Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 8.7.2016 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Flesh Passion 02. From Intact to Broken 03. Dismemberment Supreme 04. Generation of Flies 05. The Shameful Few 06. Doomsday 07. Exist to Feed 08. Death Decay Murder 09. Sentenced to Suffer 10. Faceless Hrací doba: 32:10 Odkazy: facebook

Řekněme si to na rovinu… Centinex nikdy nepatřili mezi nejvěhlasnější představitele severské odnože death metalu. Jejich starší alba jsou sice považována jako kvalitní odpověď na snažení slavnějších kolegů Entombed, Dismember či Grave, ale přesto se jedná o jméno, jež si vybaví spíš jen stylový nadšenec než obecných poměrů znalý posluchač metalové hudby. Když tedy přišel v roce 2006 rozpad, nijak mě to nezasáhlo, protože jakkoli považuji starší počiny za dost slušný nářez (jmenovitě „Reflections“ a „Reborn Though Flames“), tak jsem vždy tíhnul spíše po chrastivějším pojetí z pera Grave či hymnicky šlapavějším death metalu ve stylu Unleashed.

A stejně jako mě nechával chladným rozklad této čtveřice ze Stockholmu, tak jsem přešel i znovuzrození o osm let později. Když se nad tím ale zamyslím, tak návrat Centinex na scénu chápu. S tím, jak se švédských chrastivý death metal dostává v posledních letech zpět do módy a kapely, které se zarputile drží osvědčených postupů, se těší vcelku pozitivních ohlasů z řad posluchačů tvrdého kovu, tak se tato švédská drtička rozhodla, že by nebylo špatné přihrát si na tomto ohni svou polívčičku a krátce po obnově činnosti vydali novinku „Redeeming Filth“, na niž letos navázali prostřednictvím deváté řadovky „Doomsday Rituals“.

Vždy když se kapela vrací na scénu, byť v případě Centinex v relativně překopané sestavě, tak se člověk automaticky zamýšlí nad tím, jestli to mělo smysl. A bohužel musím říct, že po poslechu „Doomsday Rituals“ se přikláním k názoru, že mrtvola Centinex měla zůstat zakopána hezky pod drnem, v klidu si tam hnít a rytmická sestava čítající Martina Schulmana na basu a Kenneta Englunda za bicími (ze současné sestavy se jedná o členy, kteří zažili i minulou kapitolu příběhu Centinex) se neměla snažit vykřesat z osvědčeného jména naději na další fungování.

Čistě hudebně je totiž „Doomsday Rituals“ počinem průměrným až podprůměrným a nebýt toho, že se na velmi vydařeném obalu honosí známým jménem, tak nemá příliš co nabídnout. Noví členové, kteří se k výše uvedené dvojici v roce 2014 přidali, se snaží co jim síly stačí, ale třeba kytary Sverkera Widgrena jsou si napříč skladbami velmi podobné a i přes krátkou hrací dobu, která se zastavila na úrovni 30 minut, se jimi člověk rychle přejí. Řvoun Alexander Högbom je bestie, která bez přestání hrozí na všechny strany, a musím říct, že mu to jde dobře, ale když si vzpomenu na pekelný vokál Johana Janssona, jenž s kapelou nazpíval poslední alba před rozpadem v roce 2006, tak to bylo jiné kafe. Alexander řve většinou v nižších polohách a stává se tak snadno zaměnitelným pěvcem.

A s onou zaměnitelností to platí vlastně na aktuální tvorbu Centinex jako takovou. Většina z desítky písní se odehrává ve středním tempu, občas se rychlostní pedál sešlápne víc, ovšem i když jednotlivým písním nechybí taková ta valivost, díky níž by placka měla jako celek slušně odsýpat, tak co do kvalitativní náplně je výsledek bohužel dost daleko za posledními alby stylových souputníků. Co mi na „Doomsday Rituals“ chybí nejvíc, je energie, kterou tam prostě a jednoduše necítím. Vály jako „From Intact to Broken“, „The Shameful Few“ či „Doomsday“ jsou poctivé deathmetalové nářezy staré školy, kterou mám obyčejně rád, ovšem v podání Centinex jsou tyto fláky podávány bez špetky přidané hodnoty, což je hrozně málo, protože poslouchat stále tytéž motivy a postupy není natolik vzrušující jízda, aby ji utáhli jen tak bez hnacího motoru.

Nechápejte to tak, že by „Doomsday Rituals“ byla neposlouchatelná sračka. Kdepak. Je to solidní album plné klasických odkazů a postupů, za než by se ani slavnější party nemusely občas stydět (skvělá „Sentenced to Suffer“), ale jako celek působí strašně ploše a jednotvárně. Pro mladého posluchače, jenž s death metalem teprve začíná, má současná podoba Centinex určitě nějaké kouzlo, protože je to hutně valivé, místy docela chytlavé a ošetřené kvalitním technickým zpracováním. Ale člověku, jenž podobných alb slyšel stovky, nemají Centinex v roce 2016 co nabídnout. Za mě v každém ohledu zbytečný návrat, který si pánové mohli odpustit.