Země: Finsko Žánr: melodic death / power metal Datum vydání: 2.10.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. I Hurt 02. My Bodom (I Am the Only One) 03. Morrigan 04. Horns 05. Prayer for the Afflicted 06. I Worship Chaos 07. Hold Your Tongue 08. Suicide Bomber 09. All for Nothing 10. Widdershins 11. Mistress of Taboo [Plasmatics cover; bonus] 12. Danger Zone [Kenny Loggins cover; bonus] 13. Black Winter Day [Amorphis cover; bonus] Hrací doba: 45:05 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Před dvěma lety vzbudili finští Children of Bodom nemalý rozruch svou tenkrát horkou novinkou „Halo of Blood“. Poprvé od dob „Hate Crew Deathroll“ a „Are You Dead Yet?“ kapela nezněla unaveně a album samotné oplývalo mnoha svěžími a zábavnými nápady. Přiznám se, že po nepříliš blahých zkušenostech s „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“ jsem se o „Halo of Blood“ jen lehce otřel a slyšel je nakonec snad jen dvakrát, což se v kontextu s novou deskou pokusím co nejdříve napravit.

„I Worship Chaos“ je totiž překvapivě solidní počin uskupení, které se postupně snaží vydrat zpět na vrchol, z něhož před několika lety vlastním přičiněním spadlo. Vše ale popořádku. „I Worship Chaos“, stejně jako předchozí nahrávku, produkoval Peter Tägtgren a i on je jedním z několika důvodů, proč je muzika Children of Bodom v současné době opět poslouchatelná. Zvukem se kapela sice částečně vrátila k obecně špatnému „Blooddrunk“, ale dostatkem zajímavých nápadů její zápory naštěstí neopakuje.

Novinka je první deskou, kterou skupina nahrála coby kvarteto. Kytarista Roope Latvala, jenž s kapelou působil posledních dvanáct let, v květnu odešel a kytarové party má tentokrát na svědomí jen a pouze frontman Alexi Laiho. Pocit vyčpělosti z „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“ je ten tam a Laiho sype jedno vydařené sólo za druhým. Místy se sice nějakému sebevykrádání a slabšímu úseku nevyhne, ale obecně se jeho práce dá považovat za velmi podařenou, kvalitní a dostatečně sofistikovanou. Autorská nejistota a bojácné přešlapování na jednom místě jsou tedy pryč. Za zmínku stojí i Laihův velmi naštvaný hlas výborně korespondující s tou hromadou ostrých riffů, které současně štěká jeho kytara.

Nejsilnější skladbou „I Worship Chaos“ je bezesporu melodická klipovka „Morrigan“ ozdobená silnou klávesovou linkou a na Children of Bodom až neobvyklou přístupností (odmyslíme-li si opravdu hrubý Laihův vokál). Klávesy v režii Janne Wirmana na novince obecně hostí mnoho nosných motivů. Například v pomalejší, o to však promyšlenější, skladbě „Prayer for the Afflicted“ připomínající starou hitovku „Angels Don’t Kill“. Na poměry Children of Bodom pomalé písně kvalitativně „I Worship Chaos“ dominují a tato poloha skupině v současné době vskutku sluší. Taková „All for Nothing“ mluví za vše a její poslední třetina plná kytarových i klávesových sól je vyloženě lahůdková.

Svižnější songy ale rozhodně nezaostávají. „Hold Your Tongue“ velmi připomíná prvotní tvorbu a závěrečná „Widdershins“ zaujme slušnou kompozicií a gradací. Úvodní rychlovka „I Hurt“ slibuje naživo brutální kotel a „My Bodom (I Am the Only One)“ zní místy až jako thrashová rubačka. Většina rychlejších písní se nese v ultrabrutálním tempu, které se mezi nimi moc nemění, takže po chvíli zákonitě přichází pocit repetitivnosti a jisté „vatovitosti“. Třeba „Horns“, titulka „I Worship Chaos“ nebo vyloženě zbytečná „Suicide Bomber“ touto obtíží trpí nejvíce. Children of Bodom se doslova vyžívají v cover verzích a ani „I Worship Chaos“ jich nebylo ušetřeno. Žádný z celkem tří cover bonusů však nelze označit za vyloženě podařený.

