Země: Polsko Žánr: hard rock Datum vydání: 4.10.2013 Label: Metal Mind Productions Tracklist: 01. Ego 02. Bondage of Love 03. B 52 04. Hero 05. Fuckshack 06. Everlasting Light 07. Generation Zero 08. Stalker 09. Happy Ending 10. Walked Away 11. Fire 12. Sweet Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Metal Mind Productions

Za nenápadným obalem druhého alba polské rockové party Chemia, “The One Inside”, se skrývá na tamní končiny poměrně nezvyklá hudební směsice hard rocku, který cituje staré dobré Led Zeppelin, a post-grunge plného melodických refrénů à la Nickelback či znovuobnovených Bush. Přestože se nejedná o nic, co by člověka hned po několika vteřinách nadzvedlo ze židle, tak vězte, že se jedná o celkem příjemný materiál, kterému nechybí nic, co by posluchač od podobně laděné kapely očekával, takže si na své přijdou příznivci jednoduchých riffů a zpěvných vokálních linek, které má na starosti zpěvák Łukasz Drapała.

Myslím si, že nemá cenu nějak detailněji popisovat historii kapely, protože krom personálních změn, které nikomu nic neřeknou (vezmu-li v potaz, že kapela u nás nemá žádné jméno a člena se zvučným jménem byste v sestavě hledali marně), se toho v jejich řadách moc neudálo. Mají za sebou debutové album “Dobra Chemia” z roku 2010 a jeho reedici, kdy vyšlo pod úplně novým titulem “O2”. Slyšel jsem pouze několik ukázek vydání “Dobra Chemia”, takže nemůžu přispěchat s plnohodnotným rozborem, nicméně během těch tří let kapela ušla poměrně dlouhou cestu, protože to málo, co jsem slyšel, se neslo na vlně toho nejobyčejnějšího hard rocku, kterému oproti dnešním dnům chyběla hlavně postava zpěváka Łukasze, jenž projev kapely zvedá minimálně o třídu. Ačkoliv to není tak výrazný zpěvák jako Gavin Rossdale ze zmíněných Bush, ke kterému má svou barvou místy blízko, tak mě baví jej poslouchat a notovat si s ním hned několik přímočarých skladeb, jimž nechybí tah na branku.

Zrovna “The One Inside” je jedním z těch alb, které se nevyplatí rozebírat skladbu po skladbě, protože věřím, že místo toho, abych vyzdvihl jeho klady, tak by na povrch vyplynula nepřeslechnutelná jednotvárnost, s níž se v rámci stylu dá těžko něco dělat, protože většina skladeb si prostě nese ty svoje poznávací znamení, které fanoušci žánru očekávají. Co však můžu, tak vypíchnout skladby, které mně osobně připadají jako ty nejzajímavější, čímž v případě Chemia rozumějte ty nejchytlavější. Musím říct, že album má slušný odpich, když zrovna dvojice “Ego” a “Bondage of Love” patří mezi ty největší pecky. Ne náhodou byly taky pasovány do role singlů. Zatímco “Ego” oplývá zeppelinovskou náladou a láká na pomalejší tempo, kterému vládne bluesově hybný kytarový riff, tu a tam nějaké to sólo a hlavně skvělý refrén, tak “Bondage of Love” je rychlejší, klávesami obohacená tutovka, která se mi hned při prvním poslechu zabodla hluboko do paměti a právě na základě této písně jsem se rozhodl si “The One Inside” uzmout k plnohodnotné recenzi. Škoda, že žádná z dalších skladeb už se jí v mých očích nevyrovnala, ale beru to tak, že první singl svou chytlavostí vyčnívá, aniž by působil vyloženě vlezle. Mezi ostatními skladbami bezpochyby vynikne “Fuckshack” s průraznou rytmikou, jež se sice ve slokách poslušně uklidní, ale jinak průměrný refrén tlačí nahoru. Protože jsem tady nejednou zmínil jméno Led Zeppelin, tak je celkem pochopitelné, že občas mají některé skladby blízko k blues rocku, který přímo dýchá z “Everlasting Light” a “Happy Ending”. Ani jedna z nich sice není klasickou blues-rockovou zástupkyní, protože jsou upravené pro potřeby aktuální rockové produkce, ale jisté náznaky, které mě potěšily, tam slyšet jsou. Hlavně v oblasti kytarových riffů, které ten feeling nezapřou. Jak už to tak v mém případě bývá, tak nejslabšími kousky jsou zase ty proklaté balady, z nichž hlavně “Hero” úplně zbytečně brzdí slušně rozjetou desku. Nebýt ní, tak první polovina je úplně v pohodě a bez vad na kráse. “Stalker” je pak klasikou plnou patosu, nad kterými už se ani pořádně nezamýšlím, ale veskrze pozitivní dojem z “The One Inside” kazí obě jmenované, takže bych se bez nich nemilosrdně obešel.

Pokud pominu fakt, že ke konci už druhé album Chemia začne ztrácet na síle, tak nemám nic moc, co bych vytknul. Jasně, vím, že po pár týdnech už si na “The One Inside” nejspíš vůbec nevzpomenu, ale to neznamená, že by to bylo album špatné. Je prostě takové nijaké, a pokud bych jej nemusel poslouchat víckrát kvůli recenzi, tak pochybuju, že se k němu dobrovolně jen tak vrátím. Přesto jsem se při jeho naposlouchávání nemusel nutit si jej pouštět znovu a znovu a to je jeho hlavní devíza. Je to taková oddechovka, při které můžete vypnout a pobroukávat si plno chytlavých melodií a klepat si do pohupujících se kytar a bicích, jež je slušně doplňují. Ale že byste se dočkali něčeho převratného? Na to snad radši zapomeňte, protože tady se ctí klasické rockové postupy obohacené o post-grungové melodie. A protože je to zahráno s patřičným citem a uvěřitelností, tak mi to ke spokojenosti stačí, čemuž odpovídá výsledná známka.