Chelsea Wolfe - Abyss

Chelsea Wolfe – Abyss

Chelsea Wolfe - Abyss
Země: USA
Žánr: experimental rock / electronica / drone
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Carrion Flowers
02. Iron Moon
03. Dragged Out
04. Maw
05. Grey Days
06. After the Fall
07. Crazy Love
08. Simple Death
09. Survive
10. Color of Blood
11. The Abyss

Hrací doba: 55:50

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Zámořská „písničkářka“ Chelsea Wolfe patří k tomu nejzajímavějšímu, co se dle mého skromného názoru za poslední roky objevilo na alternativní (či experimentálně rockové, chcete-li) scéně. Její jen velice těžce zařaditelná, až neuchopitelná směsice mnoha různých vlivů v kombinaci s nádherným hlasem vytvořila jakousi prazvláštní masu zvuku, díky níž je Chelsea Wolfe už nyní – v době, kdy čerstvě vydala svou čtvrtou (nepočítáme-li tedy akustické „Unknown Rooms: A Collection of Acoustic Songs“) desku „Abyss“ – v podstatě nezaměnitelná. A to do takové míry, že ji poznáte i navzdory tomu, že na každém svém albu zní vlastně docela jinak, což je myslím obdivuhodné. A tento trend rozpoznatelnosti, jinakosti i nezařaditelnosti si Chelsea Wolfe drží i na svém nejnovějším albu.

Doposud největším vrcholem tvorby Chelsea Wolfe se pro mě stala předcházející deska „Pain Is Beauty“, která byla neuvěřitelné uhrančivá a některé její skladby (kupříkladu fenomenální „We Hit a Wall“) nejdou z hlavy vymazat ani s odstupem měsíců a let. Snad tedy není divu, že jsem toho od „Abyss“ čekal hodně. Až do nynějška se totiž Chelsea Wolfe každým novým albem zlepšovala a naděje, že by tato vzestupná tendence vydržela i tentokrát, napovídala, že výš než excelentní „Pain Is Beauty“ už může být jen čistá fantazie.

Hned první poslechy „Abyss“ však takové představy zkrotily – jakkoliv je i novinka skvělá a označovat ji jako zklamání by vůči ní bylo hodně neférové, „Pain Is Beauty“ mi připadá o něco silnější. Nicméně, tohle je asi tak jediný skutečný neduh, jímž „Abyss“ disponuje, a zrovna tenhle navíc kvality desky nijak nesnižuje, protože obecně vzato je i nejnovější počin Chelsea Wolfe velice poutavá deska, která nabízí velké množství působivých skladeb.

Začátek „Abyss“ člověka až trochu zaskočí – po éterickém „Pain Is Beauty“ totiž Chelsea Wolfe svou novinku, resp. tedy její první píseň „Carrion Flowers“, začne nečekaně tvrdým, téměř až „metalovým“ soundem. Jak se později ukáže, celkově je „Abyss“ laděné do ještě větší temnoty, ale je nutno zmínit, že i v téhle poloze to Chelsea Wolfe ohromně sluší a ta kombinace takřka dronových riffů s již známými elementy funguje. Nechybí tedy ani typicky táhlé kytary, jakoby rozvláčný, přesto stále hypnotický zpěv, akustické kytary a s nimi i folkový nádech nebo elektronické závany.

Nechci vzbudit dojem, že „Abyss“ je metalová deska – není. Jen se svou potemnělou náladou místy blíží extrémním atmosférickým variantám tohoto žánru. A nejen v těch tvrdších skladbách, jejichž nejreprezentativnějším prvkem je úvodní trojice „Carrion Flowers“, „Iron Moon“ a „Dragged Out“. Ani ty „jemnější“ (uvozovky zejména kvůli druhé jmenované) kusy jako třeba „Crazy Love“ nebo „Survive“ totiž nepřinášejí zrovna prosvětlení a pozitivní náladu… což je super, přinejmenším tedy v těchto dvou kusech, které se velmi povedly.

Možná trochu paradoxně se mi ale zdá, že právě ty úvodní „tvrdší“ písničky patří k tomu nejméně dobrému, co se na „Abyss“ nachází – snad tedy vyjma „Carrion Flowers“, jež je skvělá. Naopak mě ohromně baví taková „Grey Days“, již nádherně ozvláštňuje viola, nebo plíživé „Simple Death“ a „The Abyss“. Výtečná je i nepřátelskou elektronikou protkaná „Color of Blood“. Nicméně tím největším vrcholem desky se pro mě nakonec stala šestá „After the Fall“, která skutečně působivě snoubí pochmurné elektronické pasáže s tvrdšími výjezdy i experimentálnějšími momenty. Například čistě elektronické intermezzo ve třech čtvrtinách je naprosto bravurní – snad jen škoda, že není delší.

