Chelsea Wolfe poster 2015

Chelsea Wolfe, Dave Heumann, A Dead Forest Index

Chelsea Wolfe
Datum: 13.11.2015
Místo: Praha, Divadlo Dobeška
Účinkující: A Dead Forest Index, Chelsea Wolfe, Dave Heumann

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):

Silver Rocket

První pohled (H.):

Pátek 13. listopadu byl co do koncertního vyžití v Praze úplně super a zároveň úplně dementní den. Super z toho důvodu, že se zde odehrálo hned několik vysoce zajímavých akcí, a dementní proto, že… no, vlastně úplně z toho stejného důvodu, jelikož díky tomu souběžně probíhalo hned několik vystoupení, jichž by se člověk zúčastnil s chutí. A i když obzvláště v jednom případě mě moje absence mrzela (záměrně si nechám pro sebe, že šlo o první koncert The Corona Lantern… sakra), rozhodování, kam nakonec jít, nebylo příliš těžké. Aby totiž člověk vynechal Chelsea Wolfe, to by snad musel vstát z mrtvých Quorthon a hrát ten den živě nejlepší fláky od Bathory na Sedmičce.

A přesto Chelsea Wolfe nakonec skoro nehrála. Těsně před pražským koncertem ji totiž skolila nemoc a polská zastávka jejího turné byla zrušena. Naštěstí ji v Německu dali lékaři trochu dohromady, den předtím v Berlíně vystoupila a během pátku se objevila pozitivní zpráva – zpěvačka je na cestě do Prahy a hrát se bude. Nutno ovšem dodat, že to bylo docela štěstí, jelikož během sobotního koncertu v Maďarsku opětovně přišla o hlas a nedělní Vídeň opět zrušena…

Nicméně zpátky do Prahy a konkrétně do divadla Dobeška, kde celá akce proběhla. Jako první se pódia ujímá novozélandská bratrská dvojice A Dead Forest Index, jíž ani skromná sestava nebrání v tvorbě relativně zajímavé muziky. V hlavní roli naléhavý zpěv, jemná kytara a neotřelá bicí práce, ve vedlejší roli i nějaké ty pedály a efekty. Při domácím poslechu mě osobně A Dead Forest Index zas tak moc neberou, a ačkoliv mě to neobtěžuje, není to nic, co bych si musel pouštět sám od sebe. Jenže živě to bylo docela o něčem jiném a určitě nešlo hovořit o nudě. Nejsilněji na mě zapůsobily bicí – ve studiové podobě mi to tak vůbec nepřišlo, ale teprve na pódiu plně vyniklo, jak jsou jejich linky vymyšlené chytře a netriviálně… do nějaké takového toho obligátního bum-čvacht rytmu mělo hodně, hodně daleko. Navíc měl bubeník Sam Sherry poměrně zajímavý styl hraní, takže to byla i paráda sledovat. Upřímně řečeno jsem toho od A Dead Forest Index zas tak moc nečekal, ale ve výsledku to bylo docela příjemné vystoupení, jež bylo i navzdory důrazu na náladotvornost sympaticky civilní a nenucené.

Jako druhý se představil Dave Heumann, jinak frontman alternativních rockerů Arbouretum, v rámci svého sólového projektu – akustická kytara a zpěv. Přesně takhle vypadal i počátek jeho vystoupení, jelikož Heumann jen seděl na stoličce, drnkal do kytary a zpíval svoje jednoduché poklidné písničky. Osobně nejsem zas až tak nadšeným příznivcem podobné hudební formy a hlavně – pocitově podle mě takovéhle koncerty patří do ještě menších prostorů a pro méně početné publikum, byť Dobeška samozřejmě není žádná velká hala. Nicméně, i tak to své kouzlo mělo a v momentě, kdy už to pomalu mohlo začít zavánět jednotvárností, tak se Heumannovi přidali dva kolegové na klávesy a bicí, což koncertu hned dodalo nový rozměr. A když se mohlo začít zdát, že pomalu začne nudit i tahle forma, vystoupení skončilo. Sice to pro mě nebylo až tak silné, aby se dostavila nějaká extáze, ale na zavřené oči a příjemný poslech to stačilo bez sebemenších obtíží, tudíž nakonec i tady spokojenost.

Dál už bylo na programu jen jedno vystoupení a samozřejmě to bylo to hlavní, kvůli čemu bylo tenhle večer vyprodáno – éterická Chelsea Wolfe. Už podle ladění letošní desky „Abyss“ šlo vytušit, že i koncert bude hrát spíš na hutnější a temnější notu. A hádejte co… jasně, bylo to tak! Jakmile se rozezněly těžké riffy úvodní „Carrion Flowers“, člověk okamžitě dostal facku a bylo jasné, že americká zpěvačka ve své současné živé podobě bude klidně moct konkurovat i dronovým nebo metalovým kapelám (a explicitně upozorňuju, že „metalovou kapelou“ skutečně nemyslím Sabaton).

