Dalek poster 2015

Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

Dälek, Five Secons to Leave, Kyklos Galaktikos
Datum: 11.5.2015
Místo: Praha, Podnik
Účinkující: Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

První pohled (Atreides):

Asi jste si všimli, že zatímco kolega H. poslední dobou zvesela solí jeden report za druhým, já poněkud suším hubu. To je dáno několika standardními faktory (prachy, práce, …), které nehodlám hlouběji rozebírat. Spíše se soustředím na událost, která utnula období kulturního sucha takovým způsobem, že naprosto s přehledem zaplnila šílenou díru zející do prázdna od poslední akce.

Dälek se měl původně České republice vyhnout a z koncertu v Drážďanech pokračovat rovnou do Vídně. Nicméně zdejší kluci a holky si všimli jednoho volného dne, který by se dal zneužít pro koncert v matičce stověžaté – slovo dalo slovo a jedna z největších ikon industriálního hip-hopu si v Podniku dala dostaveníčko s (nejen) pražským publikem. Vedle něj se ukázali i jindřichohradečtí sludgeři Five Seconds to Leave a další industriálně hip-hopová trojice skrývající se za názvem Kyklos Galaktikos. A asi nepřekvapí, že když se v domácím prostředí představil takový nášup, nechyběla u toho polovina naší redakce.

Při příchodu do Podniku to uvnitř zeje prázdnotou. Většina přítomného osazenstva prolévá hrdla před vchodem a vzhledem k příjemnému počasí není důvod se nepřidat. Nicméně dovnitř se nikdo nehrne, ani když už se má začít hrát, takže první Kyklos Galaktikos začínají zhruba o dvacet minut později. O kapele jsem před koncertem slyšel prvně, a tak jsem trochu zvědavý, co je vlastně zač. Ze snažení dvou pánů a jedné slečny toho nakonec vidím a slyším dost málo na to, abych si o jejich tvorbě udělal ucelenější. Dojmy však mám i z toho mála smíšené, neboť nepříliš záživný úvod a nijak valný zvuk mě nijak nedrží u pódia, a tak jdu opět krafat ven. Při výletu na bar o něco později mám pocit, že jsem svědkem poněkud osekané a zprzněné verze WWW. Závěr setu je už ovšem dost solidní a narušené beaty s bezpočtem ozvěn, které se v prostoru zjevují v podstatě odnikud, zní velmi dobře. Nicméně všechny tři momenty jsou pouze fragmenty celku, z nichž nelze mnoho vyvodit, takže snad někdy příště. Nebo z desky.

Druzí nastoupili Five Seconds to Leave, na které jsem byl naopak tuze zvědavý, protože o tuhle skvadru sice při domácím poslechu nezakopnu, jak je rok dlouhý, o to raději si však zajdu na jejich koncert. Tentokrát se dle slov promotéra vytasili s novým setem, nicméně mám takový dojem (ale opravdu jen dojem), že něco málo jsem z něj zaslechl již před rokem, když hráli na Gram Bazaaru na Náplavce, protože do mikrofonu se řvalo už tam. První hrábnutí do strun rve uši, po celý set je v zvuk v první brázdě jako na houpačce. Buď řeže uši, nebo drtí kosti. To první je ale přece jen bolestivější, takže odkládám připravené dlahy a trpce lituji, že raději nevzal špunty. Trio z Jindřichova Hradce však opět sází riffy na výbornou a s přehledem nutí mou krční páteř k úctyhodným výkonům. Od lehčích poloh předchozích setů narostli, snad i díky zvuku, do těžkotonážních rozměrů a současná podoba, v níž perfektně vynikají brutální hrátky s hlukem, se ukazuje být ideální přípravkou před hlavním chodem. Příště lepší prostor, kde to bude více drtit a méně řezat, a bude to skvělé.

Z pódia mizí všechny serepetičky, které na něm byly na začátku. Zbývají jen dva pulty, jeden plný elektroniky, druhý s DJským pultem. Na Dälek se čeká dost dlouho, zpoždění asi ještě o něco narůstá, ale čas v ten moment neřeším, protože jakmile se za pultem objevuje DJ rEK a rozjíždí set, něco jako časový rozměr přestává existovat. Brzo dochází i zbytek trojice a úvodní „Spiritual Healing“ mě vrací dobře několik let nazpátek, kdy jsem prvně čichnul k „From Filthy Tongues of Gods and Griots“ a nestačil zírat. Před koncertem mě trochu mrzelo, že tentokrát to nebude s Octopusem, nicméně dvojice rEKMike Swarmbots si s ním v ničem nezadá a se suverénní dikcí MC däleka v čele rozjíždí neskutečný bordel.

