 |
| Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (H.):
Cradle of Filth jsou svým způsobem zvláštní skupina. V 90. letech dali metalovému světu několik skvělých alb, o nichž vlastně lze vzhledem k tomu, že fungují i dnes, prohlásit, že přežila zkoušku časem. Cradle of Filth tehdy zkombinovali symfonický black metal s goticky hororovou estetikou a především na deskách „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“ si vybrali životní skladatelskou formu. Na metalové mapě už jen tímhle zanechali nesmazatelnou stopu a to už jim nikdo nevezme.
Nicméně s postupem let z téhle kapela veškerá šťáva i čich na dobré nápady dočista vyprchaly – a zapátrá-li člověk v seznamu členů, kteří Cradle of Filth prošli, není těžké se dobrat k tomu, že tento úpadek nastal poté, co ze sestavy zmizel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves. Po jejich odchodu skupina ještě dokázala natočit jedno solidně dobré (přijde mi však, že většinou dost podceňované) album „Damnation and a Day“ (2003) a poté už to šlo prudkým sešupem dolů do míst, kde vládne vyčichlost a hudební prázdno. Všichni to víme, všichni to slyšíme, všude se o tom mluví, že Cradle of Filth jsou dávno za zenitem, ale přesto je tahle kapela chtěná, lidi na její koncerty chodí a evidentně si i ta alba stále někdo kupuje – což je právě to, co mi připadá zvláštní a co mi nejde do hlavy.
Těsně po „Damnation and a Day“ se Cradle of Filth zkusili pohnout směrem k, řekl bych, větší stravitelnosti za pomoci „Nymphetamine“ a „Thornography“, které se ovšem nepotkaly s příliš velkým nadšením, takže dále od tohoto Britové upustili. A vzhledem k tomu, že jsou si evidentně vědomi toho, kde se nacházejí nejlepší počiny jejich kariéry (tj. hluboko v minulosti), od té doby před každou novou nahrávkou pouštějí do světa tlachy o tom, jak se vracejí ke kořenům.
Nevím, jestli to není jen můj pocit (spíš však ne), ale prostě mi připadá, že od „Godspeed on the Devil’s Thunder“ dál před každým novým albem Cradle of Filth krmí tisk a svoje fanoušky hovadinami o tom, že půjde o desku ve stylu „Dusk and Her Embrace“, „Cruelty and the Beast“ a „Midian“, přestože zatím se tak ještě nestalo – kvalitou určitě ne a podle mě ani co do formální stránky ne, protože ty staré věci byly prostě jinde než to, co Britové předvádějí v posledních letech. Přesně tyhle řeči nechyběly ani před vydáním letošní novinky „Hammer of the Witches“… a víte co? Zase to byly jen kecy…
V mezičase mezi předchozím „The Manticore and Other Horrors“ a aktuálním „Hammer of the Witches“ se ve skupině udála jedna zásadní změna – odešel dlouholetý kytarista Paul Allender, jenž s Cradle of Filth svého času natočil debut „The Principle of Evil Made Flesh“, poté odešel, aby se v roce 2000 vrátil a podílel se na dalších sedmi dlouhohrajících počinech. Vedle kapelní ikony Daniho Filtha šlo po dlouhé roky o klíčového člena. Vzhledem k tomu, že ani pozice druhé kytary nebyla zrovna pevně obsazena, přijali Cradle of Filth dva nové kytaristy, z nichž zejména jeden je z našeho pohledu zajímavý. Samozřejmě mám na mysli Marka Šmerdu alias Ashoka, který si vydobyl ostruhy především dlouholetým hraním u brněnské kultovky Root. Díky němu a bubeníkovi Marthusovi (jenž je jen tak mimochodem aktuálně druhým služebně nejstarším členem ve skupině hned po vrchním principálovi Danim) jsou nyní Cradle of Filth s nadsázkou řečeno z jedné třetiny česká formace.
