Corrections House poster

Corrections House

Corrections House
Datum: 18.12.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Corrections House

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Asi jen těžko se dá jakékoliv povídání o Corrections House začít jinak než vyjmenováním muzikantů, kteří se v rámci tohoto projektu angažují. Na Corrections House bychom totiž mohli bez sebemenších problémů vztáhnout tolik oblíbený a někdy poměrně nadužívaný pojem superskupina nebo také all-stars kapela, jak je ctěná libost. A to i přes fakt, že nikdo z přítomných hudebníků ve své podstatě hvězdou v tom doslovném významu není. Všichni ovšem působí v zavedených formacích, jež znatelným způsobem promluvily do vývoje alternativních tvrdých žánrů…

Vokálu se ujal Mike IX Williams ze sludge/doom metalových veteránů Eyehategod. Kytary se nechopil nikdo jiný než Scott Kelly ze samotných Neurosis, jedněch z největších titánů alternativní metalové (hodně vágně řečeno) scény. Saxofonem přispěl Bruce Lamont z uznávané avantgardní formace Yakuza. A nakonec samplů, kláves, programování bicích i produkce se ujal Sanford Parker, jenž svou stopu zanechal v mnoha skupinách a projektech, mezi nimiž nejvíce ční Minsk, ale nechybí zde ani jména jako Nachtmystium, Buried at Sea nebo další all-stars projekt (tentokráte black metalový) Twilight – ani nemluvě o jeho příspěvcích do desítek dalších kapel z pozice producenta. A to už je setsakra zajímavá sestava – zvláště pak když si do žánrové kolonky vetkne cosi, co bychom hrubě řečeno mohli nazvat experimentálním industrial/drone/noise/doom metalem.

Jakkoliv podobné kolaborace známých muzikantů nezřídka dopadají malinko rozpačitě, Corrections House si svou existenci “obhájili” hned se svou první deskou “Last City Zero”, která vyšla 28. října a její textová stránka byla postavena na knize “Cancer as Social Activity: Affirmations of World’s End” od Mikea IX Williamse. Výsledkem byla značně sugestivní, surová a syrová záležitost, která se pro mě osobně za poslední dobu stala asi nejposlouchanějším počinem, na němž jsem si už stihnul vypracovat takovou menší závislost – nemůžu si ovšem pomoct, protože ve své hrubosti a neučesanosti ta nahrávka v sobě skrývá něco, co člověka nutí, aby se k ní neustále vracel. Ale i o to byla vítanější příležitost se jít podívat na to, jak tohle akustické inferno zní živě, protože Corrections House si to v rámci svého evropského turné namířili i do Prahy…

Jedno můžu říct rovnou – jestli jsem desku nazval surovou a syrovou, oproti živému provedení to ještě vůbec nic není. Upřímně jsem doufal a také očekával, že Corrections House budou na pódiu hodně silní, ale jakmile se v člověku rozvibrovaly všechny vnitřnosti při úvodní palbě extrémně hlasitého beatu, bylo zřejmé, že to tak doopravdy bude. Corrections House nepotřebovali žádné velké pózy nebo efekty, na pohled byla jejich živá produkce vlastně docela jednoduchá – jen stejnokroje s typickým emblémem kapely a důraz na hudbu. Ani se nejednalo o nějakou show nebo velkou podívanou – nasvícení bylo vlastně celý set neměnné a statické. Ale i přesto Corrections House dokázali vtáhnout a po celou tu hodinu – nebo jak dlouho to hráli – nepustit. Mike IX Williams se mezi jednotlivými skladbami pohodářsky usmíval, aby hned vzápětí spustil brutální řev a dost často si během vystoupení pohrával s knihou s logem Corrections House, z níž jako by předčítal texty. Zahloubaný Scott Kelly hrál i zde podobně, jako když vystupuje s Neurosis, tedy hodně soustředěně a bylo na něm vidět, že je maximálně ponořený do muziky. Sanford Parker dostál své pověsti šílence, a i když byl schovaný v zadní části pódia za plachtou, do svých kláves a dalších mašinek, které nebyly pořádně vidět, tam třískal se vší vervou. Nejaktivnějším členem byl asi Bruce Lamont, který když zrovna netýral svůj saxofon, tak pařil anebo týral své hlasivky – a musím říct, že i to mu šlo naprosto excelentně, rozhodně bych si dokázal představit, že by se někdy v nějakém projektu mohl ujmout pozice hlavního zpěváka, protože jeho extrémní vokál byl doopravdy mocný.

