Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 1.11.2010 Label: Peaceville Records Tracklist: 01. The Cult of Venus Aversa 02. One Foul Step from the Abyss 03. The Nun with the Astral Habit 04. Retreat of the Sacred Heart 05. The Persecution Song 06. Deceiving Eyes 07. Lilith Immaculate 08. The Spawn of Love and War 09. Harlot on a Pedestal 10. Forgive Me Father (I Have Sinned) 11. Beyond Eleventh Hour Hodnocení: Earthworm – 7/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Nenáviděni a milováni. Cradle of Filth je možná nejdiskutovanější a mezi fanoušky nejrozporuplnější kapela. Někdo ji nenávidí čistě z hecu, někomu zase vadí frontman Dani Filth a někoho prostě zklamala jejich tvorba v novém tisíciletí. Já osobně jsem na nich začínal s extrémnějšími odnožemi metalu, takže mají v mém srdci stále zvláštní komůrku. I přesto jsem je ale dost dlouho neslyšel, nedá se říct, že by mi mohli hudebně nabídnout něco extra. Co čert pravděpodobně chtěl, to malé místečko v srdci stačilo k tomu, abych byl zvolen recenzentem jejich nejnovějšího devátého počinu s názvem „Darkly, Darkly, Venus Aversa“. Připoutejte se, začíná jízda strašidelným hradem.

Kam toto album zařadit? Od blackmetalových počátků se kapela dostala až k mainstreamovitějšímu gothic metalu („Thornography“) a na poslední desce, na které se dle mého zase trochu přitvrdilo, mi banda opravdu někdy přišla jako tvrdší Iron Maiden. Velká část alba „Godspeed on the Devil’s Thunder“ byla dost chytlavá a heavy, navíc se objevil jakýsi sbor, který byl příjemným zpestřením a mnohdy i hlavní silou skladeb. Abych řekl pravdu, album se mi líbilo a docela dost jsem ho jeden čas poslouchal. Možná už tušíte, že novinka se nese v podobném duchu. Tak to ale tušíte blbě. Jako by se kapela nenápadně sunula zpět v čase tak, aby to vypadalo, že je to vlastně přirozený vývoj. Nejvíc mi asi „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ připomíná desku „Midian“ z roku 2000.

Než se ale rozpovídám o podobnostech, slabinách a silách, podíváme se na koncept. No nedělejte, že vás to překvapuje, Cradle of Filth se věnují konceptům odjakživa a novinka není výjimkou. Tentokrát se zaposloucháte do příběhu o démonické Lilith, která byla údajně první manželkou Adama. Ano, toho Adama, prvního člověka, který se procházel na této planetě. Na albu ale nejde o její románek s Adamem, nýbrž o reinkarnaci Lilith v přítomnosti.

Ač mi album z nějakého důvodu připomíná „Midian“ a nejspíš bych ho přiřadil do jeho éry, je tu pár zásadních rozdílů. Jako například kytary. Na deset let starém předchůdci většinou kytary nabídly nějakou chytlavou a zapamatovatelnou riffáž, nyní se často ztratí tak, že víte, že tam jsou, ale není to nic víc než nějaký doplněk na pozadí. Že by udávaly melodii? Ale kdepak… srdíčko mi poskočilo až při intru k šestce „Deceiving Eyes“, kde se na začátku vyskytne opravdu hutný a chutný riff, za který by se styděla málokterá thrashová kapela. Skladba dokonce nabízí poměrně zajímavé sólo.

Jestli je tu něco, co diskriminuje ostatní nástroje a vystupuje, tak je to vokál. Nemůžu mu vlastně nic vytknout, Dani je ve formě, ale občas by se místo neustálého frázování bláznivých poetismů od Filtha mohla objevit kytarová melodie. Co jsem vůbec nepostřehl, je baskytara. Asi ji někde zapomněli, těžko říct. Pravděpodobně není jen slyšet za šíleným bubnováním Martina „Marthuse“ Škaroupky. Tomu se říká rychlost! Že mu neupadnou ruce… klobouk dolů, Martine, jestli tohle čteš.

