Země: USA Žánr: progressive rock / metal Datum vydání: 5.2.2013 Label: Hundred Handed/Everything Evil Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Abych byl upřímný, tak mi nikdy nebylo úplně jasné, jak se Coheed and Cambria dostali do takové pozice, v jaké aktuálně jsou. Jejich nejopěvovanější album “Good Apollo, I’m Burgning Star IV”, jež se nakonec natáhlo na dva díly, mi přijde strašně slabé, a přestože se na něm najde pár zajímavých chvil, o nichž bych mohl mluvit jako o nosných nápadech a momentech překvapení, tak téměř všechny jejich řadovky mi vždy pokazil projev zpěváka Claudia Sancheze, jehož zpěv ve vyšších polohách je mi vyloženě proti srsti.

Na tomto mém postoji se toho moc nemění ani po letošním pokračování loňského, pro mě prvního poslouchatelného alba “The Afterman: Ascension”. Novinka “The Afterman: Descension” sice není taková bomba, jak všude kolem slyším, ale objektivně musím uznat, že tak špatné jako zmíněné “Good Apollo, I’m Burning Star IV”, to zase není. Vlastně taková moderní kombinace alternativního rocku a progresivního metalu, která neurazí. Na posledních dvou albech kapely je pro mě tím nejzajímavějším kompoziční rozmanitost. Deska jako celek je dost melodická a skladby samotné pomalu směřují k jedinému momentu, kterým je refrén. Písně jako “Iron Fist”, což je minimalistická balada, nebo “Dark Side of Me” by neměly být proti srsti ani širšímu posluchačskému spektru. Já jsem si však nejvíc oblíbil “Gravity’s Union”, která v sobě spájí prvky post-hardcoru s progresivním rockem, a především rádiovou hitovku “Away We Go”, jež se mi rychle zažrala do paměti.

Abych to shrnul, tak novinka zcela určitě není album, ke kterému se budu v budoucnu pravidelně vracet, ale pro fanouška neznalého progresivní rock/metalu to je možný odrazový můstek, od něhož má šanci se dostat ke skutečným klenotům. Díky všudypřítomným melodiím je “The Afterman: Descension” snadno stravitelným albem, o němž se ale nedá říct, že by bylo prvoplánově podbízivé a vlezlé, takže za to palec nahoru.