Země: Itálie Žánr: technical death metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Qanat Records Tracklist: 01. I Don’t Care 02. Part of a Sick System 03. Ten 04. Crumbling Mind 05. Suffocate 06. God of Nothingness 07. Dead Sun Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: – K recenzi poskytl: Qanat Records

Ačkoli to tak úplně na první pohled nevypadá, Cordyceps nejsou naprosto tuctová death metalová kapela, jak by se při letmém poslechu mohlo zdát, protože přesně takhle na mě z ukázek působili. Death metalové ingredience sice tvoří podstatné gró jejich tvorby, takže to není úplně od věci, ale neznamená to, že by nezbylo místo na nic jiného. Italská kapela, která svůj podivný název převzala dle asijské cizopasné léčivé houby, by se s přimhouřením obou očí dala označit jako plod spojení klasického deathu a technického a prstylámavého math metalu. Kombinace to sice není nikterak originální, ale přesto v konečném výsledku působí jako příjemné osvěžení mezi hordou part, které se drží spíše klasického a mnohem úspěšnějšího modelu.

Při zamyšlení nad tím, co tahle skupina vlastně hraje, se dere na mysl otázka, jestli to bude dohromady fungovat, aniž by poměr mezi agresivním a technickým zaměřením tvorby Cordyceps vyzníval ve prospěch toho či onoho aspektu jejich hudby a nezabředlo se do stylového stereotypu. S radostí můžu říct, že se tak naštěstí neděje. Věřte, že “Cordyceps” je dílem promyšleným a v tomto ohledu velmi vyrovnaným, takže chytré riffy mají stejnou váhu jako ty drtící momenty, při kterých se lámou kosti. Jen škoda nedostatečně průrazného zvuku, který působí zbytečně ploše a tak nějak postrádá nebezpečnost, kterou bych od podobně laděné party předpokládal. Ne, že by kytary, bicí nebo zpěv nezněly dohromady dobře a kolektivně, ale výsledný mix se prostě nevyvedl, a pokud nebyl záměr, aby “Cordyceps” znělo i přes modernější zaměření hudební náplně stále dostatečně oldschoolově, tak to ve výsledku malinko sráží dobrý dojem, který ve mně nahrávka zanechává.

Co je velmi příjemné, je stopáž, která se nestala otrokem snahy předvést toho najednou co nejvíc, takže půlhodinka je při sedmipísňové kolekci tak akorát. Akorát na to, aby se naplno podařilo rozvinout nápady, které se v jednotlivých skladbách objeví, a akorát na to, aby nezačaly působit repetitivně a rozmělněně. Vůbec nejdelší položka tracklistu, úvodní “I Don’t Care”, je navíc natažena o dvouminutové, nic neprozazující intro, takže jakmile utichne, přichází ten správný čas na hutný kytarový motiv, který se několikrát otočí v disharmonicky odsekávaný riff. Bicí by jako kontrast mohly být o něco nápaditější, protože takhle vlastně “jen” dopňují kytarové plochy, přestože by jejich výsledek mohl být mnohem zajímavější. Toto však neplatí jen na první skladbu, ale na album jako celek, takže pokud přehlédnu dvoukopákové smršti, k nimž se bicmen občas odhodlá, tak vyložené technické finesy od něj nečekejte. Lahůdkou je parádní kytarové sólo, které jako by vypadlo z šuplíku instrumentálním matematikům Animal as Leaders. Opět platí, že jejich jméno při poslechu vypluje na povrch vícekrát, nejen v “I Don’t Care”. Třeba celá “God of Nothingness” je jim podobná, samozřejmě jen s rozdílem vokálního řevu, který se jen zřídka odprostí od hrubého, nízko položeného projevu. Že se Cordyceps nebojí klávesových ploch, toho je důkazem pecka s titulem “Ten”. Pro mě absolutní vrchol celého alba. Kytary jsou zde v pomalejších momentech dost melodické, a když se k nim v polovině stopáže přidají klávesy a – s nadsázkou myšleno – melodický zpěv, tak není pochyb o tom, která ze skladeb má nejhitovější ambice ze všech.

Pokud jste dosud čekali, kdy padne jméno severských drtičů a průkopníků math metalu Meshuggah, tak je tady ta správná chvíle, protože po (v rámci mezí) odlehčené “Ten” je tady mlátička “Crumbling Mind”, která je dokonalým spojením severského death metalového nátlaku a charakteristických kytarových vsuvek zmíněné legendy. Na závěr ještě jakožto jeden z vrcholů nemůžu opomenout finální track “Dead Sun”, ve kterém se vyřádili oba kytaristé, jejichž sólové výstupy jako by nechtěly dospět ke svému konci. Netrvá to samozřejmě věčně, takže zbylo místo na závěr, který graduje pod nánosem klávesového oparu a sekaného riffu. Ty doplňuje melodická kytara v pozadí, takže výsledek zní oproti zbytku skoro až epickým dojmem a lze tak mluvit o závěru ve velkém stylu.

Pokud se řadíte mezi příznivce výše zníměných seskupení, tak by vám Cordyceps nemuseli být úplně cizí. Jejich verze technického math metalu má sice pořád daleko k promyšlenosti velkých kapel žánru a příklon k death metalové zatěžkonosti je patrný, ale výsledek zní nad očekávání uceleně a hlavně se dobře poslouchá. Nebýt zvuku, který mi nesedl, tak bych šel s výsledným hodnocením ještě o půl bodík výš, ale myslím, že 6,5 bodů je na “noname” italskou kapelu bez výrazného puncu originality, jenž jí však stačí k tomu, aby se oddělila od zástupu dalších, velmi dobrý výsledek.