tATu - 200 po vstrecnoj

Cesta do hlubin redaktorovy duše #5 (Atreides)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V pátém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Atreida…

Atreides

Atreides:

t.A.T.u. - 200 по встречной
Země: Rusko
Žánr: pop
Datum vydání: 21.5.2001
Label: Interscope Russia

t.A.T.u. – 200 по встречной

Tak došla řada i na mě. Když jsem přemýšlel, odkud bych tenhle ve své podstatě velice skrovný výběr (protože těch alb, co mě ovlivnilo, bylo fakt hodně) začal, rozhodl jsem se vzít to trochu nemetalově. Hádám, že těch, kterým cpali rockovou hudbu už do mateřského mléka, zase tolik není, takže asi nebude překvapení, že mě k tvrdší hudbě nikdo vyloženě netlačil – ačkoliv se doma po nějaký čas taky poslouchala v míře hojné. Když jsem tak přemítal, co bych zařadil mezi kapely, které mě nějakým způsobem ovlivnily, jedno z prvních, dalo by se říci “autonomních” období vedle neškodných jmen, jako jsou Scooter nebo Aqua (áno, přesně ta Aqua, co udělala song o Barbie), nejlépe reprezentuje ruské duo t.A.T.u. a jejich debutová deska “200 по встречной”.

Vzhledem k tomu, že v době vydání ještě frčely discmany (sám jsem jednu takovou vychytávku měl doma), si pamatuji, jak mi tenkrát táta dal vypálenou placku opatřenou i přebalem, z něhož shlížely Lena a Julie, toho času focené v imaginární fízlárně. Když jsem si desku nedávno znova pouštěl, musel jsem chtě nechtě uznat, že “200 по встречной” pro mě má převážně nostalgickou hodnotu, protože až na pár písní mi dneska neříká vůbec nic. Když pominu hitovky “Нас не догонят” a “Я сошла с ума”, v paměti mi jakž takž zůstala úvodní “Зачем я” s nádechem exotiky a “Робот” vypovídající o lásce k elektronickým stvořením. Když počítám, že deska má devět songů (tři remixy nepočítám), rozhodně to není nějak moc.

Ono se ale není čemu divit, “200 по встречной” zdaleka není výrazně kvalitní deskou a sám se divím, že mě krom notoricky známých písní dokázaly oslovit i nějaké další. V zásadě nejde o nic jiného než relativně neškodný popík, který tehdy ale měl dost síly na to, aby upoutal pozornost cirka osmiletého kluka, a bez studu můžu říct, že se mi točil v přehrávači do té doby, než se mi CD poškrábalo do nepřehratelného stavu. Že se u koncertů holky vykusovaly na pódiu, jsem s překvapením zjistil až o pár let později spolu se zavedením internetu. Což mimo jiné znamenalo i zájem o druhou desku “Люди инвалиды”. Ta mě však na rozdíl od prvně jmenované zdaleka neuchvátila, a tak v blahé paměti hudby mého dětství zůstává právě debutovka, jakkoliv nemám důvod se k ní dnes vracet.


Moonsorrow - Verisäkeet
Země: Finsko
Žánr: black / viking metal
Datum vydání: 23.2.2005
Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Verisäkeet

Když to vezmu kolem a kolem, těch alb, která mě v minulosti nějak ovlivnila, je skutečně hodně. Když se zaměřím pouze na metal, mohl bych s trochou nadsázky vzít “Demisi” od Orlíku nebo “The Wall” spolu s “The Division Bell” od Pink Floyd, které si často pouštěli naši, když mi byly zhruba čtyři roky. Pokud bych měl proprat alba, která mě provázela základkou, hledal bych ve starších počinech Kabát, u prvních dvou fošen Linkin Park, “Sehnsucht” a “Reise, Reise” od Rammstein, v osmé a deváté třídě bych vybíral i mezi novějšími alby Judas Priest nebo Iron Maiden po návratu Bruce Dickinsona. Nicméně coby nejzásadnější období, které formovalo můj vkus do dnešní podoby, přišlo až na střední, kdy jsem v prváku objevoval první zástupce folk metalové vlny, která v našich končinách teprve začínala nabývat na popularitě.

Snad vůbec první kapelou toho ražení byli na rozdíl od většiny posluchačů žánru Moonsorrow. Výpravný viking metal navazující na legendární Bathory pro mě byl něco docela jiného, než jsem do té doby poslouchal, a na nějakou dobu mi ukázal směr, který pro mě znamenal takové kapely jako Eluveitie, Korpiklaani, Ensiferum, Cruachan nebo Bathory. Nemusím dodávat, že u dobré poloviny z nich přišlo docela rychlé vystřízlivění – některé mi ale i přes pozdější nezájem o žánr v playlistu vydržely a mezi nimi právě i Moonsorrow, kde “Verisäkeet” zůstává mojí nejoblíbenější deskou vůbec.