Corrections House v podstatě přehráli svůj kompletní debut “Last City Zero”, akorát v jiném pořadí a s vynecháním “baladické” “Run Through the Night”, místo níž se objevila “Hoax the System” z prvního singlu kapely. Oproti studiovým verzím však živá podoba písní zněla ještě industriálněji, místy až téměř noisově. Jako výtečný otvírák koncertu posloužila “Drapes Hung by Jesus”, jež na desce zastává poslední pozici, slabý ale nebyl žádný song, který zazněl – agresivní palba “Bullets and Graves” totiž živě fungovala s úplně stejnou samozřejmostí jako pomalá “Last City Zero” postavená na mluveném slově. Naprostým vrcholem celého vystoupení ovšem byla závěrečná dvojice “Serve or Survive” a “Hoax the System”, v jejímž rámci Corrections House předvedli, jak vypadá naprosto ukázková gradace koncertu do absolutně vypjatého a působivého závěru, který – přestože jsem viděl opravdu hodně skvělých vystoupení – patřil k tomu nejsilnějšímu, čeho jsem byl v letošním roce na koncertě svědkem. Když se v jistých momentech obou songů chopili mikrofonu všichni čtyři muzikanti a začali svorně řvát, tak z toho doslova běhal mráz po zádech.

Když po natahovaném noisovém závěru konečně všechny nástroje utichly, spustil se mohutný a zcela zasloužený potlesk, který trval tak dlouho, až se Corrections House museli omlouvat, že přidat prostě nemůžou, i kdyby chtěli, protože víc songů už nemají. Ale tak nějak to nevadilo, protože i takhle šlo o extrémně silný a koncentrovaný zážitek s tak působivým finále, že by skoro byla i škoda jej natahovat přídavkem, zvlášť když pro mě osobně bylo fenomenální tečkou za celou letošní koncertní sezónou.

Kromě samotného vystoupení Corrections House celá akce hodně potěšila ještě několika dalšími záležitostmi. Například mi vůbec nevadilo, že zde kapela vystoupila sama bez jakéhokoliv supportu. Už nejednou se mi totiž stalo, že mě velký počet úplně nudných předskokanů odradil od toho, abych jel sto kilometrů do Prahy na skupinu, kterou jsem chtěl jako jedinou vidět – mnohem radši pojedu na hodinu jednoho excelentního koncertu, než se nechat otravovat čtyřmi předkapelami, které mě totálně netankují. Takhle aspoň nic nemohlo rozmělnit zážitek ze samotných Corrections House.

Hodně mile mě potěšilo, že v samotném sále bylo zakázáno kouřit, což jako ortodoxní nekuřák vždycky kvituji. Samozřejmě, když někdo kouří, nic proti němu, každý se huntujeme jinak a třeba já zase chlastám hektolitry kafe, ale koncerty bez cigaretového kouře a smradu (sorry, mně to prostě smrdí) mám jednoduše radši, takže i za tohle palec nahoru.

Pochvalu si zaslouží i samotní Corrections House za to, že s sebou přivezli a v merch stánku nabízeli spoustu muziky včetně vinylů… ne, nesmějte se, myslím to vážně. Za posledních pár roků se mi už nejednou (vlastně až nepříjemně často) stalo, že jsem šel na koncert s tím, že si tam chci koupit LP, a když nebude LP, tak alespoň CD, ale hudební skupina ve svém obchodě neměla žádnou hudbu, jen milion trik, mikin, kulichů, spoďárů a dalších blbostí… asi se to víc prodává, tak proč by se někdo otravoval s sebou tahat i muziku. Byl jsem tedy dost rád, že se zase jednou stalo, že jsem si chtěl koupit elpíčko a oni ho opravdu měli.

Ať o tom přemýšlím z jakékoliv stránky, tenhle večer se prostě vydařil naprosto po všech stránkách a není tomu vůbec co vytknout. Pivo mi chutnalo, koupil jsem si další parádní vinyl do sbírky a hlavně jsem viděl jeden naprosto excelentní koncert. Naprostá spokojenost se vším.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.