Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 11.11.2013 Label: Bakerteam Records Tracklist: 01. Spires 02. Breath of Chaos 03. Shadow’s Lair 04. Lost Hope, New Hope Pt. I 05. Lost Hope, New Hope Pt. II 06. The Creation 07. Sigh of Damnation 08. Hearts into Darkness 09. At the Gates of Time (Hollowland’s Prelude) 10. Sorrowful Fate (The Composer’s Night Pt. III & IV) Hodnocení: Kaša – 8,5/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Scarlet Records / Bakerteam Records

Začnu (ne)tradičně trochu zeširoka. Z toho množství promoalb, které mi během působení na našem blogu prošlo pod rukama, si takhle z fleku nepamatuju kapelu, která by už v době vydání debutu zněla, jako (sice stále ještě širší, ale i tak) žánrová špička a jejíž první počin by působil po všech stránkách profesionálně, skladatelsky byl na prvotřídní úrovni a při poslechu bez jakýchkoli dalších informací bych žasl, jaktože se ke mně taková parta, která už určitě patří k hvězdným jménům žánru, nedostala. Správně tušíte, že bych takhle pitomě nezačínal ze dvou důvodů. Zaprvé by mě musel napadnou lepší úvod a zadruhé by italská pětice Chronos Zero, respektive její debutový počin s šíleným názvem “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” nesměla spadat do výše popsané škatulky, protože přesně taková tato parta je.

Jakkoli titul jejich prvotiny svádí k asociaci s epickou symfonickou power metalovou operou, což by vzhledem k zemi jejich původu nebylo zas až tak nemyslitelné, tak v tomto případě nechť zbystří fanoušci progresivního metalu. Melodického, ale kytarově pořádně hutného. Přímočarého, ale kompozičně do posledního detailu vypiplaného. Říká se, že protiklady se přitahují, tak v tomto případě to platí doslova a všechna zmíněná antonyma se sloučila v jeden neoddělitelný monolit, který funguje až nezvykle působivě.

Budu ještě chvíli polemizovat a přitom se snažit přiblížit hudební zaměření a celkové vyznění desky, protože není progresivní metal jako progresivní metal. Pro ty, komu fascinují instrumentální orgie, tak by byl z Chronos Zero nejspíš zklamán. Přestože nelze přehlížet instrumentální výkony jednotlivých členů, které jsou úplně bezproblémové a třeba kytarová sóla, nebo klávesové party jsou v rámci žánru nadprůměr, tak mi přijde, že důraz se kladl ani ne tak na efektní momenty, při kterých si říkáte, jak je možné tohle nebo tamto z jednotlivých nástrojů vůbec vyloudit, ale hlavně na soudržnost jednotlivých kompozic, které se postupně vyvíjí. Názorně lze říct, že Chronos Zero mají mnohem blíž k takovým Symphony X než k techničtější podobě Dream Theater. Dokonce i zpěvák Jan Manenti má svým ostře melodickým zbarvením vokálu blízko k Russellu Allenovi a nejednou tak byla iluze podobnosti k zámořským borcům dokonána takřka k dokonalosti. Krom něj má na desce vokálně nemalou úlohu zpěvačka Claudia Saponi z jistých Absynth Aura, která přesahuje rozsah běžně určený pro hostující zpěvačku, protože tvoří ve většině skladeb protiklad k ostřejšímu Janovi, a ne, že se jen tak někde mihne, aby se neřeklo.

Není to v mém případě zrovna zvykem, protože většinou pro instrumentální intra nemám takové pochopení, jak by si asi samy kapely představovaly, ale “Spires”, jež “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” otevírá, je výjimkou potvrzující pravidlo. Přestože se zpočátku schyluje k běžným klávesovým plochám, tak se po chvíli spustí čtyřminutová kytarová pecka, kde nakonec ani ty klávesy nechybí, ale ve své podstatě jednoduše sekaný, vlezlý kytarový motiv chytne a nepustí do doby, než se plynule rozjede “Breath of Chaos”, jež spolu s následující “Shadow’s Lair” tvoří můj osobní středobod celé desky. “Breath of Chaos” je pak takovou typickou ukázkou toho, o co se Chronos Zero na celé desce úspěšně snaží. Hutný metalový spodek nástrojové čtveřice, nad níž ční sebejistý Jan, jsou dohromady jako dobře namazaný stroj. Když se k němu po chvíli připojí zmíněná Claudia, tak odezní ostré kytary a otěže převezmou líbivé melodie, které však nepůsobí nijak podbízivě. Druhá polovina písně už je taková volnější. Ne, že by neměla vyložený řád, ale po krátkém kytarově-klávesovém intermezzu se slova ujme skvělé kytarové sólo, s nímž už se spěje do samotného finále. “Shadow’s Lair” pokračuje na hodně podobné vlně tvrdého progresivního metalu, kterému vládne hlavně skvělé kytarová práce kytaristy Enrica a klávesové sólo. A ten refrén? No paráda! Překvapením je ostrý vokál, jehož původ osobně vidím v hlasivkách Claudie Saponi, ale ruku do ohně bych za to nedal, nicméně jako osvěžení, které v následujících skladbách ještě své slovo nejednou dostane, proti němu nic nenamítám. Možná jsem doposud až moc hovořil o hutných kytarách, které prostě nelze přeslechnout, protože jsou ve výsledném mixu vytaženy dost dopředu, možná až moc na úkor skvělé baskytary a kláves, jež mají v hudbě Chronos Zero velmi důležitou roli a nepůsobí jen jako dobarvovací prostředek někde vzadu. Třeba v klipové “Lost Hope, New Hope Pt. I” jsou klávesy vážně působivé.

