Země: Finsko Žánr: melodic death / power metal Datum vydání: 9.3.2011 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Not My Funeral 02. Shovel Knockout 03. Roundtrip to Hell and Back 04. Pussyfoot Miss Suicide 05. Relentless Reckless Forever 06. Ugly 07. Cry of the Nihilist 08. Was It Worth It? 09. Northpole Throwdown Hodnocení: Ježura – 5/10 H. – 4,5/10 nK_! – 6/10 Průměrné hodnocení: 5,2/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ať chceme nebo ne, Children of Bodom jsou pojem. Co na tom, že dříve upřímný obdiv ke skladatelským i hráčským schopnostem finských pařmenů uvolnil místo spíše sborovému pištění “Alexiiiiiiiiiiiii” z úst fanatických puberťaček a zahořklému ohlédnutí těch hudebně uvědomělejších jedinců. Ti z posledně jmenovaných, kteří nad Children of Bodom nezlomili hůl ani po mnohými zatracovaném albu “Blooddrunk”, tak do “Relentless Reckless Forever” vkládali nemalé naděje na oživení zašlé nádhery, kterou oplývají první tři alba. Osud zařídil, že jsem k novince vzhlížel se stejně rezervovaným optimismem, takže následující řádky budou snad i trochu osobní. Ale dost už řečí. Let the flame begin!

Když v lednu letošního roku vyšel singl “Was It Worth It?”, po prvním poslechu jsem byl naprosto znechucený a netajil se pustým odporem k tomu, čeho se mi po dlouhém čekání dostalo. Jak ale dny plynuly, zjistil jsem, že i přes mírně řečeno podivné sólo jde o vcelku dobrý song, co se může pochlubit výborným ústředním riffem a především pořádným drivem. S touhle zkušeností jsem se posléze pustil i do celého alba a historie se začala částečně opakovat. Nebudu to protahovat a řeknu rovnou, že se opakovala hlavně úvodní část. Po prvním protočení desky jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neslyšel horší materiál a naivní sny o druhém “Hatebreeder” vzaly za své. Přes veškeré zklamání jsem však rozhodl, že se budu albem ještě nějakou dobu týrat a výsledek se nakonec dostavil. Nevím, jestli jsem do “Relentless Reckless Forever” částečně pronikl, nebo jsem prostě otupěl, ale nyní jsem schopen a dokonce bez mučení ochoten prohlásit, že to není zas tak marné, jak se ze začátku zdálo…

V čem spočívá jádro pudla? Tak především i přes jasně thrashový vliv, který novinka podědila po “Blooddrunk”, se ve většině skladeb tu zřetelněji, tu méně okatě nalézají takřka trademarkové pasáže, na kterých si Children of Bodom udělali jméno. Mluvím tu o melodických vyhrávkách ať už na kytary nebo klávesy, které by člověk mohl poslouchat donekonečna. Dobrá, donekonečna asi ne, ale možná by to bylo lepší než opačný extrém, který je na albu zatraceně reálný – člověk se totiž ani nenaděje a tam, kde by čekal další nosný motiv nebo rozvinutí stávající melodické pasáže, která by vykoplo song ke hvězdám, přichází konec, nuda a zmar v podobě bezpohlavního, monotónního a nezřídka kdy až iritujícího pseudoriffu. Další průser spočívá v tom, že jsou to právě tyhle otravné pasáže bez nápadu, které zabírají větší část stopáže. Navíc se v rámci jednotlivých skladeb zhusta opakují a jejich poslech se pak omezuje na čekání na refrén/bridge/whatever. Na druhou stranu je ale nutné dodat, že se na albu nacházejí i skladby, ve kterých vata nezabírá tolik místa, aby to mělo fatální následky (“Shovel Knockout”, “Roadtrip to Hell and Back” nebo titulní “Relentless Reckless Forever”) nebo takové, kde je i ta vata dost zajímavá a dá se bez uzardění poslouchat (“Was It Worth It?”).

