Když jsem před třemi lety spouštěl rubriku s prapodivným názvem “články”, avizoval jsem, že se zde mohou objevovat recenze a reporty nemetalových interpretů, což se také v následujících letech dělo. Relativně nedávno jsme se rozhodli od toho upustit a zpětně všechny tyto články přeřadit do klasických recenzí a reportů, protože recenze je recenze bez ohledu na žánr dané desky, nehledě na fakt, že máme v oblibě i jiné věci než metal, takže už toho bylo přespříliš a byl v tom bordel.

Ona rubrika článků však tím pádem trochu zeje prázdnotou a je otázka, co s ní, když jsme ji (zcela záměrně) nezrušili. Už v době, kdy se spouštěla, jsem měl v hlavě nápad, že by se zde tu a tam mohla objevit třeba něčí úvaha (bez nároku na terminologickou přesnost) na nějaké (samozřejmě hudební) téma. Už tehdy jsem však tušil, že to asi bude chvíli trvat, než něco takového opravdu vznikne, jelikož jsem si byl vědom své vrozené lenosti a také faktu, že ostatní kolegové za mnou v tomto ohledu nijak zvlášť nezaostávají, což je docela s podivem, jelikož já jsem na prokrastinaci takový expert, že mě překonává snad už jedině Metallica s tvorbou nové desky. Tak či onak, trvalo to pouhé tři roky, než jsem se k něčemu takovému odhodlal – a to něco samozřejmě přichází právě teď.

Otázkou je, nad čím vlastně budeme uvažovat. Popravdě mě k tomuto tématu přimělo několik komentářů, které se tu v průběhu let objevily především pod recenzemi. Jde o komentáře typu “jak si můžete jako profíci dovolit napsat tohle a tohle”, “od profesionálů bych teda nadávky nečekal” nebo naopak z opačného soudku “zprcali jste mojí oblíbenou kapelu, ale stejně jste jenom amatérskej blog, takže váš názor nemá žádnou cenu”. Nejsou to přesné citace, ale něco v tomhle smyslu se tu již nejednou objevilo.

Postupem času jsem si tak nějak uvědomil, že jsme to vlastně ještě nikdy nikde neřekli, za koho se považujeme, proč a s jakou motivací to všechno vlastně děláme. Spousta z kolegů z ostatních webzinů má v informacích o webu nějaké “manifesty” nebo svou filozofii ventilují skrze pravidelné redakční sloupky a editorialy. My jsme nikdy nic takového neměli a nedělali, pořád jen sypeme tuny recenzí a nic víc. Nevadí, pojďme to napravit teď – tedy, alespoň částečně, protože tohle žádný “manifest Sicmaggotu” opravdu není. Spíš je to menší povídání o tom, jak to vnímám jenom já osobně, moji kolegové to třeba mohou vidět trochu jinak nebo se mnou rovnou nemusí souhlasit vůbec v ničem.

Každopádně, profesionálové rozhodně nejsme, to je asi zřejmé. Jak se to pozná? Inu, vcelku jednoduše… řekl bych, že profesionální hudební kritik je ten, kdo vystudoval nějakou asi žurnalistiku (netuším, jestli třeba není nějaký obor přímo kritiky, jelikož jsem se o to v životě nezajímal) a kdo za své kritizování (kritika může být samozřejmě pozitivní i negativní) dostává zaplaceno.

První podmínku “jak poznat profesionála” nesplňuje nikdo z nás. Někteří z redakce vysokou školu vůbec nedělali, jeden případ na ni ještě věk ani nemá a většina z nás, co nějakou vysokou školu studují nebo vystudovali, si zvolila technická odvětví, nikoliv humanitní. Jedinými humanitními výjimkami budiž Prdovous a redakční benjamínek Thy Mirra, jenž v současné době jako jediný studuje alespoň něco trochu příbuzného žurnalistice, a sice český jazyk. Ani studium českého jazyka vás však podle mě nepředurčuje ke dráze profesionálního kritika – přinejmenším ne přímo.

Ohledně druhé podmínky se pak nemá příliš cenu bavit – je asi docela jasné, že nám za psaní recenzí samozřejmě nikdo nic neplatí. Což o to, mně by se to rozhodně líbilo a věřím tomu, že ani ostatní kolegové by nějakou tou kačkou za poslouchání podprůměrného power metalu nepohrdli, ale bohužel se doposud žádný mecenáš s naditým měšcem nenašel. Netřeba však dodávat, že stále doufáme, že se jednou najde!

Tím pádem se nabízí otázka, za koho se tedy považujeme. Odpověď na ni je však až prozaicky prostá – jsme jenom hudební fanoušci. Nic víc, ale ani nic míň. Kdyby se mě na tohle někdy někdo zeptal, mám už dlouhou dobu v záloze jednu výbornou odpověď, ale protože to za všechny ty roky nikdo nikdy neudělal, použiju to teď – nejsme hudební publicisté, jsme publikující hudební fanoušci. Jestli je to dobře nebo špatně, to ať posoudí každý sám.