Co mě ale opravdu hodně potěšilo a fascinovalo, jsou geniální klávesy. Vedle bicích a vokálů jsou asi nejvíce slyšet a navozují dokonalou atmosféru. Nevím, jak je popsat nebo co o nich více říct, ale je opravdu potěšení to poslouchat. Klávesistka Ashley Ellyllon ale pořád jen nemlátí do svého nástroje, dokonce se i několikrát zapojí pěvecky. Nejvíce zazáří ve skladbě „Lilith Immaculate“, kde je téměř celý refrén její. Bez téhle dívčiny by album bylo poloviční.

Možná ještě pár řádků o skladbách. Když nepočítám právě „Lilith Immaculate“ nebo hitovku a singl „Forgive Me Father (I Have Sinned)“, tak se mi zdá, že kapela rezignovala na dělení skladeb na sloky a refrény, prostě do toho tak nějak mlátí, jak to vyjde. Možná jsem jen nepozorný posluchač. Když už jsem nakousnul desátou skladbu „Forgive Me Father (I Have Sinned)“, tak bych rád řekl, že klip k tomuto songu bylo moje první setkání s novou deskou. Nenáviděl jsem to. Při poslechu alba, jsem zjistil, že je to ale docela dobrý líbivý song. Pravděpodobně je to tím klipem, který je opravdu otřesný; Dani má navíc snad nejhorší makeup, který kdy na obličeji měl. Takže až kliknete na play, zkuste u toho prohlížet nějakou jinou stránku, minimalizovat okno nebo se prostě někam otočit. Bez videa je to vážně lepší.

A to asi bude ode mě vše. Novinka rozhodně neurazí a nenaštve, že by mi to ale vystřelilo mozek z hlavy, to se říct nedá. Pravděpodobně tomu dám ještě několik poslechů, když už to album mám, každopádně desku asi po čase vystřídá něco jiného. Pro fanoušky kapely určitě povinnost, pro ostatní asi docela dobrá oddechovka a někdo se možná i zamiluje. Pro mne docela dobré album a po dlouhé době zase změna po všem tom thrash metalu a progresi.

Druhý pohled (H.):

Sice bych se asi měl tvářit jako velký a zlý black metalista, který Cradle of Filth nesnáší, ale ve skutečnosti mi nikdy moc nevadili. Ani ty jejich staré desky mě sice nikdy nevystřelovaly do posluchačské extáze, ale jako oddechovka čas od času nejsou a nikdy nebyly špatné. Navíc se poslední album „Godspeed on the Devil’s Thunder“ v kontextu poslední tvorby relativně povedlo, takže v podstatě ani nebyl důvod novinku nějak ignorovat. Úsměv mi však postupem času začínal na rtech zamrzat, když byl název ze solidního „All Hallows Eve“ změněn na debilní „Darkly, Darkly, Venus Aversa“, když byl zveřejněn nechutně goticky kýčovitý obal, když se na internetu objevila nová agro-image – uchcanější než kdy dřív.

Jak se později ukázalo, samotný poslech naštěstí tak hrozný nebyl, což ovšem neznamená, že bych byl z „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ nějak na větvi. Poslouchá se to bez problému, to ano, a jako kulisa k nějaké práci poslouží, o nějakém hlubším pocitu se ovšem hovořit nedá, zvláště v konkurenci té spousty skvělých desek, jež v podzimním čase vycházejí (byť se jim nedostává tolik publicity… alespoň tedy ne těm, které mám zrovna teď na mysli :)). Každopádně, oproti „Godspeed on the Devil’s Thunder“ mé sluchovody zaznamenaly kvalitativní pokles, tudíž si myslím, že obyčejná, neurážející šestka bude v tomto případě plně dostačující, na víc to rozhodně nemá. Nezapomeňte však, že pořád to je ještě nadprůměrné hodnocení.