Cradle of Filth - The Manticore and Other Horrors

Cradle of Filth – The Manticore and Other Horrors

Cradle of Filth - The Manticore and Other Horrors
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 29.10.2012
Label: Nuclear Blast Records / Peaceville Records

Tracklist:
01. The Unveiling of O
02. The Abhorrent
03. For Your Vulgar Delectation
04. Illicitus
05. Manticore
06. Frost on Her Pillow
07. Huge Onyx Wings Behind Despair
08. Pallid Reflection
09. Siding with the Titans
10. Succumb to This
11. Sinfonia

Hodnocení:
Ježura – 7/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdykoli vyšlo nové album Cradle of Filth, nevyvolalo to ve mně žádné rozjařené emoce a ani tohle nebylo výjimkou. Nikdy jsem je nezbožňoval, nikdy jsem je ani potají neproklínal, a můj náhled na ně by se dal popsat velmi snadno – prý kdysi dobrá kapela, od které se mi libí pár skladeb, a tím to hasne. Zbytek tvorby z nového tisíciletí pak osciluje mezi pojmy velmi špatný a ještě poslouchatelný a jde hodně mimo mě, takže jediným, co pro mě činí Cradle of Filth alespoň trochu zajímavou kapelou, je angažmá Marthuse za bicími. Od novinky “The Manticore and Other Horrors” jsem tedy nečekal nic jiného, než že mi to opět prohučí ušima a s trochou štěstí nezanechá větší škody, než se povedlo podivnému obalu a děsně pošahaným promo fotkám. Jenže čas od času se stane, že člověka nějaká deska navzdory všem předpokladům překvapí, a přesně to je případ “The Manticore and Other Horrors”…

Vypadá to totiž, že Cradle of Filth konečně dostali rozum, upustili od ambicí na tvorbu monumentálních děl, která tu více, tu méně, ale pořád ošklivě padala na hubu, a rozhodli se to pro jednou udělat relativně jednoduše a poctivě, aniž by se však zřekli svých poznávacích prvků. Novinka je totiž poměrně přímočará deska, což je po všech těch nepříliš zdařilých pokusech o něco většího neuvěřitelně osvěžující. Celková stopáž alba se bohudík zastavila kousek za jednapadesátou minutou, přičemž jednotlivé skladby se pohybují mezi čtyřmi a šesti minutami. To je za zde naplněného předpokladu, že je alespoň trochu co poslouchat, přesně tak akorát, aby se posluchač nezačal nudit. Dalším důkazem návratu nohama na zem je potom fakt, že muzika, s jakou se Cradle of Filth na novince vytasili, má takový trochu neurvalý punkový šmrnc a energii a místy je zatraceně chytlavá, což se o většině tvorby z posledních let rozhodně říci nedalo. Funguje to na výbornou a je to jeden z hlavních atributů, které přidávají “The Manticore and Other Horrors” na atraktivitě.

Tenhle charakter je dílem především kytary Paula Allendera, a já musím uznat, že její majitel odvádí velmi slušnou práci. Kytarové linky jsou jasně čitelné, většinou jim nechybí drive a celé to působí celkem přirozeně a živě. Dost podstatný vliv na to má ale také skutečnost, že kytarám nepřekáží hory symfonického balastu, takže mohou vyniknout v plné šíři (…kytarové album? Zcela určitě!). Aby však nedošlo k mýlce, orchestrální party jsou na desce pochopitelně přítomny, jen nehrají tak zásadní roli. Proti ostatním nástrojům jsou spíše v pozadí a do výsledku promlouvají jen jemně, ovšem nakonec to působí neskonale lépe, než všechny ty desky, kde v touze po epickém zvuku orchestr požere zbytek nástrojů a zbude jen nadýchaná vata. Za to palec hodně nahoru, konečně to někomu došlo. Krom klasických symfonických partů ale desku obohacují také další zvuky, o kterých si netroufám tvrdit, jestli jsou dílem kláves, nebo jsou to čisté samply. Tím mám na mysli hlavně východně znějící etnickou vložku, která je dokonale slyšet třeba v takové “Manticore” nebo vyloženě robotický start “Huge Onyx Wings Behind Despair”. Na ploše celého alba je toho víc, opět to působí velmi svěže a celek to příjemným způsobem ozvláštňuje.