Nicméně, pojďme se již konečně věnovat tomu, jak „Hammer of the Witches“ dopadlo. Již padlo, že poslední roky Cradle of Filth „zdobí“ takřka bezzubá hudební stránka – a to se kapela s každým novým počinem snaží konečně zlomit, nicméně se to nedaří a nepodařilo se to ani novince. Posledním dobrým albem tím pádem stále zůstává „Damnation and a Day“ – z pozdějších se dá s přivřenýma ušima poslouchat ještě „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“ a ten zbytek jsou naprosto jalové a nudné počiny, které lezou jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Toto zoufale nevýrazné a šedivě (pod?)průměrné místo v diskografii Cradle of Filth bylo nyní s „Hammer of the Witches“ rozšířeno o další jednu položku.
Já vím, že bych měl asi „Hammer of the Witches“ chválit, když jsou teď v sestavě Cradle of Filth už dva Češi, ale fakt nemůžu, protože to album je ukrutná nuda, s čímž vůbec nijak nepohne ani fakt, že má novinka suverénně nejlepší obal ze všech desek po roce 2000 a jeden z nejlepších obalů v historii skupiny vůbec. Jenže jakkoliv se obálka relativně povedla, po hudební stránce „Hammer of the Witches“ z diskografie Cradle of Filth nevybočuje vůbec ničím a jedná se o stejný naředěný odvar jako „Thornography“, „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a „The Manticore and Other Horrors“.
Všechna tři právě zmíněná alba „vynikají“ v tom, že jsou vlastně takřka neviditelná. Přestože jsem je všechna slyšel a svého času vlastně i cíleně poslouchal, nepamatuju si z nich ani hovno, nenašel jsem na nich jediný kulervoucí song a nevidím na nich jediný důvod, proč by se k nim měl člověk vracet. Řečeno ve zkratce jsou napěchované nudným béčkovým materiálem. A přesně tohle, co jsem právě řekl o oné trojici desek, do puntíku platí i o „Hammer of the Witches“. Je to naprosto standardní nahrávka Cradle of Filth a z obecného hlediska zcela obyčejné album. Dani Filth a jeho parta na novince jedou v dávno zajetých kolejích a v obehraných mantinelech své vlastní tvorby, na čemž ani ustavičně rotující sestava nemění vůbec nic.
Nějaké trochu zajímavější momenty se vyskytují jen velice zřídka a jedná se o nepříliš dlouhé pasáže v písničkách jako „Enshrined in Crematoria“, „Right Wing of the Garden Triptych“ nebo bonusu „King of the Woods“ z limitované edice. Jenže oním „zajímavějším“ jsem myslel jen a pouze zajímavější na poměry jinak nudné desky, jelikož obecně ani tyhle chvilky nejsou ničím, co by člověka mělo vytrhnout. Drtivou většinu hrací doby „Hammer of the Witches“ ovšem tvoří typické filthovské placebo bez výraznějšího skladatelského nápadu, bez jakéhokoliv osvěžení, bez jakékoliv atmosféry… a bez jakéhokoliv náznaku zábavy.
Snad jediné, co lze na „Hammer of the Witches“ aspoň trochu pochválit, jsou bicí, protože Marthus je mašina a hrát vážně umí… a když nic jiného, občas tam i trochu zasype. Jenže zbytek nástrojů je těžce nevýrazný. Kytary s čestnou výjimkou oné jedné pasáže v „Enshrined in Crematoria“ hrají tužku. Baskytara tam sice občas vykoukne, ale kdyby tam vůbec nebyla, nic by se nestalo, protože ta nehraje ani tu tužku. Klávesy jsou ukrutně obyčejné a doby, kdy patřily k ozdobám hudby Cradle of Filth, jsou již dávno pryč. A vrchní skřet Dani Filth se svým vokálem? Žádná sláva, protože i on má své nejlepší roky za sebou a zvláště ve chvílích, kdy se pokouší o ten svůj vysoký ječák, jenž pro něj svého času býval typický, je to opravdu znát, že tenhle vřískot je jen chabým stínem svého někdejšího já. Žádné překvapení, že to Filth zkouší jen málokdy a většinou se radši drží v pohodlnějších středních polohách. Alespoň ten ženský vokál onu mizérii tu a tam prosvětlí, nicméně Lindsay Schoolcraft zase dostala tak málo prostoru, že je to vlastně nakonec úplně jedno.