Ačkoliv mi tedy „Pain Is Beauty“ svého času uhranulo ještě větším způsobem, i „Abyss“ je bezesporu úžasná deska, s níž se vyplatí strávit nemalé množství času. Už jen z toho důvodu, že právě až časem album opravdu vyroste a i ty skladby, jež se zpočátku zdají trochu nevýrazné, odhalí svá kouzla. Možná, že tentokrát nejsem úplně nekriticky nadšený, ale rozhodně jsem s „Abyss“ nadmíru spokojený, tuze se mi to líbí a s radostí vychutnávám. Temnější Chelsea Wolfe je totiž stále skvělá Chelsea Wolfe.


Druhý pohled (Skvrn):

Na zoubek – samozřejmě ten hudební – jsem se chtěl Chelsea Wolfe podívat již delší dobu. Dílčím způsobem se mi to i dařilo, „Pain Is Beauty“ jsem několikrát slyšel a rád, ale nakonec k nějakému vážnějšímu naposlouchávání nedošlo. Ještě horší to je pak se staršími deskami, zaslechl jsem tuším „The Grime and the Glow“, to kvůli tomu fajnovému obalu, ale opět šlo jen o takové oťukávání. Tudíž — světe, div se — „Abyss“ schytalo roli prvního intenzivně poslouchaného alba zpěvaččiny diskografie.

Jak ale padlo výše, nějaké ty povšechné seznamovací formality proběhly už dřív, tudíž přece jen mohu trochu porovnávat. „Abyss“ se oproti předchůdcům tváří temněji a nejenže se tak tváří, ono také tak zní. Osamocené slovo temnější však může trochu zavádět, neb není to jen sama temnota, která desce vévodí. Překvapivá je především tvrdost, a jestli jsem si Chelsea Wolfe doposud vykreslil jako jemnou, křehkou bytost, „Abyss“ je jasnou odpovědí, že i vření má ve zpěvaččině nitru pevné místo. Ta nevinná křehounká duše divoženky ale současně nevymizela. Jako by byla vzdálenost obou emočních světů vymazána a tvrdost s křehkostí zde kooperovala jako jeden muž. Tedy žena, Chelsea snad promine.

Je vážně těžké slovy vystihnout, co se na „Abyss“ hudebně děje. Překvapila žánrová rozmanitost. Právě díky ní je naprosto přirozeně utvářena pospolitost oné náladové — na první pohled — bipolarity. Osobně v tom slyším jakousi ušpiněnou směsku elektroniky a melancholického rocku s četnými příklony k industrialu či hlučnu, ale prosím berte to s rezervou, je to jen škatulka. Ona poloha se totiž musí slyšet, je unikátní, různorodá, ovšem zároveň až tísnivě celistvá. Bezva.

Na rozkoukávání padly zhruba první tři poslechy, pak jsem již začal postupně vstřebávat. Delší dobu to vypadalo na jednu z desek roku, nebylo si na co stěžovat, prostě ideál. Ne, že by u mě „Abyss“ nějakým výrazným způsobem kleslo, nicméně teď mi již, přiznám se, nepřipadá tak silné jako předtím. Jako slabší se ukázala být třeba druhá „Iron Moon“ spolu s tandemem „Survive“, „Color of Blood“ z konce alba. Naopak střed desky (rozuměj dvě třetiny stopáže) je skvostný a přetékající nápady a nábojem. Zde zkrátka není co vytknout. Industriálem střihnutá „Dragged Out“ nejprve ukončí mírné počáteční tápání, načež se zanedlouho vynoří ještě ráznější odpověď v podobě nadpozemské trojice „After the Fall“, „Crazy Love“, „Simple Death“. Neskutečný vrchol alba i posluchačova blaha.

Chelsea Wolfe natočila výbornou desku. Se skvělým zvukem, rancem excelentních kompozicí a všudypřítomnou emoční svojskostí. Postupem času jsem sice narazil na slabší chvilky a album celkově trochu kleslo, ale na špičku roku to pořád s přehledem stačí. A navíc, co já vím, za rok se k „Abyss“ vrátím a bude vše jinak – skončí u vynášení desky do nebes a současné krocení bezbřehé nadšenosti padne na bedra momentální indispozice.


2 komentáře u „Chelsea Wolfe – Abyss“

  1. Úžasný album a taky super recenze, pánové. Jsem si to musela hned znova pustit. :) Doufám, že se dočkám i stejně dobrého reportu. ;)

    1. Děkujeme :) Report určitě bude… nevím, jestli stejně dobrej, ale určitě se o to aspoň pokusíme, aby byl! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.