Cavalera Conspiracy - Pandemonium

Cavalera Conspiracy – Pandemonium

Cavalera Conspiracy - Pandemonium
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 31.10.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Babylonian Pandemonium
02. Banzai Kamikazi
03. Scum
04. I, Barbarian
05. Cramunhão
06. Apex Predator
07. Insurrection
08. Not Losing the Edge
09. Father of Hate
10. The Crucible
11. Deus Ex Machina [bonus]
12. Porra [bonus]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Trochu škarohlídsky by se dalo říct, co že by to bylo za rok, kdyby se na pultech obchodů neobjevilo album, pod jehož vznikem je podepsán Max Cavalera. Tato legenda tvrdě metalové scény, která kdysi řádila v řadách Sepultury, se po svém odchodu na dlouhá léta zaměřila pouze na novou domovinu Soulfly, již následně doplnili Cavalera Conspiracy. Letos pak řady Cavalerových dítek rozšířili ještě Killer Be Killed, kde však Max netřímal hlavní skladatelské otěže, a na jeho obranu musím říct, že výsledkem byl příjemný a svěží eponymní debut. Nicméně, pokud se zaměříme pouze na Soulfly a Cavalera Conspiracy, tak si fanoušci můžou být jistí, že v pravidelných cyklech dostanou alba dvou formací, která jsou si vzhledem k omezenému kompozičnímu potenciálu hlavní persóny značně podobná a která se s růstem kvantity potýkají s nemalým poklesem kvalitativní úrovně.

Vznik Cavalera Conspiracy Maxovi samozřejmě nikdo nemůže zazlívat, protože už jen z toho důvodu, že tím byl zažehnán dlouholetý spor mezi ním a bratrem Igorem, se do této party vkládaly nemalé naděje v oživení starých dobrých časů a chemie, která mezi oběma bratry panovala v minulosti. Zatímco debut “Inflikted” byla svého času ještě obstojná nahrávka, kterou o nutný kus zvedala přítomnost Joe DuplantieraGojiry, tak následující “Blunt Force Trauma” už bylo stejné jako poslední alba Soulfly. Přímočará kytarová hudba, kde by člověk překvapivých momentů našel velmi málo a která poněkolikáté netáhne zdaleka tak dobře jako poprvé. O neuvěřitelné předvídatelnosti ani nemluvě.

Z výše uvedeného důvodu jsem toho od “Pandemonium”, tedy třetího alba bratrů Cavalerovic, které v sestavě opět doplňuje Marc Rizzo a nově baskytarista Nate Newton (Converge), příliš nečekal. Zvlášť po zveřejnění informace, že novinka bude ještě tvrdší, rychlejší a bude se dotýkat grindu, který Max tolik miluje. Jako kdyby tím přiznal, že navždy zanevřel na nějaký vývoj a spokojil se s klasickou porcí jednoduchých odrhovaček, na něž jsem z jeho pera už trošku alergický, protože poslední alba znějí jedno jako druhé a vyloženě pamětihodných chvil moc neobsahují (no dobře, uznávám, že “Enslaved” bylo oukej). A to říkám jako oddaný fanoušek starších alb Sepultury a Soulfly, které jsem několik let poslouchal denně. “Pandemonium” je bohužel pouze dalším hřebíčkem do umělecké rakve Maxe Cavalery, který už je pro mne pouhým stínem svého dřívějšího já, kdy ještě dokázal nadrtit opravdu skvělé album (“Dark Ages”).

Papírově to nezní vyloženě špatně, to jen aby nebylo mýlky. Písničky jsou rychlé, agresivní, Maxův hlas je v některých momentech tak hluboký, že si lze vzpomenout na staré alba Sepultury, ale tady veškerá pozitiva končí. “Pandemonium” obsahuje spoustu vaty a nudných momentů bez živelné energie, díky nimž si tyto prvky nelze užít v plné míře a jak bývá obvykle údernost kladem, tak v případě Cavalera Conspiracy jen podtrhuje předvídatelnost a nezáživnost nového materiálu. Snad jediným světlým bodem je kytarová práce Marca Rizza, který sice hraje stejně jak pod hlavičkou Soulfly, tak u Cavalera Conpiracy, ale jeho sóla a vyhrávky jsou mnohdy vrcholem dané skladby. Stačí si pustit nezáživné kousky jako “Apex Predator”, “Father of Hate”, nebo “Not Losing the Edge”, která je krásnou přehlídkou jeho zručnosti.

Jediné songy, které se mi jeví jako povedené (a v rámci možností i překvapivé), jsou v té hordě unylých válů poslední “The Crucible”, úvodní “Babylonian Pandemonium” a dvojice bonusů, o nichž ještě padne zmínka. “The Crucible” zachraňuje basák Nate Newton, jenž se zde projevil i vokálně. “Babylonian Pandemonium” pak překvapí hlasovými kreacemi Maxe Cavalery, který zní opravdu nebezpečně, a přestože nevěřím, že to zvládne v živém provedení, tak tato skladba je spolu s “Cramunhão” výjimkou, jež ukazuje, že i ten klasický “Cavalera-metal” může pořád dost dobře šlapat. Při této příležitosti si však nemůžu odpustit výtku na adresu výkonu Igora Cavalery, jehož hra je stejně nezáživná a průhledná jako kompoziční forma jeho bratra. Chápu, že v rychlých skladbách toho moc nevymyslí a Max ho prý nutil hrát co nejrychleji a nejjednodušeji, ale bohužel podtrhuje až kolovrátkové vyznění alba jako celku.

Nyní k těm bonusům, u nichž nějak nechápu, proč se dvě nejzajímavější skladby (“Deus Ex Machina” a “Porra”) nedostaly na základní verzi alba a musely skončit jen jako přidaná hodnota rozšířené edice “Pandemonium”. “Porra” dokazuje, že latinskoamerické rytmy a prvky v Maxově krvi stále ještě proudí a tato píseň svou etnickou palčivostí hrozně baví. Já vím, že něco podobného už v minulosti na albech Soulfly proběhlo, ale přeci jen se tyto nevšední skladby poslouchají daleko lépe než desítka identických vypalovaček s minimem emocí, což je případ standardní edice “Pandemonium”, které i přes svou příjemnou hrací dobu nebaví tak, jak by mělo. Něco podobného platí i pro druhý bonus v podobě “Deus Ex Machina”. Ta sice obsahuje klasické thrash/groove pózy, na jaké jsme od Cavalery zvyklí, ale pomalé a atmosférické momenty dodávají trošku epického nádechu, díky čemuž tato věc opravdu baví. A to i navzdory stopáži, jež se zastavila za šestou minutou.

Nebudu to protahovat, protože už bych pouze omýlal několikrát vyřčené. “Pandemonium” je prostě špatná deska, která kdyby nevycházela pod záštitou legendárního příjmení ústřední bratrské dvojice, tak by po ní neštěkl ani pes. Přestože jsem si našel několik písní, které mi nijak nevadí a které se mi vlastně i líbí (skvělé bonusy), tak jako celek je album ještě o něco málo slabší, než bylo svého času “Blunt Force Trauma”, což není zrovna lichotka vzhledem k jeho kvalitě. Skladby se slévají do jedné koule a nebýt několika málo světlých momentů, z nichž většinu má svědomí Marc Rizzo, tak desku stěží doposlouchám. Nezbývá mi než na závěr vyřknout své klasické přání, aby si Max Cavalera vzal několik let pauzu a vrátil se na scénu plný síly a energie, která jeho posledním albům, mezi něž patří bohužel i “Pandemonium”, značně chybí.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.