S „I Worship Chaos“ jsem spokojen. Nejde o nijak přelomovou desku, nýbrž o poctivou nálož solidního melodic death metalu v podání těch nejpovolanějších muzikantů. Má své mouchy, mezi nimiž jako ta nejtučnější vyčnívá fakt, že minimálně tři písně z celkových deseti (bez bonusů) tvoří zbytečnou vatu. S nejslavnější érou Children of Bodom se „I Worship Chaos“ nedá srovnávat, v rámci poslední dekády ale jde o jednu z povedených desek. Nenudí, slušně odsýpá a důraz na pomalejší, atmosférické skladby se zdá být správnou volbou. Alexi Laiho se konečně vzpamatoval a podařilo se mu vystoupit z vlastního stínu. Bravo!

---

Druhý pohled (Kaša):

Když finští Children of Bodom vydali před dvěma lety svou předposlední desku „Halo of Blood“, neváhal jsem ji při každoročním sumírování pasovat do role největšího překvapení tehdejšího roku. Přestože se nejednalo o nikterak revoluční počin, musím i s odstupem uznat, že v porovnání s plackami „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“, které již zdobí nepřeslechnutelná skladatelská vyčpelost hlavní persóny, se jedná o desku vyrovnanou, barvitou a když už nic, tak ji zvládnu bez problémů doposlouchat do konce.

A tak nějak jsem doufal, že alespoň v tomto duchu se bude odehrávat devátá nahrávka „I Worship Chaos“, již si čtveřice s Alexim v čele na letošek přichystala. Co však čert nechtěl, novinka má blíže právě ke „Blooddrunk“, které mi přišlo jako zoufalá snaha o recyklaci starších osvědčených nápadů. A totéž se mi vybavuje při poslechu letošního studiového zářezu, jenž je po formální stránce super a je radost slyšet Alexiho melodické šmidlikání, kterým dokazuje, že stále patří mezi nejzdatnější kytarové střelce na scéně, nicméně čím dál nudnější riffování a kolovrátkový materiál snahu jeho i jeho spoluhráčů devalvuje.

Do této sorty rychlejších, nepřekvapivých a ve výsledku docela vatovitých písní řadím zejména druhou „My Bodom (I Am the Only One)“, titulní „I Worship Chaos“, tuctovou hitovku „Hold Your Tongue“ a „Suicide Bomber“. Všechny tyto jsou strašně předvídatelné, a jestli je před vydáním nové desky Alexiho party něco čím dál jasnější, tak že právě tyto písně se pomalu a jistě stávají největším opruzem. Na druhou stranu novinku zachraňuje překvapivě melodická „Morrigan“ s opravdu dobrými kompozičními momenty a pomalá „Prayer for the Afficted“, která překonává všechny podobné pokusy z posledních let a navazuje na zlatou éru „Angels Don’t Kill“. Hodně se mi líbí ještě další pomalejší věc „All for Nothing“ a taky závěrečná „Widdershins“, jež se snaží hrát na epičtější strunu. Ten zbytek už není nijak dechberoucí, ale dá se to přežít.

Když si to tak v hlavě sumíruju, tak se základní verzí alba se s počtem povedených a naopak nudných písní dostávám matematicky velmi blízko k poměru 1:1, ovšem protože jsem v minulosti covery z kuchyně Children of Bodom měl vážně rád, tak jsem si nenechal ujít verzi s trojicí bonusových předělávek. „Mistress of Taboo“ neznám ani v originále, takže jediné, co mě na ní zaujalo, je Alexiho vokální práce. To „Danger Zone“ už je krokem vedle a skvělá hitovka z 80. let se v provedení Children of Bodom stala opravdu iritující záležitostí, což platí i o „Back Winter Day“, která je taková „pocta“ Amorphis, že si to jejich krajané snad ani nezasloužili.

Přestože letošní výsledek snažení Children of Bodom skončil tak nějak na půl cesty a na „Halo of Blood“ se dívá ze slušné vzdálenosti, tak jsem svým způsobem rád, že se nejedná o takový blábol, jako bylo svého času „Relentless Reckless Forever“. Jedná se prostě o typickou desku stojící na klasické formulce Children of Bodom, takže nic, co by fanouška starších pořádků zaskočilo, ale na druhou nic, z čeho by si měl výrazně ublinknout. Jestli to však stačí, to už si musí říct každý sám. Za mě osobně ani moc ne a v budoucnu si opět radši pustím „Follow the Reaper“…

---