Pětice rozmáchlých skladeb v čele s nádhernou baladou “Jotunheim” mi zkrátka učarovala a mám pro ni slabost dodnes – monotónní, postupně rozvíjené motivy a rozmáchlé atmosférické plochy na mě působí stále stejně a dá se říct, že jsou jedním z nosných prvků, který v hudbě vyhledávám a který mě většině případů baví. Chladný, přesto přístupný a nijak složitý black metalový základ vkusně doplňují folkové nástroji a album je kromě jiného prošpikované zvuky přírody. Zejména závěrečná folková vybrnkávačka “Kaiku” je v tomto ohledu parádním kusem.

“Verisäkeet” je ale přelomové i v rámci samotné diskografie Moonsorrow, kdy se kapela vrací ke kořenům, respektive k hudbě, kterou hrála na demáčích “Metsä” nebo “Tämä ikuinen talvi” a kterou na prvních řadových albech ve velké míře opustila ve prospěch skočnějších rytmů. Moonsorrow mi tímhle majstrštykem zkrátka ukázali, jak že má pořádný viking/pagan metal vypadat a to jim už nikdo neodpáře. A co na tom, že zpívají finsky a starou norštinou, jak se na pořádné Vikingy sluší a patří.


Prago Union - Dezorient Express
Země: Česká republika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 4.5.2010
Label: Strojovna / EMI

Prago Union – Dezorient Express

Díky přinejlepším pochybným spolužákům, s nimiž jsem byl konfrontován na základce, mi byl jakýkoliv rap, potažmo hip-hop docela zhnusen a dalo by se říct, že kromě nu-metalu a domácích Chaozz, které jsem tak nějak bral na milost coby českou klasiku a občas si od nich ve “slabších chvilkách” nějakou tu pecku pustil, jsem tenhle žánr bohapustě bojkotoval. Jenže co čert nechtěl, o pár let později jsem se po přesycení folk metalovými kapelami obrátil přesně o sto osmdesát stupňů a našel si cestu k docela jiné hudbě.

“Dezorient Express” se mi stal branou do vod, které se v zásadě toliko neliší od vod metalových – když pominu hudbu samotnou, pochopitelně. O vnitřní rozhádanosti obou scén bychom si mohli dlouho vyprávět. Především ale branou do melancholických nálad, sarkastických textů, notné dávky sebeironie a v neposlední řadě i reflexí sociálních nešvarů a osobních sraček. To, co jsem dřív příliš nechápal, mi v podání Prago Union najednou dávalo smysl a navrch mě dokázalo královsky bavit. A když ne zrovna bavit, tak alespoň hladit na duši a vytahávat z mizerných nálad. A dá se říct, že to platí dodnes. Některé songy už sice po letech trochu ostrovtipu, který podle mého mívaly kdysi, ztratily a pár mi jich přijde trochu zbytečných, pořád je pro mě ale tohle album aktuální a rád se k němu vracím.

Mezi vrcholy zůstaly výstavní kusy jako “Myšlenkovej pochod”, kritická “Hip Hop”, sebereflektující duo “Kata strofy” a “Hledám” a především pak silně melancholický závěr v podobě trojice písní “Nadživotní”, “Nekronika” a “Hey!”. Úplnou tečku za albem s prostým názvem “Etc.” pak chovám v paměti coby nezvyklé, ale o to upřímnější dvě minuty romantického výlevu. Ono těžko říct, jestli je Kato víc básník nebo rapper, protože tak nějak kombinuje obojí a tahle skladba to (stejně jako pár dalších) dokazuje. Na výbornou totiž zvládá oboje.

Dá se říct, že oproti pozdějším albům mi nečiní až takovou potíž sjet celou desku naráz, poněvadž i přes poměrnou rozmanitost témat se situuje do poměrně specifických a sobě příbuzných nálad a funguje jako celek, což se třeba o “V barvách” rozhodně říct nedá. V neposlední řadě ale vděčím Prago Union za to, že jsem si později našel cestu k hromadě další zajímavé hudby, která mě oklikou přivedla třebas až k industriálnímu metalu a industrialu obecně. Zkrátka a dobře ukázala, že nejen metalem je člověk živ.


Jucifer - If Thine Enemy Hunger
Země: USA
Žánr: noise rock / grunge / sludge
Datum vydání: 5.9.2006
Label: Relapse Records

Jucifer – If Thine Enemy Hunger

V případě Jucifer jsem neměl kdovíjak těžké rozhodování. A ani nejde tolik o to, že jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel, jako spíš o to, že jejich třetí deska “If Thine Enemy Hunger” mi otevřela cestu k několika dalším kapelám, na něž dnes nedám dopustit – a dalo by se říct, že oproti ostatním žánrům dodnes tvoří podstatnou majoritu mého playlistu.

Kamarád mi je před lety představil jako “Cranberries na drogách” a měl do jisté míry pravdu. Minimálně tahle deska tak v jistých ohledech rozhodně zní. Noise rock míchaný s grungem a trochou punku koření slušná dávka psychedelie a navrch ujetý vokál Gazelle Amber Valentine. I když mám podobná náladová, pohodovější alba raději v kratších délkách, “If Thine Enemy Hunger” sluší i téměř hodinová stopáž. Vlastně ani po těch letech nemůžu pořádně říct, že by mě nějaká skladba z alba vyloženě nebavila, nebo se snad oposlouchala, a to i přesto, že se k albu vracím v podstatě docela pravidelně.

