Země: Itálie Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro Datum vydání: červen 2013 Label: Eibon Records Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Aural Music / Eibon Records

I přesto, že pro mnoho z vás jsou Italové Colloquio velkou neznámou, měli byste vědět, že na hudební scéně figurují bezmála dvacet let a ačkoliv nepatří mezi zakladatele svého žánru, určitě nebylo mnoho kapel, které by v Itálii na počátku 90. let přicházely s kazetami plnými temného ambientu s elektronickými prvky v doprovodu hlubokého monotónního hlasu. Doba ale pokročila a Colloquio s ní. Kazety brzy nahradily první alba a čtvrté z nich bylo vydáno letošního roku s názvem “L’entrata – L’uscita”.

Hned při prvním poslechu mě praštila do nosu velká podobnost se švédskými Sällskapet, takže jejich fanoušci by si určitě přišli na své i u kapely Colloquio. Jak už jsem se zmínila, Colloquio patří mezi klidné kapely. Táhlé klávesové plochy v pozadí obohacují elektronické prvky, které jsou hlavní dominantou celého alba. Do toho všeho se nese klidné vyprávění zpěváka Giannina Pedrettiho, ve skladbách “Tempo brucia tutto” a “Dalla finestra” ještě doplněné ženským zpěvem. Celá deska mi atmosférou evokuje noční město, kdy si strčíte sluchátka do uší a s rukama v kapsách procházíte starými uličkami lehce osvětleny pouličními lampami. Sem tam minete neznámou siluetu nebo projíždějící taxík, občas narazíte na hádající se pár nebo veselou bandu nabízející vám nějaký ten doušek alkoholu. Zrychleným krokem obcházíte bezdomovce a ještě rychleji jdete skrze tmavé úseky. A do toho všeho vám hraje právě Colloquio a vypráví o všech a všem, co jste potkali.

Za zmínku stojí desetiminutová skladba, podle níž bylo album pojmenované. Lehký elektronický i poměrně svižný rozjezd vystřídají jemné tóny klavíru, které lehce zhoupnou do nostalgické melodie, v pozadí se ozývají lidské hlasy, ženský smích a saxofony na samotném konci tak vytvářejí celkem pestrou skladbu s jazzovým závěrem. Neopomenu ani výše zmiňovanou “Dalla finestra”, která se oproti ostatním malinko liší. Jakožto předposlední skladba figuruje v celém albu jako nějaký vrchol, ke kterému se celou dobu mírně schylovalo. Významnou roli v ní sehrál především duet Pedrettiho s Beatrice Soriani. Skladba je poměrně smutná, někomu by mohla přijít až romantická.

“L’entrata – L’uscita” je velice melancholické album, s pěknými melodiemi a s rozmanitými doprovody nástrojů, ať už jsou to saxofony, flétny, bicí, basy, které tak vytvářejí v různých skladbách různé pocity. Rozhodně mám z alba spíše pozitivní dojem, i když to zrovna není nic, co bych si musela pouštět často. Pravdou však je, že do pozadí při noční procházce nebo i klidného večeru s vínem se hodí hezky.