Rozhodně se nepovažujeme a nikdy jsme se nepovažovali za něco víc jen proto, že máme nějakou stránku. Jsme normální fandové jako každý jiný, dokážeme se do nějaké kapely zbláznit, jiné zase nesnášíme; na koncertech se s radostí opíjíme a vstupné si (většinou) platíme sami jako všichni ostatní. Pořád si víc desek koupíme, než dostaneme na recenze. Jediný rozdíl mezi námi a všemi “normálními” fanoušky je pouze ten, že o hudbě navíc sem tam něco napíšeme a zveřejníme, protože nás to baví. Baví nás hudba (obecně), baví nás psát (taky obecně) a baví nás psát o hudbě, to je všechno.

Na tom, že jsme jenom nadšenci, zhola nic nezmění ani to, že se snažíme, aby to naše snažení za něco stálo (dokonce tak moc, že jsem napsal dvakrát snahu v jedné větě). Možná to zní trochu paradoxně, když fungujeme na blogu, sami víme, že to úplný ideál není, ale přinejmenším po té obsahové stránce se snažíme. Ačkoliv je pravda, že třeba ne vždy se to povede, občas člověk nemá svůj den a ve třicáté recenzi na goregrind v řadě už prostě nevíte, co tam psát, ale obecně tam ta snaha je a (snad ne úplně naivně) doufáme, že je to alespoň trošku vidět (což je logické – kdybychom to tak nebrali, nebyl by důvod to dělat).

Možná by se někdo mohl zeptat – jak tedy můžete psát recenze, když jste jenom obyčejní fanoušci? Jak si můžete vůbec dovolit něco kritizovat? Samozřejmě je to velice dobrá otázka, zcela vážně. Jak si to můžeme dovolit? Velice jednoduše – i samotný náš přístup k psaní recenzí je ryze fanouškovský. Nikdy jsme se netvářili, že to, co napíšeme, je nějaké dogma a jediná pravá a ta správná pravda, která by měla všem neosvíceným otevřít oči. Je to jen jeden subjektivní názor jednoho konkrétního člověka… když je pod recenzí jedno hodnocení, tak jsou to dva subjektivní názory, dvou konkrétních lidí. Toť vše.

Na druhou stranu, dovolím si tvrdit, že nějaký minimální přehled o hudbě máme. Když vezmu sám sebe, rockovou a metalovou hudbu jsem začal poslouchat někdy v druhé polovině 90. let, což už je nějaký ten pátek. Za svůj život jsem slyšel tisíce desek všech možných žánrů a dnes dokážu ocenit hudbu od rapu až k extrémnímu metalu, od rádiového popíku až po noise. A ostatní jsou na tom podobně – v podstatě u všech kolegů bych vám dokázal říct, že něco (a také co konkrétně) si rádi pustí mimo metal. Jaká je lepší kvalifikace psát recenze než to, že má člověk hudbu rád a rád ji poslouchá? Stoprocentně objektivní nemohou být ani ti profesionálové, kteří na to mají školy a berou za to prachy.

Netváříme se jako odborníci, protože jimi nejsme, to říkáme upřímně. Až na jednu výjimku, již shodou náhod opět reprezentuje Thy Mirra, nejsme aktivní muzikanti (tím je myšleno, že nehrajeme v žádných kapelách), a třeba já osobně nepoznám, jaký je rozdíl mezi tónem c a tónem d – tím pádem takové věci v recenzích ani neřeším. Hudbu ve své podstatě hodnotíme velmi triviálně – líbí nebo nelíbí. Akorát to prostě trochu víc okecáváme, protože nás to baví.

Navíc díky tomu, že jsme jenom fanoušci, si můžeme dovolit bez problémů dovolit napsat, co si opravdu myslíme, a klidně můžeme i používat nadávky, je-li to adekvátní. Když nám něco přijde jako regulérní sračka, není prostě důvod to tou sračkou nenazvat. Fandové při diskuzi u piva to taky řeknou, my to prostě napíšeme do recenze. A naopak když se do něčeho nadchneme, umíme to ocenit (a ne nutně jen desítkou v recenzi, opravdu si ty desky kupujeme a na koncerty chodíme!). Možná máme trochu specifičtější vkus než “průměrný” posluchač (samozřejmě berte s nadhledem, za elitáře se fakt nepovažujeme a sami máme v oblibě nejeden škvár), ale to už je vedlejší. Je nám vcelku jedno, jestli nízkou známkou třeba naštveme nějakého zhrzeného posluchače, kapelu nebo její label, protože upřímnost je nám přednější. Nicméně vzhledem k tomu, že už teď je tento text možná až příliš dlouhý a nerad bych vás unudil k smrti, si o tématu hodnocení recenzí povíme zase příště – a jestli se jen trochu zadaří, tak to bude dříve než za tři roky…