Země: Řecko Žánr: neoclassical / experimental / darkwave Datum vydání: 10.5.2013 Label: Season of Mist Tracklist: 01. 間 (MA) 02. Un pensiero per il destino 03. Sorrow Descending 04. Medea 05. Dilate the Time 06. Les réminiscences extatiques 07. Truth Will Prevail 08. Όμορφη κόρη (Fair Maiden) 09. The Charmer 10. L’idée fixe 11. Misery’s King Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Řecká skupina Chaostar (možná bych měl radši říkat projekt?) nemá čistě po formální stránce s metalovou nebo rockovou hudbou – čili s tím, na co je naše stránka primárně zaměřena – vůbec nic co dělat, přesto zde jistá spojitost je. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o vedlejší projekt kytaristy Christose Antonioua ze Septicflesh, v současné inkarnaci navíc doplněný ještě o dalšího člena Septicflesh, bubeníka Fotise Benarda, jenž se zde stará o perkuse. Nehledě na fakt, že na starších deskách se vokálem, baskytarou i graficky podílel také Christosův bratr Spiros “Seth” Antoniou. Nehledě na několik dalších členů a hostů, kteří se v minulosti či současnosti mihli nebo působili v metalových skupinách.

O co se ovšem jedná hudebně? Napovědět by nám mohl fakt, že hlavní postava Chaostar, již zmiňovaný Christos Antoniou, není pouze metalový hudebník, ale i hudební skladatel s klasickým vzděláním, což ostatně uplatňuje i v domovských Septicflesh, zejména v té novější tvorbě. Pomalu to začalo být znát již na desce “Communion” z roku 2008, ale až na posledním albu “The Great Mass” z roku 2011 to Christos (resp. Septicflesh) dotáhl k naprosté dokonalosti a stal se jedním z mála, kdo dokázal propojit extrémní metal a klasickou hudbu (a tím myšleno opravdu klasickou hudbu, nikoliv pouze použít orchestr, jak se tomu děje u většiny metalových kapel) do jednoho téměř dokonalého a hlavně naprosto přirozeného a organického celku. To bylo nádherně slyšet na počinu “The Great Symphonic Mass”, čistě orchestrální verzi “The Great Mass”, která se objevila jako bonusový disk u luxusní limitované edice desky. Zatímco mě osobně povětšinou podobné záležitosti (tím mám na mysli orchestrální verze metalových alb) dost nudí, protože se v nich naplno ukazuje, jak je ona proklamovaná orchestrálnost v metalové hudbě vlastně poměrně plochá, prázdná a spíše jen na efekt, “The Great Symphonic Mass” dokázalo fungovat i samo o sobě jako samostatné hudební dílo… A co že s tím mají co dělat Chaostar?

Asi by se vcelku logicky nabízelo, že Chaostar bude projektem, v němž Christos bude naplno uplatňovat své choutky po skládání čistě orchestrální hudby – a to je v základě správná myšlenka, protože tomu tak v minulosti opravdu bylo. První tři desky Chaostar se nesly v duchu neoklasické hudby s vlivy darkwave nebo ambientu a rozhodně se jednalo o výtečné záležitosti. Nicméně po albu “The Scarlet Queen” se nad Chaostar zatáhla voda a na dost dalších let bylo snad jedinou aktivitou vydání kompilačky “Underworld”, na níž se objevil přepracovaný demosnímek a pár nových skladeb. Další regulérní deska “Anomima” tedy přichází až nyní, po dlouhých devíti letech, a Christos již dopředu avizoval, že půjde o značně odlišnou záležitost od předchozí tvorby. Samotný výsledek jeho slova více či méně potvrzuje, ne úplně doslova, ale částečně je “Anomima” opravdu rozdíl oproti prvním třem albům.

Základ položený v neoklasické zůstává na svém místě a některé kompozice se nesou v obdobném duchu, jako tomu bylo dříve, a upřímně se mi vlastně zdá, že je jich minimálně polovina. Jako nádherný příklad můžou posloužit třeba “Sorrow Descending”, “Un pensiero per il destino” nebo “Les réminiscences extatiques”, které jsou skutečně pěknou ukázkou moderní klasické hudby, navíc opravdu skvělé. Prim hrají především smyčce a klávesové nástroje, které rozehrávají paletu různorodých nálad od tichých pasáží až po vzletné a rozmáchlé pasáže. Nechybí samozřejmě ani využití sborů nebo skvělého hlasu vokalistky Androniki Skoula, která konečně na nějaké desce dostala pořádný prostor, protože až doposud ji člověk mohl slyšet jenom v podobě takových těch “přicmrndávácích” zpěvů na albech třeba od Rotting Christ, Hate nebo samozřejmě i Septicflesh.

A co ten zbytek? Ten se nese v poněkud experimentálnějším a avantgardnějším duchu. Dokud se ještě jedná o využívání perkusí a netradičnosti “v přijatelné míře”, člověku to ani nijak zvlášť nepřijde, ale v některých kompozicích se Chaostar (v jistém slova smyslu) dokážou opravdu utrhnout ze řetězu. Poměrně překvapení je hned na začátek umístěná a skoro až hororově laděná “間 (MA)”, stejně tak jsem se skoro až lekl čtvrté “Medea”, v níž se v pozadí ozve lehounký elektronický podklad, ale stále to není to největší maso, jaké “Anomima” nabízí. Mezi to bych totiž řadil především dvě skladby. Tou první je “The Charmer” s neuvěřitelně úchylnou baskytarovou linkou, jež může vzdáleně připomenout šílenosti, které se svým nástrojem předvádí ChaotH z avantgardních Unexpect. Tou druhou je pak “Truth Will Prevail”, jež začne poměrně nenápadně a víceméně klasicky na poměry Chaostar, byť se jedná o opravdu skvělou věc, nicméně ve svém závěru přeskočí z moderní klasické hudby rovnou do dubstepu, což skoro působí, jako kdyby vám dal někdo pěstí, jenže jakkoliv prapodivně to může znít, po prvotním šoku člověk zjistí, že je to vlastně naprosto skvělé. Poměrně brzy se tak “Truth Will Prevail” stala mou nejoblíbenější písní na “Anomima” a docela mě mrzí, že Chaostar neudělali podobných opravdu nečekaných šíleností ještě více.

Nyní ovšem přichází otázka, jak se vůbec k “Anomima” postavit. Přestože zde zcela jistě jisté reminiscence na předchozí tvorbu jsou a že i na starších deskách občas Chaostar uhodili na trochu netradičnější notu, “Anomima” pořád působí jako doposud jednoznačně nejavantgardnější dílo kapely, což také ne všichni jsou schopní skousnout (už jsem viděl i recenze, v nichž si album odneslo 0 bodů). Na druhou stranu, i tak je “Anomima” stále minimálně zajímavá záležitost, vlastně až obrovsky zajímavá. Ačkoliv jsem byl sám zpočátku poměrně dost rozčarovaný, nakonec jsem si k albu cestu našel a myslím si, že některé kompozice jsou vážně skvělé – a zdaleka to není jen tolik vyzdvihovaná “Truth Will Prevail”. Přesto si poměrně zbaběle dovolím nehodnotit, protože “Anomima” je přesně ten druh desky, na jejíž plné docenění by bylo potřeba mnohem víc času… jestli se to tedy vůbec někdy povede… Každopádně za slyšení to zcela jednoznačně stojí.