Země: Česká republika Žánr: depressive black metal Datum vydání: 2012 Label: selfrelease Tracklist: 01. Cries of Darkness pt.1 02. Endless Light 03. Candle of Curses 04. 0822 05. Cries of Darkness pt.2 Hodnocení: 8/10 Odkazy: bandzone

Jestli se dá nějaký styl nazvat opravdu zvláštním, jistě to platí o black metalu, neboť je v mnohých ohledech naprosto specifickým žánrem, v němž mnohdy platí zcela odlišná pravidla. Zatímco v jiných extrémních odnožích je důležitá (mimo jiné, samozřejmě) technická stránka a provedení, instrumentální výkony nebo živé vystupování (nezřídka i všechno dohromady), v black metalu nic takového nepotřebujete. Spoluhráčů netřeba, protože živě vystupovat vůbec nemusíte, se zvukem se pranic párat nemusíte, protože nejeden příznivec black metalu vám sežere i ten největší garážový chlív, s instrumentální stránkou si rovněž nemusíte lámat hlavu – ostatně stačí vzpomenout některá z nejslavnějších žánrových alb, která jsou plná přehmatů a nepřesností. Ačkoliv se může zdát, že black metal díky tomu může hrát každý vocas, který si v Hypernově koupí dětskou kytaru (což se někdy bohužel opravdu stává), osobně si myslím, že je tomu právě naopak, že black metal – tedy abych byl přesný, dobrý black metal – zvládne dělat mnohem méně lidí, než kolik jej ve skutečnosti zkouší hrát. Zatímco hrát jako bůh s dech beroucí instrumentální ekvilibristikou se s trochou píle dá naučit (dobrá, s hodně velkou trochou píle – samozřejmě i takoví hudebníci zaslouží uznání), black metal potřebuje něco, co se dost dobře naučit nedá – aby měl jeho autor cit, díky němuž hudba bude mít onen pověstný feeling. Čert vem zvuk, techniku a další věci – hlavní je atmosféra. Kdo ovšem tohle dokáže, ten mnohdy zvládne tvořit hudbu mnohem působivější než cokoliv jiného z ostatních žánrů (tohle je – a to zdůrazňuji – samozřejmě jen můj osobní názor). Proč o tom všem mluvím? Dozvíte se hned vzápětí…

Pro Clamans, další z nekonečné řady podzemních jednočlenných black metalových projektů, platí nejedna výše a obecně řečená věc – ne všechny, ale některé určitě ano. Hned na první pohled je zřejmá ona absence jakýchkoliv spoluhráčů, neboť Clamans je dílem jednoho jediného člověka – tím to však nekončí. Dalším typicky black metalovým atributem je velmi syrový undergroundový zvuk – rozhodně neříkám špatný, protože to je velice subjektivní věc a například mně osobně se podobný mrazivý sound opravdu upřímně líbí, mnohem více než bezduché vyleštěné produkce, v nichž uslyšíte i jak hrášek padá na zem. Samozřejmě je jasné, že těžko by jiný zvuk fungoval kdekoliv jinde, nicméně v rámci svého specifického stylu je “Cries of Darkness” vybaveno zvukem naprosto odpovídajícím (to je to správné slovo!). Instrumentální zručnost mozku Clamans si hodnotit nedovolím, neboť jen těžko mohu soudit, avšak i ta je na nahrávce rovněž odpovídající vzhledem k vytyčenému směru a stylu. Tohle jsou však věci, které bychom mohli prohlásit o obrovské spoustě jednočlenných black metalových projektů, proto přejděme k poslednímu bodu, tomu hlavnímu… je Clamans dobrým black metalem? Má “Cries of Darkness” onen pověstný feeling? Nebo se jedná o dalšího neumětela, jenž pod praporem stylu, který neklade tak vysoké nároky na technické provedení, páchá hudební žumpu?

K poslechu “Cries of Darkness” jsem přistupoval naprosto bez očekávání – ostatně, co lze také očekávat od veskrze neznámého projektu, o němž jsem jaktěživ neslyšel – naprosto logicky, vzhledem k době fungování. Název desky i její přebal naznačovaly typickou žánrovou záležitost, u níž – jak je asi znát z výše řečeného – si člověk nemůže být jistý, jestli dostane výbornou atmosférickou záležitost nebo totální odpad. Z tohoto pohledu mohlo “Cries of Darkness” pouze překvapit – a byť se to může zdát poněkud překvapující, opravdu překvapilo. Popravdě jsem sám překvapen (to aby těch překvapení nebylo náhodou málo) jak moc, jelikož k podobným jednočlenným pokusům začínajících muzikantů už jistou dobu přistupuji spíše se skepticky (ale jak jsem již řekl, minimálně v tomto případě ne vyloženě s despektem), o to příjemnější pak ale je, když se z toho vyklube záležitost více než příjemná – jakkoliv to u subžánru sebevražedného black metalu může znít zvláštně.

