Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve sedmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Skvrna

Skvrn:

Země: Česká republika Žánr: pop / rock Datum vydání: 30.9.2003 Label: B&M Music

Chinaski – Premium (1993-2003)

Jestliže mí kolegové z redakce s hudbou začínali na tom, co jim doma padlo pod ruce, u mě je to tak trochu jinak. Ne, že bych se nezajímal o to, co tehdy “naši” poslouchali, ale ta muzika vždycky jen profičela kolem mě. Tehdy to na mě bylo moc složité. Máti byla odrostlá na klasické hudbě, táta pak na kapelách, jako jsou Pink Floyd, Genesis, David Bowie nebo Joe Satriani. A jelikož jste právě zavítali na převážně metalovou stránku, je vám zřejmě hned jasné, jaká cesta mi byla do budoucna bližší.

Teď ale postupně. Jak jsem se zmínil, cestu jsem si musel hledat spíš sám, protože jsem hudbu svých rodičů nebyl schopen vstřebat. Ani nevím proč, ale úplně první skupinou (teď pominu dětské písničky Svěráka a Uhlíře, které snad umím až doteď nazpaměť), o níž jsem se začal zajímat z vlastního popudu, byli Chinaski. Vážně nevím, co mě na téhle kapele tak zlákalo, u nás doma je znali možná z rádia a ve škole? Taky ne.

Úplně první deskou, kterou jsem si nechal vypálit, byla právě vybraná kompilace. Kdybych se hodně snažil, dost možná bych našel i vlastnoručně malovaný obal jak k “Premium (1993-2003)”, tak i k albu “07”. Tehdy mi bylo nějakých deset let (jen pro info – jsem ročník ’96, tudíž tu nečekejte záplavu Sabbathů, Motörheadů a jiných heavy metalových klasik) a upřímně na tohle období vzpomínám moc rád. Chinaski jsem prostě zbožňoval, texty znal skrz naskrz, aniž bych tušil, o co v nich vlastně “gou”. Jsem si jistý, že i teď bych spatra vytáhl text nejedné písničky, což považuji při faktu, že poslední roky jsem Chinaski zaslechl možná někde v rádiu v hospodě, za úspěch. Jo, nekecám, dávám to (“Já jsem vedoucí, já jsem king” – úsměv).

To, že jsem měl kapelu opravdu rád, dokumentuje fakt, že úmrtí bubeníka Pavla Grohmana mě hodně zasáhlo. Doteď si pamatuji na ten zděšený pocit, když jsem si onu smutnou novinu dověděl v rádiu. A to jsem už tehdy, v roce 2008 byl hudebně trochu jinde. Tahle kapela prostě navždycky zůstane tou první a fakt, že byla základem pro mé následující hudební toulky, jí už nikdo nevezme.

---

Země: Německo Žánr: NDH / industrial metal Datum vydání: 28.10.2005 Label: Universal Music

Rammstein – Rosenrot

Následuje období temna… období hledání, nejspíš krize středního dětství (smích). S člověkem se začalo něco dít a už vlastně ani nechtěl být dítě a Chinaski mu začali připadat trochu nudní. Začal jsem tedy hledat. Místo toho, abych zapátral v nevyčerpatelných rodinných archivech, jsem se jal poslechu komerčních rádií. Ani nedokážu jmenovat jednotlivé interprety, i když rádio jelo nostop od rána do večera. Naštěstí to byl opravdu jen stav přechodný a hodně rychlý. Pár měsíců nato mě poslouchání neuvěřitelně přiblblých keců ještě blbějších moderátorů začalo otravovat. I tuhle kapitolu beru pozitivně. I když šlo o jeden velký přešlap, člověk se aspoň naučil, čemu se do budoucna obloukem vyhýbat.

