” či v poslední infernální hymně “This Body, Thy Tomb”. Tady je vybrnkávání akustické kytary doplněno o tklivou melodii a nechybí ani hammondky. Ve skladbě “An Observation” se dokonce otřou o progresivnější hudební větev, především díky klávesovým rejstříkům a “kodrcavému” tempu, což je nakonec následováno vyhrávkou, která jako by vypadla z raných desek NWOBHM.

Na albu je nakonec při necelé hodině šest plnohodonotných skladeb plus úvodní tříminutové intro, které pro mě docela postrádá smysl, stejně jako předěl “The Last Laugh” před poslední skladbou. Evidentně jde o prostředky k podpoření atmosféry, ale nějak to na mě nezapůsobilo, samostatné skladby mluví za sebe víc než jasným hlasem. Jak některé skladby ubíjí jako mocný buchar, nevyhnete se ani chytlavým věcem, u kterých si budete podupávat a již při druhém poslechu budete schopni si sloky broukat společně s démonickým Dorianem. Řeč je především o “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”. Přestože obě skladby překračují pětiminutovou hranici, jejich obsah by se dal prakticky srovnat s klasickou písničkovou formou, která jinak zas příliš nepřevažuje u ostatních monolitů, které v ostatních skladbách vystavěli.

Cathedral, to byl také vždy především vokál Lee Doriana. Už to samozřejmě dááávno není ten křikloun, který otevřel kariéru jiných legendárních Britů Napalm Death na jejich albu “Scum”. Nyní, 20 let od debutového alba “Forest of Equilibrium”, předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Je tu vlastně vzteklý, ale zároveň neskutečně jedovatý a slova se do hlavy zarývají jak hřeby do dlaní Ježíšových a zanechávají hluboké brázdy. Při poslechu takového hlasu si až říkám, že se můžou některé funeral doomové kapely jít zahrabat se svými rádoby záhrobními murmury. Miluju ty obrazy, které mi při poslechu celého ansámblu naskakují a skutečně tleskám. Bravo Lee, bravo Cathedral! Album “The Last Spire” drží zástavu hrdě vysoko a stejně tak nejspíše skončí nakonec v mém konečném ročním žebříčku.


Další názory:

Cathedral je bezesporu skvělá kapela, která jistě výrazně promluvila do dění na metalové scéně, nicméně se musím přiznat, že mi k srdci nikdy nepřirostla tak, jak by možná měla, což platí i o finální desce “The Last Spire”, díky čemuž nejsem zas tak nadšený jako kolegové. Nechápejte mě ovšem špatně, pořád se jedná o výbornou desku, na níž vlastně není nic špatně – smrtící riffy, záhrobní tempo, umrlčí atmosféra s lehounkým psychedelickým odérem a samozřejmě démonický Lee Dorian se svým uhrančivým vokálem. To všechno tam je a určitě se mi to líbí, akorát ne zas až tak extrémně moc. Mým osobním vrcholem kolekce je tryzna “An Observation”, jinak k tomu nemám co dodat… snad kromě toho, že i přes to, co jsem řekl, stále považuji “The Last Spire” za velmi vysokou kvalitu.
H.

“The Last Spire” že má být poslední studiovkou britské doomové legendy? Ale jděte, vždyť to by byla setsakramentská škoda, když se parta kolem Lee Dorriana dokázala na sklonku své kariéry takhle vytáhnout. Ne, že by se dokázali vzedmout k takové formě, aby dali vzpomenout na své klenoty z počátku kariéry, ale v aktuálním tisíciletí bych od nich povedenější počin nenašel. Po minulém, strašně rozmělněném dvojalbu “The Guessing Game”, drží poslední kousek jejich bohaté diskografie pěkně pohromadě a delší kompozice jako “Pallbearer” skvěle doplňují kratší fláky “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”, které se sice pořád táhnou jako med na lžíci, ale svou stavbou působí přece jen o trochu přístupněji. Zádumčivá atmosféra z nahrávky srší na všechny strany a milovníci pomalých riffů a opatrné rytmiky by neměli být v žádném případě zklamáni. V mnohých momentech je stále možno spatřit silnou reminiscenci Black Sabbath, ale komu to vlastně vadí? Lee Dorrian je přesvědčivý v každém momentu a já mu po delší době opět zobu z ruky. Jestli za to může troška té nostalgie, která na mě padla s vědomím, že další studiovky se už nedočkám, je dost dobře možné, ale v kontextu posledních pěti alb se jedná o dílo nadprůměrné, takže nemám důvod házet na Cathedral při jejich poslední cestě nějakou špínu. To si tahle legenda rozhodně nezaslouží…
Kaša

Cathedral

Posledních 58 minut a 19 vteřin, které vypustili do éteru britští Cathedral. Zároveň 58 minut a 19 vteřin, které si stojí za to poslechnout. Pokud možno hned několikrát. “The Last Spire” je totiž důkazem, že i přes kolísavou kvalitu posledních alb tahle legenda doom metalu pořád dokáže nahrát silné album. Skladbám vévodící kombo zahulené kytary a hutné basy vytváří příjemně temnou atmosféru, příjemně dokreslovanou vokálem Lee Dorriana, a je už vcelku jedno, jestli jsou na pořadu dne táhlé riffy či kytarové vyhrávky. I přes jistou utahanost ale nedocházím k tomu, že by byla deska příliš monotónní. Výsledek se pak poslouchá téměř sám, bez škobrtání a křečí, záhrobní podtemno vás samo pomalu obklopí a zcela pohltí. Je skoro až škoda, že se Cathedral rozhodli svoji kariéru ukončit. Na druhou stranu jsem vždy choval obdiv k těm, kteří dokázali sami přestat v nejlepším a k tomu se rozloučit velkolepým finále, což se Cathedral v případě “The Last Spire” povedlo na výbornou.
Atreides


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.