Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 12.2.2017 Label: Northern Heritage Records Tracklist: 01. Remembrance of a Ruin 02. The Voice of Our Mythical Past 03. Circle of Vultures 04. Prelude of Slaughter 05. Return into the City of Slaughter 06. Archeopsychic Fear 07. Century of Fire Hrací doba: 38:54 Odkazy: bandcamp

Vyhlášený finský zvrhlík Mikko Aspa, majitel několika labelů (včetně asi nejznámějšího Northern Heritage Records, který je ostatně podepsán i pod dnes recenzovanou nahrávkou) a pornografických médií a s nejvyšší pravděpodobností také hlas slovutných avantgardních bohů Deathspell Omega, je po dvou letech zpět s novou deskou svého hlavního osobního projektu. Clandestine Blaze je mnohdy považováno za kontroverzní formaci, přičemž slovo kontroverzní je dnes na blackmetalové scéně chápáno jakožto eufemismus pro extrémně pravicové filozofie, ale o neonacistickou záležitost se nejedná. Pouze je na textech Clandestine Blaze poznat, že judaismus jaksi není favorizovaným náboženstvím Mikko Aspy.

Nicméně i v případě, že tato skutečnost uráží váš vytříbený jemnocit, jen těžko můžete o Clandestine Blaze tvrdit, že to je píčovina, přijde-li řeč na hudební stránku. Mikko Aspa totiž do světa dlouhodobě pouští vysoce kvalitní syrově blackmetalovou práci a na většině svých alb si drží velmi dobrou laťku. Ani letošní počin „City of Slaughter“ mu ostudu nedělá, to si můžeme říct rovnou. Na druhou stranu však novinka neaspiruje na zařazení k vrcholům diskografie Clandestine Blaze a třeba minulé dva počiny „New Golgotha Rising“ (2015) a „Harmony of Struggle“ (2013) mi přišly o něco silnější.

Tím ovšem nechci „City of Slaughter“ hned zkraje nějak dehonestovat. Pouze bychom si měli uvědomit, že nelze pořád hnát kvalitu výš a výše až donekonečna a jen těžko může každá nová fošna suverénně pokořit všechny své předchůdce, to platí u Clandestine Blaze i všude jinde, byť se nám mnohdy marketingové kydy snaží namluvit opak (což ale samozřejmě není dnešní případ). To je celé. A vůbec si takové tvrzení neodporuje s tím, že je „City of Slaughter“ stále dobrá věc.

Základní recept samozřejmě zůstává tak, jak jsme na něj již dávno zvyklí, tedy syrová blackmetalová záležitost (byť mi přijde, že třeba „New Golgotha Rising“ znělo o dost hnusněji a i co do samotného skladatelství agresivněji, když už jsme u toho). Přesto – pravověrnost stále může být zahrána zajímavě a svěže, čehož je Clandestine Blaze dlouhodobým důkazem. Pojďme si rovnou uvést několik konkrétních příkladů toho, že i do takto laděné nahrávky lze propašovat nestandardní momenty.

Třeba hned úvodní „Remembrance of a Ruin“ je dobrý vál ve středním tempu a s povedeným riffem, ale korunu mu nasadí až pomalejší závěr, do něhož se snese vpravdě fantastická melodie. Takhle tedy ano! Podobně se za pomoci nenápadných kláves povede vypíchnout třeba i prostřední střednětempou pasáž v jinak rychlejším válu „Circle of Vultures“. Zasraně působivá je i přes lehce rozpačitý začátek taktéž druhá půle bezmála devítiminutové skoro-titulky „Return into the City of Slaughter“. K tomu navrch nezapomeňte přidat i úctyhodný zástup kvalitních riffů a samozřejmě Aspovu charakteristickou vokální práci – ono zas ne, že by nahrávka stála jenom a pouze na těch vybočujících chvilkách.

Abychom ale nikomu nemazali med kolem držky, je dlužno zmínit, že ne vše je na „City of Slaughter“ úplně dokonalé. Při opakovaných posleších mě vcelku záhy začala rozčilovat ambientní mezihra „Prelude of Slaughter“. A rozhodně to není tím, že by mě tenhle druh muziky sral, obecně mi vůbec nevadí, ale zrovna zde to není žádné velké terno. Podobně mi moc nevoní začátek „Return into the City of Slaughter“, což už jsem ostatně naznačoval výše. Riff v první části skladby mi připadá zbytečně humpolácký a moc tomu nepřidá ani „groovy“ tempo (které ale v jiných písních nevadí). Škoda je to tím spíš, že po necelých čtyřech minutách tohle skončí a píseň se překlene k již zmiňované druhé polovině, která naopak patří k vrcholným částem celé čtyřicetiminutovky.

Celkově vzato je však „City of Slaughter“ dobrá žánrová deska, jež pod zdánlivě ortodoxním krunýřem ukrývá i pár lahůdkových momentů. Na první pohled strohá záležitost ukazuje, že lze ctít a chápat podstatu black metalu, a přitom k ní nepřistupovat slepě, bezmyšlenkovitě a bez vlastního vkladu. Možná právě tohle je tím, co nakonec odděluje zrno od plev. Do jaké sorty patří Clandestine Blaze, to je snad zřejmé.