Tak to byla krátká vsuvka a teď již k Rammstein, kterým také patří jedno nezdolné prvenství. Když se hodně zamyslím, Rammstein byli první metalovou kapelou, jejíž hudbu jsem si dobrovolně pustil. Ne, opravdu mě do poslechu metalové hudby nikdo nenutil, ovšem nevylučuji, že bych předtím nějaký ten populárnější “hevík” neslyšel na rádiu Beat nebo tak někde. Byla to řadovka “Rosenrot”, kterou si otecko přinesl vypálenou domů. Nejsem schopen racionálně vysvětlit, proč se zrovna Rammstein zatoulali do mého přehrávače, když těch jiných cédéček bylo fůra. Možná ta loď představovala očekávání něčeho velkolepého, a i kdyby to bylo trochu jinak, “Rosenrot” jsem prostě propadl. Holt šťastná ruka…

Tehdy to bylo ještě trochu jiné. Ta muzika mi přišla skvělá, považoval ji za něco výjimečného, především proto, že jsem neměl s čím srovnávat. A i když poslední roky jsem “Rosenrot” slyšel možná jednou, pořád je to album, které bych dneska bez problémů přejel. I s odstupem pořád nechápu, proč se na “Rosenrot” plive. Určitě se ostatním deskám Rammstein hodně vymyká, není to žádný velký nářez jako jiné fláky kapely, ale pořád svou kvalitu má, byť jinde než v těch přímočarých palbách.

---

Země: USA Žánr: alternative rock / metal Datum vydání: 22.10.2007 Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Serj Tankian – Elect the Dead

Nastává další hledání, tentokrát prostřednictvím třídního osazenstva. Pamatuji, že tehdy hodně frčel pop-punk ve stylu Sum 41, Green Day a Blink 182. No, a co se líbilo třídním špičkám, se muselo zákonitě zalíbit i mně. Kapelou, která ukončila tohle období, byli The Offspring, k nimž jsem se dostal, světe div se, úplně sám. Tuším, že to bylo nějaké kompilační album, jež jsem jeden čas neustále sjížděl od začátku do konce.

Jenže ti, kteří změnili moje veškeré chápání hudby se nejmenovali jinak než System of a Down, především pak frontman Serj Tankian. Doté doby jsem hudbu sjížděl ve stylu jedno album plus pár písniček neustále dokola. S Tankianem se to však začalo postupně měnit. Začal jsem se šťourat ve starších počinech kapel (v tomhle případě tedy System of a Down), až jsem objevil nově vydanou Tankianovu desku, debut “Elect the Dead”, kterou vnímám jako ze všech pěti vybraných nahrávek jako tu nejpodstatnější. Co mě ale na “Elect the Dead” tak vzalo?

Určitě se dá říct, že až na pár výjimek je to album hodně chytlavé, ovšem to určitě nebyl pravý důvod, proč jsem se vydal touhle cestou. To bych mohl rovnou zůstat na popových srágorách v rádiu. Asi nejpodstatnější důvod byl klavír, který se celou nahrávkou umě proplétal. Fakt, že si můžu vlastníma rukama zahrát ty nejoblíbenější písničky byl natolik silný, že jsem u tvorby tohohle chlapíka zůstal na dlouhou dobu a i nyní jeho hudbu plně respektuji a jsem jejím velkým zastáncem.

Nejenže jsem byl na sto procent přesvědčen zůstat u tvrdé hudby, ale cítil jsem i odhodlání objevovat nové. Mimo odpočítávání dní do další Tankianovy nahrávky (“Imperfect Harmonies” – v tomhle případě taky nechápu neustálou kritiku) jsem se vrhnul do naprosto neznámých vod metalové hudby.

Netřeba asi říkat, že první metalové desky nebyly něčím, čím bych se chtěl dnes chlubit, ale tuším, že si takovým (především pak z mé generace) obdobím každý prošel. Při jmenování kapel, jako jsou Ensiferum, Sabaton, Equilibrium, Korpiklaani, se začínám chytat za hlavu, ale když se to tak vezme, opět přispěly k utváření dalšího vkusu. Několik skupin z onoho období mám dodnes docela rád – za všechny jmenuji Eluveitie, Amorphis, možná i Children of Bodom.