Asi nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě, protože vzhledem k tomu, že se atmosféra, riffy, vyhrávky a tempa se mění jako na běžícím páse, by to působilo spíše kontraproduktivně. Abych však nebudil dojem, že první polovina “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” je lepší, než ta druhá, tak z ní stojí za zmínku místy velmi rychlá “The Creation”, jako protiklad k ní pak uvolněná “Sigh of Damnation” a závěrečná posmutnělá “Sorrowful Fate (The Composer’s Night Pt. III & IV)”. Především “Sigh of Damnation” je oproti dosavadnímu průběhu desky mírným otočením pomyslného kormidla směrem k pomalejším a hlavně melodičtějším vodám. Ačkoli poznávací znamení ze skladeb předešlých zůstaly zachovány, tak přeci jen disponuje hladším soundem a více prostoru si pro sebe uzmula Claudia, která doplňuje táhlé kytarové plochy s piánem v čase po páté minutě. Jediná věc, která mi vyloženě nešmakovala, je “At the Gates of Time (Hollowland’s Prelude)”, což je symfonický kousek, který evokuje filmové soundtracky, ale její přesný smysl mi tak nějak uniká, protože stojí sama o sobě, aniž by připravovala půdu pro jinak skvělou závěrečnou skladbu.

Kdo dočetl až sem, nebude překvapen, že po dosavadních slovech chvály žádná závěrečná kritika nepřijde. I když jsem neočekával nic dalšího než běžný žánrový průměr, dostalo se mi v podobě “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” velmi povedené desky, která i přes svou delší stopáž, jež lehce přetnula hodinovou hranici, baví. A to tak, že náramně. Možná nevědomky Chronos Zero nadnáším, protože mám slabost pro kytarově ostrý soud ve spojení s melodickým doprovodem kláves a zpěvu, ale desku jsem protočil už tolikrát, že bych to na všech svých prstech nenapočítal a stále se velmi dobře bavím. Co víc si přát víc, než aby se v rámci žánru rodilo víc takových desek. V žádném případě by to nebylo na škodu, protože v kopě velkého množství balastu je čím dál těžší hledat kusy, které vyčnívají, a já jsem rád, že se mi to s Chronos Zero povedlo.

Další názory:

Přestože mám opravdu hodně daleko do fanouška nějakého čistého progresivního metalu, Italové Chronos Zero mě z nějakého důvodu opravdu zaujali a jejich deska “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” mě vážně baví takovým způsobem, až se tomu sám divím. Ačkoliv by se možná na první pohled mohlo zdát, že si Chronos Zero na debutující kapelu ukousli až příliš velké sousto (tohle má být jen jedna část z plánovaného konceptu o pěti (!) deskách), ve skutečnosti jejich počin dává těžce na prdel skutečně početné řádce mnohem zkušenějších kolegů. Především po instrumentální stránce je “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” opravdu neskutečně vymazlená záležitost, a i když já osobně většinou dávám přednost atmosféře na úkor hráčské ekvilibristiky, v podání Chronos Zero jsou všechny ty hrátky a finesy nejen zahrané na té nejvyšší úrovni, ale především poutavé a zábavné. Líbí se mi, že se nejedná jen o hráčské orgie, ale že Italové tu obrovskou spoustu nápadů, které mají dokážou bez problému přetavit do smysluplného celku, v němž má své pevné místo vše od několika momentů s extrémním vokálem až po chytře dávkovanou symfoniku, s níž se to nepřehání, ale když dostane prostor, působí to stejně svěže a nenuceně jako zmiňované sólování. Jediné, co mi zpočátku úplně nesedlo, bylo zabarvení hlasu zpěváka Jana Manentiho, nicméně po chvilce zvykání pominul i tento problém a zbyla jenom parádní deska, jež je opravdu progresivní v tom pravém slova smyslu. Nechci to zbytečně přehánět, ale pokud jste fandové progressive metalu, tak si “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” určitě pořiďte, protože pro vás je tohle naprostá povinnost a s největší pravděpodobností budete číselně hodnotit ještě výše než já jakožto někdo, pro koho tento styl není denním chlebem.
H.