Je tedy zřejmé, že se Cradle of Filth podařilo stvořit opravdu zdařilý základ pro dobrou desku. Zbývá však otázka, nakolik se ty kvality promítly do jednotlivých skladeb, neboť zdůrazňovaná přímočarost a ostatní aspekty s ní spojené přesouvají těžiště významu právě ke konkrétním skladbám na rozdíl od desek, kde výsledný dojem plyne spíše z alba jako celku. A já mám radost, že mohu prohlásit, že ani tady Cradle of Filth neselhali. Jistě, je tu několik slabých kusů (úplně mě nepřesvědčila třeba taková “Illicitus”), ale i ty nepříliš zdařilé skladby obsahují dobré momenty a nejsou vyloženě špatné, což je oproti letům minulým obrat o 180° k lepšímu. Naproti tomu taková “Siding with the Titans” je dost možná nejlepší skladbou, kterou Cradle of Filth napsali od dob desky “Midian”, titulní “Manticore” je rovněž velice podařená a ani ostatní na tom nejsou o moc hůř. Zajímavé ale je, že mi některé opravdu dobré pasáže nepatrně připomněli konkrétní momenty z dílny Carach Angren nebo The Vision Bleak a nemám tušení, jestli se jedná skutečně o inspiraci, nebo jestli Cradle of Filth dospěli k podobnému výrazivu sami. Faktem však zůstává, že i takové pasáže ze zbytku nijak zvlášť nevyčnívají a hlavně jsou dobře provedené.

Posledním důležitým faktorem tak zůstává projev vokalisty Daniho Filtha. Je pravda, že jeho hlas už dávno není, co býval, a na “The Manticore and Other Horrors” je to dobře slyšet. K tomu mi připadá, že v některých případech je jeho jekot velmi samoúčelný a danou část skladby spíše sráží než naopak. Na druhou stranu to ale není zas až taková hrůza a Daniho hlas se k tomu všemu pořád nějakým zvláštním způsobem hodí. Navíc mě jako už několikrát v minulosti opět dostalo jeho vynikající frázování, takže nakonec ani vokální stránka alba není špatná, i když se nemohu zbavit kacířské myšlenky, že kdyby desku nazpíval někdo jiný, bylo by to ještě o něco lepší.

Už je to tak, vážení, Cradle of Filth natočili po dlouhé době dobrou desku. Jistě, všechny ty klady, které jsem v recenzi vypíchl, neplatí celých padesát jedna minut a třicet čtyři vteřin nonstop a “The Manticore and Other Horrors” není ani nijak zvlášť geniální dílo. Lehký odér výjimečnosti je z ní ale stejně cítit a hlavně – postrádá výrazné zápory a na rozdíl od všech svých předchůdců, se kterými jsem měl tu čest, mě pořád baví. I když jsem se tedy původně těšil, jak tohle album sestřelím, nemám jinou možnost, než hodnotit rovné dva body nad průměr, což není vůbec málo, a rozhodně víc, než bych byl ještě před měsícem ochoten připustit. Dobrá práce!


Další názory:

Představovat britské Cradle of Filth je snad úplně bezpředmětné. Kdysi originální kapela, která se k dnešním dnům změnila v jednu z těch nejdiskutovanějších na tvrdě metalové scéně, přichází na scénu se svým jubilejním desátým studiovým albem. “The Manticore and Other Horrors” je (sice pořád lehce nerozvážným) krokem k lepším zítřkům, ale když si vzpomenu na předchozí, neskutečně vyčpělé “Darkly, Darkly, Venus Aversa”, tak se mi ježí chlupy po celém těle ještě teď. Oproti tomu novinka brnká na tvrdší strunu a jednoznačným plusem je zpřehlednění skladeb a zkrácení stopáže, díky čemuž se “The Manticore and Other Horrors” stalo lépe stravitelným a jeho poslech nebyl takovým utrpením jako na několika posledních deskách. To všechno jsou jen kosmetické změny, obecně vzato se nic nezměnilo a temný symfonický metal si užijou všichni příznivci do sytosti i na aktuálním počinu. Nejsem naivní, abych očekával, že se Cradle of Filth ještě někdy vrátí ke svým klasickým dílům, takže jim aktuální hudební polohu věřím a považuji ji za přirozený vývoj. Oproti nedávné minulosti však konečně dokázali přijít s celkem vyrovnaným materiálem, s čímž jsem měl zejména na “Godspeed on the Devil’s Thunder” veliký problém. Několik slabších momentů se pořád ještě našlo, třeba stupidní odrhovačka “Nightmares of an Ether Drinker” z limitované edice, ale i s tím se dá žít. Očekávání byla těžce pod bodem mrazu a nakonec to nedopadlo zas tak špatně. Kdo ví, třeba se s Marthusem v řadách opravdu blýská na lepší časy, přestože dosavadní počiny tomu příliš nenasvědčovaly, tak “The Manticore and Other Horrors” ve mně vzbudilo slabou naději.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.