Následují hlavně starší věci. Při „Asylum (Abandoned Underclass)“ a „Speak Volumes“ se publikum začíná přibližovat bodu varu. Někam se do toho přimíchá „Street Diction“ z poslední řadovky „Gutter Tactics“. Les klátících se rukou či sem tam poletující vlasy jsou jen předzvěstí pekla. Jakmile dojde na geniální trojblok „Culture for Dolars“, „Eyes to From Shadows“ a „Ever Somber“, masivní beaty otřásají sálem a hlukové stěny strouhají z lidské schránky vrstvu za vrstvou, dokud se nedostanou až na samou dřeň. Padají veškeré zábrany, refrény se po paměti řvou od plic a první řady se mění v neutuchající mosh pit, jaký jsem už dlouho nezažil. Dälek sám je z toho tak perplex, že si to prostě musí natočit a nasdílet a je vidět, že si to náramně užívá. Směrem k závěru večera se hraje hlavně z novější tvorby, kterou už nemám tolik v malíku, ale myslím, že se v závěru objevila ještě stařičká „Hold Tight“. Ruku do ohně za to však nedám. Zato se určitě objevuje novinka „Masked Laughter (Nothing’s Left)“, jejíž studiová verze je možná klidná a minimalistická, živě to však je energická bomba.

Bouřlivý aplaus po odchodu z podia dává tušit, že čekání na přídavek nebude dlouhé, což se záhy potvrzuje. Rozjíždí se kratičká „2012 (The Pillage)“ a především pak výborný hlukový chill v podobě „Classical Homicide“. Netřeba příliš zdůrazňovat, že v živém podání to je, stejně jako nová skladba, naprostá zběsilost, která už večer definitivně uzavírá. rEK ještě rozjíždí svou afterparty, na tu už ale nenacházím sil. Nezbývá než smeknout, protože takový náser jsem ani trochu nečekal a dostal jsem do těla takovým způsobem, že jsem se z toho vzpamatovával většinu následujícího dne. Možná by se dalo namítat, že výšky mohly být trochu čitelnější, nicméně alespoň z prvních řad bylo vše slyšet víc než dobře – dälekův přednes, hutné beaty i většinu ruchů a noisových stěn. Zkrátka splněný sen, který bych si bez váhání zopakoval.


Druhý pohled (Ježura):

Dälek jsou pro řadu lidí ikonou nemainstreamového hip-hopu a jejich existenci a status registruji prakticky od chvíle, kdy jsem se začal zajímat i o jiné než metalové žánry, tedy už pěkných pár let. Jak už to tak ale bývá, za celou tu dobu zůstalo jen u toho registrování, vždycky toho bylo k poslechu až moc na to, aby člověk tahal na světlo jména, o kterých si kdysi řekl, že by je měl zkusit, a tak se tím definitivním impulsem stal až koncert, který se původně ani neměl uskutečnit a o kterém jsem se dozvěděl vlastně úplně náhodou. A jakkoli to byl z mé strany vlastně dost nejistý podnik, nakonec dopadl více než dobře.

O existenci obou domácích předkapel jsem se dozvěděl až díky tomuto koncertu, žádná přehnaná očekávání jsem tak nechoval ani ke Kyklos Galaktikos, ani k Five Seconds to Leave, byť víra v soudnost pořadatelů mě chlácholila alespoň tím, že se zřejmě nedočkám žádné vyložené hovadiny. Tahle víra se nakonec ukázala jako opodstatněná, i když minimálně v prvním případě to rozhodně nebylo nijak jednoznačné. Kyklos Galaktikos se mi totiž střídavě líbili hodně a naopak vůbec. Čitelnější pasáže vyšperkované působivě prezentovanými texty sice opravdu připomínaly tvorbu WWW náladou, provedením a vlastně úplně vším, jenže zaprvé to čistý obšleh určitě nebyl a zadruhé – i kdyby ano, tak poměrně solidně provedený, protože to prostě fungovalo a dovedlo si mě to získat. Bohužel pro mě se větší část setu Kyklos Galaktikos nesla v duchu čehosi, co asi ani nedokážu rozumně popsat, protože si popravdě už ani moc nepamatuji, jak to znělo – zkrátka taková obtížně uchopitelná random směska elektronických ruchů a rytmů, kterou jsem prostě nepobral. Celkově vzato mě však Kyklos Galktikos i tak relativně zaujali, a i když si je doma dost určitě nepustím, minimálně naživo jsem ochoten jim ještě šanci, dvě dát. Třeba si to příště sedne lépe.