Ačkoliv jsem to ještě explicitně nezmínil, možná již z předchozích řádků vyplynulo, že Clamans nenabízí žádnou, ale opravdu žádnou progresi; “Cries of Darkness” je počinem spíše konzervativním, který do puntíku ctí žánrové výrazivo. Oním syrovým zvukem počínaje, striktně černobílou obálkou a poněkud tajemnou prezentací pokračuje, samotnou hudební náplní konče. Avšak i s tímhle na první pohled poněkud omezeným polem působnosti si Clamans vystačí, protože atmosféra této nahrávce vskutku nechybí. “Cries of Darkness” je postaveno především na relativně monotónních kompozicích, z nichž každá – tedy s výjimkou intra “Cries of Darkness pt.1” a outra “Cries of Darkness pt.2” – sice obsahuje vícero různých motivů, které však samy o sobě monotónně působí. Ale to rozhodně není negativum! Naopak bych se v některých případech nebál ještě více zatlačit na pilu a posluchače týrat ještě delšími plochami. Osobně to mám hodně rád, sice vám z poslechu neutkví v paměti žádné konkrétní momenty, ale dojem je celistvější a dost to pomáhá tomu, aby se člověk do hudby mohl opravdu “ponořit”, i když je s tímhle přístupem nutno postupovat velice opatrně, neboť se může lehce zvrhnout v nudu (opět se dostáváme k tomu, že hranice mezi velice dobrou a velice špatnou nahrávkou je v black metalu velmi tenká a lehce ji lze překročit), ale například taková “Cries of Darkness pt.1” si o to vyloženě říká, protože zrovna v době, kdy píseň svou monotónnosti již pomalu začíná hypnotizovat, bohužel skončí.

Prim hraje zejména kytarová složka, jež je stěžejním prvkem “Cries of Darkness” – mrazivé riffy opravdu řežou jak žiletky a občasné melodičtější záchvěvy (berte v uvozovkách, ani zdaleka se nejedná o něco vyloženě melodického nebo hitového) posluchači poskytují vesměs jediné záchytné body. Právě to využití melodií je na můj vkus provedeno opravdu výborně, ani moc, ani málo, ale když se objeví, dokáže kytarová práce posunout skladbu, resp. její atmosféru, o značný kus dál. Z tohoto pohledu je asi nejlepším příkladem “0822”, kde je kytara – hlavně v závěru písně – asi nejvýraznější za celých dvacet minut hrací doby. Ostatní nástroje hrají spíše druhé housle. Bicí vesměs jen drží tempo a slouží jako podklad kytarám; baskytaru jsem jaksi nikde nezaslechl – možná tam je, možná ne, opravdu nevím. Zpěv v podobě zahuhlaného agonického řevu působí spíš jako další nástroj než jako další řeč. Musím se ovšem opakovat, nic z toho vůbec nevadí, protože jako celek “Cries of Darkness” funguje, což je z mého pohledu to hlavní…

Právě díky tomu, že “Cries of Darkness” nakonec opravdu funguje a opravdu obsahuje velmi silnou atmosféru, se jedná o překvapivý počin, protože výsledek je vážně dobrý a do jisté míry i působivý. Věřím, že se najdou lidé, které recenze díky svému popisu na první pohled spíše odrazujících vlastností doopravdy odradí, ale je nutné si pamatovat, že se v tomto případě pohybujeme ve velice specifickém žánru, a touto optikou je debut Clamans velmi kvalitní záležitostí, přestože se na první pohled může tvářit trochu nenápadně a obyčejně. Jako důkaz svého tvrzení bych použil především skladbu “Candle of Curses”, v níž se snoubí celá esence nahrávky – hypnotický pomalý začátek, který pomalu vygraduje do rychlé čistě black metalové pasáže, aby se následně zvrhl opět v pomalejší depresivní střed; navíc však píseň přidává oproti svým kolegyním ještě jednu věc navíc – drtivý naléhavý závěr. A to vše s všudypřítomnou atmosférou, jež se vážně dokáže zarýt pod kůži víc, než by si byl člověk ochoten připustit. Nicméně všech pět kompozic na “Cries of Darkness” je velmi dobrých a ani o jedné bych si nedovolil tvrdit, že je slabá.

Shrnuto, podtrženo, z mého pohledu se jedná o veliké překvapení, které si mne nezískalo ani originalitou, ani hudebním novátorstvím, protože ani jedno neobsahuje, ale tím, že… inu, myslím, že výše je to již popsáno dostatečně, v čem tkví přednosti Clamans. Pokud však black metal v podzemním a navíc depresivním duchu rádi nemáte, asi nemá cenu zmiňovat, že tady to ani nemusíte zkoušet; pokud si v podobných záležitostech libujete, určitě vás “Cries of Darkness” může zaujmout podobně jako mne…