Dál už není moc co řešit, protože je jasné, že „Hammer of the Witches“ je z mého pohledu další slaboučký počin, bez něhož bychom se všichni úplně v pohodě obešli. O zklamání se ovšem nejedná, jelikož jít do poslechu nového alba Cradle of Filth s tím, že to bude pecka, by mohl jen ten největší naivka. Dani Filth a jeho počmáraná, na fotkách vždycky nechtěně vtipná partička jsou dnes v pozici, kdy se svou novou deskou mohou jen příjemně překvapit. „Hammer of the Witches“ však nedokázalo ani to. Úplně totální a neposlouchatelná sračka to sice není, to bych Cradle of Filth zase křivdil, ale buďme upřímní – říkat tomuhle průměr by prostě bylo nadnesené.
Druhý pohled (Kaša):
Nejlepší album Cradle of Fith za posledních 12 let! Nekecám. Když jsem si poprvé pouštěl „Hammer of the Witches“ v celé jeho délce, tak jsem byl v rozpacích z klipové „Right Wing of the Garden Triptych“, na níž byly nejstrašidelnější podivné Marthusovy pohledy do kamery a která mi vůbec nesedla. Čekal jsem tak opravdu ledacos, ovšem to, že se Dani Filth a jeho sebranka (nyní posilněná skvělou kytarovou dvojicí ve složení Marek „Ashok“ Šmerda a Richard Shaw) zmůže na nejlepší a nejvyrovnanější album od dob „Midian“, to jsem opravdu nečekal. Pryč jsou doby vatovitých výplní z „Thornography“ nebo „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a přestřelených stopáží „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“. „Hammer of the Witches“ stojí pevně na vlastních nohách a vypadá to, že přítomnost nového kytarového dua vdechla Cradle of Filth nový vítr do plachet.
Jestli se mi na novince něco opravdu líbí, tak je to spojení syrovosti a melodických kudrlinek obou kytar, které konečně něco hrají a nejedná se o další variaci na Allenderovskou nudu z posledních let. Oproti předešlým albům ubylo hustoty klávesového oparu, který je tentokrát znatelný jen tak lehce a za agresivními kytarami se krčí v koutě, aby své růžky vystrčil jen tehdy, je-li to opravdu zapotřebí. Daniho vokál už dávno není tím, čím býval, a je v současné době nejslabším prvkem hudby Cradle of Filth, což je svým způsobem smutné, ovšem dohromady jsou všechny prvky ve spojení s kompozičně vyzrálými skladbami semknuté a „Hammer of the Witches“ díky tomu zní překvapivě vyrovnaně.
Tentokrát se neopakuje situace posledních alb, kdy se dalo říct, že Cradle of Filth složili jeden chytlavý singl, dva až tři slušné songy a ten zbytek už byl na albu jen tak, aby byl důvod to vydat jako regulérní album. Novinka sice častokrát atakuje hranici šesti minut hrací doby na píseň, ovšem pokud se bude jednat o tak vzrušující vály jako třeba „The Vampyre at My Side“, „Enshrined in Crematoria“ a „Onward Christian Soldiers“, tak jsem ochotný vzít zpět hned několik posměšků, které jsem v uplynulých letech na Daniho a jeho věčně se měnící partu naplival. Je pozitivní, že ona zmíněná „Right Wing of the Garden Triptych“ se nakonec ukázala jako asi nejslabší skladba desky, protože postupné slepování několika různých nálad jí nesvědčí, a zbylým kompozicím tak hledí na záda ze slušné vzdálenosti.
Společně s posledním Marilynem Mansonem jsou pro mě Cradle of Filth asi největším překvapením letošního roku, protože jak jsem nečekal ani v jednom případě vůbec nic, tak jsem v obou dostal přinejmenším hodně slušné desky a u Cradle of Filth dokonce nejlepší album za poslední dekádu, takže proč skrývat nadšení.
Podobné články
9.8.2015 Keep of Kalessin – Epistemology Recenze
4.7.2013 Chthonic – Bú-Tik Recenze
7.6.2014 Desire for Sorrow – At Dawn of Abysmal Ruination Recenze
26.8.2013 In Silentio Noctis – Disenchant the Hypocrites Recenze
14.1.2015 Cadaveria – Silence Recenze
5.5.2015 Aegrum – De Arrival Recenze