Krom toho je deska vážně pestrá: otevírá ji sice doomová “She Rides the Deep”, zbytek alba už se ale nese v odlehčenější náladě. Album dále rozvíjí rocková “Lucky Ones Burn” a sludgovka “Hennin Hardine” se zastřeným, mírně blackovým zvukem. Za zmínku stojí nejen naprostá ujetost “Antietam” s famózním výkonem Gazelle v refrénu, ale i mnou občas nedoceněný střed alba, jenž je tvořen takovými peckami, jako je hutná “Four Suns”, “Backslider” nebo “Luchamos”. V úplně jiném duchu se pak nese závěr desky – od songu “The Plastic Museum” promlouvají mnohem více drogy a prohlubují stavy deliria v závěrečných dvou písních “Medicated” a “LED”, které jsou takovým posledním výdechem, než se člověk pod vlivem omamných látek propadne do nejistot neznáma.

Nutno podotknout, že ono neznámo definované zejména grungem, sludgem, noise rockem, doomem a dronem se později ukázalo být plné zajímavých jmen, Kylesou počínaje a někde u Swans a Sunn O))) konče – a v podstatě se neustále se rozšiřuje, v poslední době například o The Body nebo Pontiak. Nicméně jak mnohdy platí, první je pořád první a v tomhle případě stará láska rozhodně nerezaví. Ostatně ani nemá proč rezavět, neboť Jucifer v průběhu času ukázali, že umí dělat hudbu, která nejen umí zaujmout ucho i duši posluchače, ale která především vydrží a nezapadne, jakkoliv nemusí být v každém ohledu unikátní.


Linkin Park - A Thousand Suns
Země: USA
Žánr: electronica / rock / experimental
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Warnes Bros.

Linkin Park – A Thousand Suns

Původně jsem chtěl Linkin Park zahrnout do výčtu o něco dříve. Kapela mě provázela notný kus pobytu na základní škole svými alby “Hybrid Theory” a “Meteora” a po nějaký čas i v té době velmi rozporuplně přijatou deskou “Minutes to Midnight”, kterou jsem poněkud krátkozrace odsoudil coby nudný škvár a držel se prvních dvou jmenovaných. Bez obalu přiznám, že první poslech “A Thousand Suns” pro mě bylo jedno velké WTF, kdy jsem si říkal, že horší píčovinu už snad Linkin Park po všech těch letech ani nahrát nemohli.

Jenže i přes prvotní šok, po němž album schytalo osudovou kombinaci CTRL + SHIFT + DEL, jsem se rozhodl dát “A Thousand Suns” druhou šanci, oprostit se od očekávání řadového fanouška a zkusit nějak přijmout to, co na své čtvrté řadovce Linkin Park naservírovali. A postupně došel k tomu, že je vlastně skvělá. Jakkoliv jsem očekával alespoň náznak toho, co tahle parta hrávala za mlada, “A Thousand Suns” mě pak smetla vlastně až nebezpečně rychle a můžu bez uzardění říct, že za posledních několik let jsem málokteré album poslouchal tak moc jako tohle.

Jasně říkat o “A Thousand Suns”, že jde o experimentální elektroniku, vyžaduje slušnou míru nadsázky. Ne, ve většině případů o něco takového vážně nejde, jakkoliv skladbám neupírám nápaditost a originalitu. V rámci diskografie Linkin Park to je sice je revoluce, pokud bych ale někde hledal experiment, je to forma jako taková. Jak vývoj skladeb, který se mnohdy obejde bez klasického struktury “sloka – refrén – sloka – refrén do zblbnutí” a jeho mírných obměn, tak celkové podoby alba, kde je z patnácti stop cirka osm, devět plnohodnotných skladeb a zbytek tracků tvoří intro a intermezza. Že to zní šíleně? Ukažte mi druhou takovou desku, která přitom funguje na výbornou a neztrácí nic z budované atmosféry.

“A Thousand Suns” si mě získalo nadčasovým konceptem, který se zkrátka odlišoval od naprosté většiny věcí, které jsem do té doby slyšel. Linkin Park prostě přišli s tím, že chtějí dělat věci jinak a skutečně se jim to povedlo. Žádné prázdné kecy. Je trochu škoda, že následující deska “Living Things” na tuhle parádu nedokázala adekvátně navázat a zůstala rozplizlá někde mezi elektronikou a klasickou kostrou skladby, čímž mě vpravdě neoslovila. K téhle atomové bombě, co má sílu tisíce sluncí, se ale pořád vracím rád, a pokud bych měl říct, která řadovka Linkin Park je mi nejbližší, tak by moje odpověď byla vcelku jasná. A to mám “Hybrid Theory” a “Meteoru” (a s odstupem času i “Minutes to Midnight”) vážně rád.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.