Def Leppard - Vault Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Cesta do hlubin redaktorovy duše #3 (Kaša)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Kaši…

Kaša

Kaša.:

Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1995
Label: Mercury Records

Def Leppard – Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka “Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)” pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako “Pyromania”, “Adrenalize” a hlavně “Hysteria” jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes “Vault” logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako “Pour Some Sugar on Me”, “Let’s Get Rocked”, “Animal” nebo “Hysteria” se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě “Hysteria” by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba “Hysteria” je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

“Vault” však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být “Ixnay on the Hombre” těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.


Metallica - S&M
Země: USA
Žánr: thrash / symphonic metal
Datum vydání: 1999
Label: Elektra Records

Metallica – S&M

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba “Černé album” na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album “S&M”, které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že “S&M” zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel (“Master of Puppets”), se na “S&M” proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako “The Call of Ktulu”, “Master of Puppest” nebo “Battery”. Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení “Fade to Black” a “Orion” Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice “Devil’s Dance”“Reload” a “Outlaw Torn”“Load”. I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako “The Thing That Should Not Be” nebo “One”, tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se “S&M”, jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt “S&M”, asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich “Brave New World” a v neposlední řadě k…


Sepultura - Chaos A.D.
Země: Brazílie
Žánr: groove metal
Datum vydání: 1993
Label: Roadrunner Records

Sepultura – Chaos A.D.

Sepultuře. “Chaos A.D.” bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

“Chaos A.D.” pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty “Arise” a “Beneath the Remains” spolu s následujícím etnickým monolitem “Roots”, jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes “Roots”, jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. “Chaos A.D.” mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik – protestsongu “Refure/Resist” a “Territory” – přes politickou “Biotech Is Godzilla” až po skvělou předělávku “The Hunt” od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako “Kaiowas”, “The Hunt” nebo “Amen”, i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné “Refuse/Resist” a “Territory”, tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky “Kaiowas”, která předznamenala směřování na “Roots”. I zmíněnou “The Hunt” nebo “We Who Are Not as Others” jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba “Manifest” a coby strašně “tvrdý” metalista jsem je prostě neuznával.

“Chaos A.D.” mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.


Opeth - Ghost Reveries
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 2005
Label: Roadrunner Records

Opeth – Ghost Reveries

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. “Ghost Reveries” od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na “Heritage”) ze všech nejlíp. “Ghost Reveries” opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí “Blackwater Park” nebo “Still Life” se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění “Deliverance” a “Damnation” je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby “Atonement”, “Hours of Wealth” a “Isolation Years”, protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi “opravdovými” skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. “Ghost of Perdition” a “The Baying of the Hounds” jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě “Reverie/Harlequin Forest” nebo orientální úvod “Beneath the Mire”.

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky “Ghost Reveries” jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.


David Gilmour - On an Island
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 2006
Label: EMI Records

David Gilmour – On an Island

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, “On an Island”. Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů “Another Brick in the Wall” a “Wish You Were Here” od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem “On an Island” změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na “On an Island” zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli “On an Island” plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie (“Take a Breath”) a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská “On an Island” je prvním z vrcholů a spolu s “The Blue”, “Where We Start” a “This Heaven” bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo “On an Island” nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě “On an Island” postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.