Další kapitolou je zvuk, o kterém jste již pravděpodobně pár poznámek zaslechli. Realita je taková, že člověk zvyklý na křišťálově čisté kytary, zvonivé klávesy a bezprostřední Alexiho řev bude muset potlačovat silné nutkání měnit reproduktory. Novinka totiž zní zvláštně, jako by zpoza pootevřených dveří nebo skrz molitanovou stěnu. Většina ostrých tónů je podivně potlačena, upozaděna, otupena. Nejmarkantnější je to asi u kytar a vokálu. Osobně nechápu důvody, které kapelu nebo producenta vedly k takovému kroku. Na druhou stranu, je to pořád lepší, než kdyby se tak stalo jen u některých nástrojů. Takhle se na to naštěstí dá zvyknout, když o tom člověk moc nepřemýšlí.

Otázka, kterou jsem nastínil v úvodu, patří k těm vlezlým a asi mi nezbyde, než na ni odpovědět. Pak tedy tvrdím, že s vydáním “Relentless Reckless Forever” nedošlo k zázraku a v žádném případě tedy nejde mluvit o dalším geniálním albu Children of Bodom. Na druhou stranu se rozhodně nejedná o propadák hodný zapomnění. Při celkovém počtu devíti kusů vítězí ty obstojné až poslouchatelné skladby nejtěsnějším možným rozdílem, ale k celkové záchraně to alespoň mě stačí. Na poměry metalového mainstreamu je “Relentless Reckless Forever” průměrným albem se svými plusy a mínusy. Jeho neštěstím ale je, že bude vždy porovnáváno se svatou trojicí “Something Wild”, “Hatebreeder” a “Follow the Reaper” a proti těmto devítkovým klenotům jde bez debat o druhořadý materiál, který jen občas a velmi nesměle připomene, z jak vznešené krve vzešel…

Další názory:

Potom, co mi o “Relentless Reckless Forever” Ježura navykládal, jsem čekal, že to bude o dost horší… zas takový klystýr to není. Stále si ale stojím za tvrzením, že poslední opravdu dobrou desku Children of Bodom nahráli před osmi lety, a jsem toho názoru, že kapela by se měla začít více věnovat hudbě na úkor chlastání. Uznávám, že je to tentokrát o dost lepší než minulé “Blooddrunk”, to však není zas až taková výhra. Po technické i hráčské stránce je samozřejmě všechno v pořádku, jen ta skladatelská trochu pokulhává… sem tam vykoukne i nějaká obstojná pasáž, ale je jich velice poskrovnu. Ta obrovská spousta omáčky, nudy a balastu těch několik málo zajímavějších nápadů naprosto ubíjí. Velice ironické, jak moc platí dřívější prohlášení frontmana Alexiho, že nemáme od “Relentless Reckless Forever” čekat nic extra chytrého, byť to asi myslel trošku jinak, než to teď myslím já. Současní Children of Bodom jsou jen hodně naředěným odvarem toho, co bývávali v dobách prvních tří, čtyř alb…
H.

Jak už bylo psáno několikrát ve vyšších patrech nad mým skromným příspěvkem, po mohutném hudebním průjmu v podobě “Blooddrunk” z roku 2008 se snad v táboře Children of Bodom začíná opět blýskat na lepší časy. Ne úplně dobré, ale lepší. Osobně jsem spíše fanda “střednědobého” působení kapely (“Hate Crew Deathroll” a “Are You Dead Yet?”), nežli na krev jdoucí příznivec prvotní tvorby. To se samozřejmě odráží v mém výsledném hodnocení, protože co si budeme povídat, mám k novému materiálu určitě blíže než moji pravověrní kolegové. Bodamské děti se sice nijak zvlášť nevytáhli a místy vykrádají sami sebe, ale aktuální nahrávka se poslouchá docela slušně za předpokladu, že při ní provádíte nějakou důslednější činnost a vnímáte ji jen jako doprovodnou hudební kulisu. Minimálně “Shovel Knockout”, “Roundtrip to Hell and Back” a “Was It Worth It?” rozhodně stojí alespoň za to. Jakýkoliv hlubší smysl nebo snad pokus o průlom na poli dávno objeveném rozhodně nehledejte. Budiž “Relentless Reckless Forever” příkladem toho, že dlouhodobá repetitivnost zdraví neprospívá a nejen z dobrého jména dá se žíti.
nK_!