Jestli jsem byl z výkonu Kyklos Galaktikos rozpačitý, Five Seconds to Leave mi náladu spravili. Bahnitý sludge v jejich podání měl koule od samého začátku, kdy to bylo spíše monotónní trápení kytar doprovázené řevem a značným noisovým odérem, až do konce, kdy už šlo o regulérní riffovou přehlídku, z níž táhl jih USA opravdu vydatně. Nápor na posluchače byl parádní od počátku, ale jak se postupně zvyšovala čitelnost, následovala ji i chytlavost, a Five Seconds to Leave se tak postupně prokousali až do fáze, kdy šlo o regulérně hitovou záležitost, aniž by tím vystoupení jakkoli utrpělo. Těžko se tedy divit, že v závěru pánům velmi hlasitě aplaudoval solidně naplněný Podnik a dokonce došlo i na přídavek, který se jevil být opravdu spontánním. Tohle byla vážně solidní záležitost a na seznam domácích koncertních pecek si připisuji další jméno.

Dá se říct, že hip-hop mám opravdu rád, i když seznam mých oblíbených interpretů není nijak dlouhý a seznam koncertů, které jsem navštívil, je ještě mnohem kratší – doposud tak tomu druhému dominoval Sage Francis, který před půl rokem v tom samém Podniku předvedl opravdu výtečný výkon. Těžko říct, jestli to tentokrát bylo živým DJským jištěním, charakterem samotné hudby nebo výkonem všech protagonisů tria Dälek, ale tohle byla prostě mrda, kterou čistě pocitově musím zařadit i nad vystoupení plešatého tlouštíka z Providence. Nervózní noisové beaty nasadily parádní atmosféru a MC dälek pak svou perfektní dikcí do lidí bušil jak kladivem. Ohromný nápor, naléhavost, flow jak z jiného světa – to se pak není čemu divit, když říkám, že to byla vážně velká paráda, která musela sebrat snad všechny přítomné. A nejlepší na tom je, že to fugovalo, i když Dälek sáhli po několika klidnějších kusech, čímž se podařilo zamezit monotónnosti a přitom neubrat na působivosti.

Na lidi to zřejmě působilo dost podobně jako na mě a vedle masivní odezvy v podstatě od začátku probíhal v prvních řadách správný bordel. V tomto ohledu vynikla zejména druhá polovina, kdy se bordel přetvořil v regulérní mosh pit, a nářezem se tak dalo nazvat jak dění na pódiu, tak pod ním. A samotný MC Dälek si toho byl zjevně moc dobře vědom, protože hlášky o tom, jak tohle měl být den volna a podobné, zněly velice upřímně.

Abych to zkrátil, Dälek zkrátka rozjeli show, na které nebylo špatně vůbec nic a naopak zafungovala lépe, než jsem si vůbec troufl doufat. Nátěr to byl takový, že by Dälek mohli rozdávat školení velkému procentu rock/metalových kapel, a já jsem zatraceně rád, že jsem se rozhoupal k návštěvě téhle akce. Teď jsem totiž bohatší o jeden výtečný hudební zážitek, dvě oblíbené kapely a o spoustu muziky k naposlouchávání, což je rozhodně vynikající výsledek.


1 komentář u „Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos“

  1. Tak, tak, příchozích bylo v době plánovaného startu vážně pramálo. Není tedy divu, že se úvodní Kyklos Galaktikos k zahájení setu neměli. Před nějakými 20 lidmi v prostorném Podniku, to vážně nemůže být žádné terno. Postupně však začal sál pojímat víc a víc lidu, a nic tak nebránilo zaznění prvních tónů. Stejně jako kolegové jsem zaznamenal enormní podobnost s WWW, jež však postupem času vzala za své. Ku slovu se dostaly delší elektronické plochy, které mi naneštěstí sdělily, že Kyklos Galaktikos svůj pravý zvuk ještě hledají. Je možné, že z desky nebude po rozháranosti a nejednotnosti ani památky, ale pocit z živého podání je takový, jaký je.

    Jestliže se prvním „tuzemšťanům“ překvapit nepodařilo, příběh Five Seconds to Leave se odebral úplně jiným směrem. Na rozdíl od Kyklos Galaktikos jsem byl postaven před ucelenou záležitost, pohybující mezi hutností sludge a monolitičností drone. Tak jako tak, bylo to šíleně nahlas. Já vím, že si o to samotná povaha muziky říká, ale tohle pro mě bylo už za čarou. Jinak ale slušné, slušné vlastně dosti.

    A Dälek? Ti byli po celou dobu o několik tříd jinde. Američané nepředváděli žádné divadélko, táhla to jen ta muzika, která je ale po čertech skvělá. Tentokrát jsem zvukově uspokojen byl. Industriální plochy, které v hudbě Dälek pokaždé s napětím vyhlížím, byly hodně v popředí, překvapivě mnohem víc než na deskách. A tak se zvesela hrálo a hrálo, Dälek zahráli ty největší flákoty diskografie a po půlnoci bylo vymalováno. Nebylo co řešit – nejintenzivnější vystoupení roku. Bez debat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.