Dagoba - Post mortem nihil est

Dagoba – Post mortem nihil est

Dagoba - Post mortem nihil est
Země: Francie
Žánr: groove / industrial metal
Datum vydání: 27.5.2013
Label: Verycords

Tracklist:
01. When Winter…
02. The Realm Black
03. I, Reptile
04. Yes, We Did
05. Kiss Me Kraken
06. Nevada
07. The Great Wonder
08. The Day After the Apocalypse
09. Son of a Ghost
10. Oblivion Is for the Living
11. By the Sword

Hodnocení:
Skvrn – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (Skvrn):

Francouzi Dagoba si za několik let píle vydobyli slušného renomé nejen na industrial/groovové scéně, které už dvě dekády nevévodí nikdo jiný než Amíci Fear Factory. Rozhodně však není mým záměrem, aby se recenze na “Post mortem nihil est” zvrhla v pouhé srovnávání, jak se tomu mnohdy děje. A proto vám hned na začátek garantuji, že vás neustálým porovnáváním unavovat nebudu. Nicméně vůbec ne kvůli tomu, že k Američanům necítím respekt (ba naopak) jako k legendě tohoto žánru. Dagoba je však uskupení, které má již více než desetiletou tradici a bylo by právě vůči nim i trochu nefér, kdybychom jejich nový počin nesrovnávali s jejich starší tvorbou, ale se slavnějšími Američany.

Nuže, kam se za ty roky Dagoba vůbec posunula? I když se jedná o menší změny, přece jen tihle Francouzi nestojí úplně na místě. Zatímco se dvě premiérová alba nesou v duchu agresivní groovové jízdy s výrazným industriálním zabarvením, ovlivněné mladickou touhou hrát co nejrychleji a nejintenzivněji, zažité skladatelské pořádky se postupně mění. Ne, že by se hudba Dagoby nějak drasticky změnila nebo se dokonce hodně zkomplikovala, to ani náhodou. Řekl bych, že se Francouzi čím dál víc snaží do každé té rytmické sypačky přidat něco navíc nebo ono “něco” alespoň zdokonalit. Sem tam trochu symfoniky, támhle máknout na atmosféře a výsledek zní po přidání či vylepšení těchto drobných ingrediencí docela odlišně. Záměrně neříkám lépe nebo hůře, zůstaňme u slova odlišně. Tato myšlenka nese své ovoce na albu “Poseidon” z roku 2010. Letos tu je “Post mortem nihil est”. Pokračuje kapela v nastoleném trendu?

První skladbu “When Winter…” načíná kraťoučké klavírní intro s operním zpěvem. Nenechte se vyvést z míry, Dagoba se nedala na žádný bombastický symphonic metal, jízda teprve začíná. Dobré kytary, ovšem takový nemastný neslaný refrén opatřený čistým vokálem mě moc nechytl… Dál bych to nerozváděl, aby se za mnou fanoušci hned nehnali s vidlemi v ruce. Dvojka “The Realm Black” se mi zalíbila mnohem víc, ačkoli je její první polovina vystavěna na triviálním schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sloka-refrén. Pro Dagobu jsou zde v některých polohách až nezvykle melodické kytary, trochu zabrat na té výstavbě skladby a bylo by to přesně podle mého gusta. “I, Reptile” je pro změnu jedna z tvrdších a slušno dodat také jedna z těch nejlepších, které těží na výborném základu kytary plus bicí. Škoda jen té přehnané stopáže… “Yes, We Did” může posloužit jako důkaz, jak precizně si ve studiu pohráli se Shawterovým hlasem. Před poločasem je výsledek pro mě až překvapivě výborný. Po klasickém Dagobském průměru “Kiss Me Kraken” následuje nárok na odpočinek v polovině stopáže v podobě skladby “Nevada” s exotickým nádechem.

Krátké uklidnění následuje zřejmě největší hit “The Great Wonder”, u kterého se sluší dodat, že se opravdu povedl. “The Day After the Apocalypse” a “Oblivion Is for the Living” se svými agresivními pasážemi míří i do jiných hudebních sfér, u druhé jmenované mě však nepříjemně zaskočil takový “teplý” refrén. Ten vybízí k otázce, zda Francouzi nechtěli nechat své fanynky zkrátka a na desku ho zařadili. Vše finišuje nepříliš klasickou “By the Sword” se sborovými zpěvy, a hurá na konečné zúčtování.

I když jsem na “Post mortem nihil est” vysledoval několik much, jednoznačně mluvíme o žánrovém nadprůměru, který stojí především na síle sehranosti kytar a bicích. Plusové body si tedy určitě zaslouží bicman Franky Costanza a taky pánové na produkci, protože si s finálním výsledkem rozhodně dali záležet. Díky těmto okolnostem je to dnes za sedm z deseti.


Druhý pohled (H.):

Ačkoliv podobným žánrům příliš neholduji, zrovna Dagoba je pro mě úplně v pohodě kapela, a přestože tyhle Francouze rozhodně neposlouchám nějak zvlášť často, čas od času jejich placku do přehrávače s chutí vrazím, protože když na to člověk dostane chuť, je to vážně zábava. Sice se mi zdá, že by chlapcům neuškodil nějaký posun, alespoň se pokusit se někam ve své tvorbě pohnout, jelikož se mi zdá, že si pořád hrají to svoje a nijak zvlášť se napříč jednotlivými deskami nemění, což vzhledem k faktu, že je “Post mortem nihil est” už pátá řadovka, začíná být na hraně. Na druhou stranu, přece jenom muziku Dagoba poslouchám spíš sporadicky, takže to zvládnu přežít, a navíc to té kapele pořád dost slušně šlape.

Líbí se mi, že ta jejich hudba opravdu bouchá a že dokážou vytvořit solidní tlak – a to, ač řečeno obecně, platí i o novince. Obzvláště bych vypíchnul práci bubeníka Frankyho, jenž prostě umí a řeže do toho dost solidně, zejména v těch rychlých pasážích je to pěkně slyšet. Co se jednotlivých songů týče, jako vrcholy bych asi volil “Yes, We Did” a hlavně “I, Reptile” s výtečným závěrem. Celkově je “Post mortem nihil est” deska, která se poslouchá bez sebemenších problémů, ale abych to řekl na rovinu… když na to dojde, stejně si vždycky v budoucnu pustím radši “What Hell Is About”, které mám jednoduše nejraději…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.