Nebylo žádným velkým překvapením, že se hojně hrálo především z „Abyss“ a vedle již jmenované „Carrion Flowes“ zazněly i další zatěžkané skladby jako „Dragged Out“ anebo „Iron Moon“. A právě v téhle podobě to Chelsea Wolfe ohromně slušelo – temná sonická hradba, proklatě masivní bicí, temně nasvícená scéna (hlavně občasné prosvětlování opony za kapelou bylo skutečně efektní) a z toho všeho vystupoval jakoby nezúčastněný, ale extrémně podmanivý vokál hlavní protagonistky, která byla bledá jako smrt. Nicméně, došlo samozřejmě i na některé minimalističtější momenty jako třeba (zůstaneme-li ještě stále u nejnovějšího alba) v „Maw“ či fantastické „After the Fall“, jejíž přítomnost v setlistu mě hodně potěšila.

Většinu setu tedy obstaraly písně z „Abyss“, ale je asi zřejmé, že na několik starších věcí se také našlo a i ty vzhledem k soundu aktuálního počinu, jemuž byl přizpůsoben i živý přednes, vyznívaly o něco hutněji než jejich studiové předlohy. Mě osobně z těch nemnoha starších věcí extrémně potěšila především geniální „We Hit a Wall“ z předcházející desky „Pain Is Beauty“. Když Chelsea Wolfe a její doprovod zahráli v těsném závěsu „We Hit a Wall“ a „After the Fall“, tak ne náhodou jsem kolegovi vedle s nadsázkou řekl, že už můžu jít domů, protože o vrcholu bylo jasno. Ale fakt to bylo jen s nadsázkou, protože koncert měl sílu po celou dobu svého trvání, a i když živě ty klidnější momenty lehounce zaostávaly oproti těm tvrdším (protože ty člověka prostě porazily), nenudil jsem se vlastně ani minutu, neboť i ony „slabší“ (pozor na ty uvozovky!) pasáže byly pořád skvělé. Je sice pravda, že koncert roku to taky nebyl a do skutečného transu tomu chlup chyběl, ale neumím říct, co tomu chybělo. Ale to už je jenom takové rýpání, protože jinak to pořád bylo výtečné.

Na závěr si neodpustím ještě jednu pochvalu, a to na adresu merchandisu. V době, kdy jsou úplně běžné případy, že má spousta hudebních kapel na turné milión trik, kšiltovek, spoďárů a dalších píčovin a neprodává ani jedno cédéčko, skutečně potěší, že se konečně najde někdo, kdo na koncertech nabízí svou kompletní tvorbu na CD i LP. Z tohohle by si někteří experti fakt měli vzít u Chelsea Wolfe příklad – už jen z toho důvodu, že lidi o to evidentně zájem mají, protože co jsem po konci akce koukal, ani zdaleka jsem nebyl jediný, kdo tam na dřevo vysolil litra a odnášel si domů dva vinyly.


Druhý pohled (Skvrn):

Ano, ano, 13. listopadu se nám to všechno pitomě sešlo. Chelsea Wolfe, Caspian, The Corona Lantern i ta nešťastná Paříž. Ačkoliv mě osobně Caspian míjejí a o tom, že si tento den vyberu právě Chelsea, nebylo pochyb, bál jsem se, zda si právě tyto akce nebudou navzájem užírat publikum a výsledkem nebudou dva poloprázdné sály. Skutečnost ovšem znáte nejspíš sami. Že se vyprodají Caspian ve vile pro silnější stovku lidí, zas tak velkým překvapením nebylo, ale když to samé ohlásila Dobeška a na místo dorazil ještě třikrát větší počet hlav, Praha se neměla za co stydět. Však i samotná Chelsea Wolfe během vystoupení signalizovala, že na takový dav není úplně zvyklá. Každopádně nepředbíhejme.