---

Země: Finsko Žánr: pagan metal Datum vydání: 10.3.2003 Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Kivenkantaja

Jak už jsem naznačil výše, i já jsem se stal “obětí” té (tehdy vrcholící) trendové vlny folk metalu. Výše vyřčená jména jako Ensiferum nebo Korpiklaani asi mluví za vše. Jenže naštěstí mě tahle muzika rychle omrzela a začal se poohlížet po něčem náročnějším, něčem, co se mému uchu nezalíbí na první poslech, ale naopak vykvete až s několikátým setkáním. Však víte, o čem mluvím…

Zlomovou kapelou byli v tomhle ohledu finští Moonsorrow, konkrétně nahrávka “Kivenkantaja”. Nejenže tahle parta znamenala de facto konec poslechů sračkoidních opileckých výlevů komerčních folk metalových kapel, ale navedla mě na žánr, kterému úspěšně holduji dodnes – black metalu. Ten na “Kivenkantaja” sice zdaleka nemá hlavní zastoupení a v rámci diskografie kapely jde spíš o “méně černou” desku, ovšem blackové prvky jí nemohu upřít.

Ony zmíněné zásluhy však nejsou ani zdaleka tak důležité jako fakt, že “Kivenkantaja” byla první deskou, která byla výrazně kompaktní, působila vyváženě a vyznačovala se prvotřídní epickou šíří. Už to nebyly tříminutové připitomělé vyřvávačky ve stylu “Vodka, vodka, vodka”, ale skladby, ve kterých bylo co objevovat. Koneckonců to tak je u všech nahrávek Moonsorrow. Tehdy mě sice bavily spíš přímočařejší kousky jako “Unohduksen lapsi”, nedlouho nato jsem si oblíbil i skladby výpravnějšího rázu jako úvodní “Rauniola”.

I když “Kivenkantaja” s odstupem času možná není nejlepší deskou Finů, byla prostě první a to jí nikdo upřít nemůže. Však to znáte sami, první setkání s kapelou bývá často to nejlepší. Když se ještě krátce zamyslím, Moonsorrow dodnes patří ještě jedno prvenství. Druhá řadovka kapely – “Voimasta ja kunniasta” je první deskou, kterou jsem si obstaral ve fyzické podobě, a i když má sbírka není něco, s čím bych se chtěl dvakrát chlubit, i tady hráli Moonsorrow nadmíru důležitou roli.

---

Země: Norsko Žánr: progressive / viking / black metal Datum vydání: 28.9.2012 Label: Nuclear Blast

Enslaved – RIITIIR

Poslední zastávkou mého putování budiž poslední studiovka norské legendy Enslaved. Jak jsem už naznačil v jednom odstavci u Moonsorrow, black metal je u mě dodnes číslo jedna. A bylo by to trochu zvláštní, kdyby se ve výčtu pěti nejzásadnějších alb neobjevil ani jeden z norských black metalových velikánů. Enslaved však v rámci mé hudební cesty hrají doteď natolik významnou roli, že ani norská scéna v tomhle pětialbovém výčtu nezůstane zkrátka.

“RIITIIR” v jistém slova smyslu totiž pokračuje tam, kde svou troškou do mlýna přispěla “Kivenkantaja” od Moonsorrow. “RIITIIR” mě totiž napevno nasměrovalo do vod špinavého black metalu, i když má tohle album vlastně k ortodoxnímu black metalu na hony daleko. Plně sofistikovaný monolit prog metalových kytar doplněných o pestré vokální linie zabalených do perfektního zvuku mě v oné době přiváděly do posluchačského šílenství. A jak si “RIITIIR” pouštím dnes, nic z jeho výjimečnosti neubylo, ba naopak. Songy jako “Materal” a “Storm of Memories”, které mě tehdy ještě tolik neuchvacovaly, mě oslovují zase dnes a přiznám se, že i dnes bych s tou desítkou neváhal.

O unikátnosti Enslaved, potažmo i samotného “RIITIIR”, mě přesvědčil fakt, že zvukově i vývojově je tahle kapela prostě samorost. Určitě najdete v tvorbě jiných kapel kupu společných znaků, ale takhle hladký a nenucený přesun z hladin nekompromisního black metalu až do pestrého progresivního metalu jsem hledal u jiných skupin zbytečně – nenašel.

Netuším, které desky by se v tomhle seznamu slunily za pár let, hádám však, že žádné jiné black metalové album to už nebude. I když je to stále mé hlavní pole působnosti a objevuji stále další kvanta skvělých kapel, dovolím si říct, že právě “RIITIIR” je pro mě tou nejzásadnější black metalovou nahrávkou a jí taky navždy zůstane. Ta další podstatná nahrávka nejspíš black metal (minimálně v té klasičtější podobě) mine.

---