Na místo konání se mi povedlo dorazit s asi čtvrthodinovým předstihem, takže průzkum pro mě nových prostor mohl proběhnout v relativním klidu. Normálně bych to tu prochodil skrz naskrz za dvě, tři minuty, nicméně vyprodání udělalo své a ze dvou, tří minut bylo nejméně deset. Stále to však stačilo na poklidný příchod do sálu a nalezení solidního posluchačského místa…

Pořadatelé sice na poslední chvíli upravovali pořadí předkapel, avšak nakonec zůstalo při starém, což znamenalo jediné: První na řadě jsou A Dead Forest Index, dvojice novozélandských bratří. Vizuálně (především po stránce hadrů) vše ladilo. No, a hudebně jakbysmet. Kapela předvedla zajímavou směsku pomalého melancholického rocku a dream popových nálad včetně vysoce položeného vokálu. Ten mi sice zprvu úplně nesednul, ale instrumentální doprovod, tandem kytara–bicí, zafungoval jako přesvědčovací metoda bravurně a nedlouho nato jsem už neměl námitek. Zmínil jsem „doprovod“… ehm, asi to nebude úplně nejpřesnější slovo. Především bicí všechno neskutečně táhly. Nejen díky pohybovému zápalu jejich obsluhy, ale taktéž kvůli hráčské variabilitě obsluhou produkované. Ještě jednou zmíním vokály. I přes počáteční stesky jsem i tuto složku nakonec přivítal s nadšením a věřte, že vše bylo odzpíváno velmi precizně. A hlavně se tomu dalo věřit. Nejen vokálům, všemu. Na začátek tedy příjemné překvapení.

Úkolem předkapel je navnadit. Poodkrýt hudbu hlavního chodu, avšak příliš neprozrazovat. Představit náladu, ukázat jiný žánrový pohled či snad předpřipravit pomocí správně zvoleného kontrastu. Zatímco Novozélanďané přehodili výhybku publika na melancholično, Dave Heumann zafungoval právě jako onen zmíněný kontrast. Této role se zhostil spolu se dvěma dalšími kolegy věru dobře a tam, kde Heumann struny kytary jen lechtal, tam Chelsea Wolfe řádně zabrala a publikum uzemnila. Opět předbíhám, ale nemohu jinak. O moc víc jsem si totiž z vystoupení číslo dvě neodnesl. Poslouchalo se to příjemně, to jo, rozhodně bych snesl i víc než slabší půlhodinku hraní, ale A Dead Forest Index mě jednoduše bavili víc.

Jestliže po první kapele mé kroky směřovaly vzad s vidinou trochy smogového vzdoušku do plic, po Heumannově setu už není na zpátečku čas a po chvílím kotvím na obstojném místě čtvrté řady. Uvítací intro přichází rychle, trojčlenný doprovod také a čeká se jen na moment, kdy Chelsea Wolfe zbaví ten večer nejdůležitější mikrofon statusu sirotka. Je to tu, bíle nalíčená Chelsea a spolu s ní i její hlas. Voilà, doktoři vážně umí.

„Carrion Flowers“ vše otvírá a předznamenává další minuty. Hrát se bude patřičně tvrdě. Mluvilo-li se v souvislosti s novou deskou o náznacích doom metalu, naživo už prostě není nad čím váhat. Navíc se hraje po měkkém Heumannovi. Set pokračuje dle očekávání, prostor dostává především nová deska. Ozývá se „Maw“, „Grey Days“ nebo „Iron Moon“, která mi jako jediná ani při živém přednesu nesedí, nemůžu si pomoct. Náramně mi naopak sedí dvojice „After the Fall“, „Simple Death“ a řekl bych i „Dragged Out“ nebýt zhoršeného zvuku v ústřední industriální pasáži. Jinak ale zvuk v pohodě. Vlastně co se týče kapely všechno v pohodě. Až na několik excelentních partů však možná jen v pohodě. Chelsea Wolfe dělala co mohla, kapela rovněž včetně výborné druhé vokalistky/kytaristky, ale dokážu si představit, že se u téhle muziky dokážu bavit ještě o chlup víc.

Tak jako tak, rozhodně jsem se nenudil, a i když celý večer měl svá slabší místa, nebyla tak slabá, abych měl čas přemítat o něčem jiném než hudbě. Až teď tak přišla ta správná chvíle na „to jiné“. Z méně pozitivních stránek musím zmínit vedro, které sužovalo, co jsem viděl, nejen mě. Dalo se to vydržet, ale je docela možné, že nějaký ten stupeň dolů by celý koncert pocitově vyšvihl výš. Pochválit naopak musím dodržování proklamovaných časů i příjemný konec o dvaadvacáté. Plus merch, tu tunu merche, co přijela spolu s Chelsea. Já si sice na rozdíl od kolegy litrovou radost neudělal, bylo z toho jen pětadvacet deci, ale kdo peníze měl, ten je mohl solidně investovat. Celkově tedy příjemný večer, a i když zcela subjektivně byly některé letošní koncerty silnější, klidně bych si to dal znova.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.