Dalkhu - Descend… into Nothingness

Dalkhu – Descend… into Nothingness

Dalkhu - Descend… into Nothingness
Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2015
Label: Satanath Records / Darzamadicus Records

Tracklist:
01. Pitch Black Cave
02. The Fireborn
03. In the Woods
04. Distant Cry
05. Accepting the Buried Signs
06. Soulkeepers
07. E.N.N.F.

Hrací doba: 43:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Dalkhu na první pohled působí jako docela nová akvizice na scéně, což je poměrně logické, protože nějakou bohatou studiovou tvorbu za sebou tahle slovinská sebranka nemá. Přesto však má toto aktuálně duo na křížku více jak dekádu, protože vznik Dalkhu se datuje do roku 2003. První nástřel toho, co by mohlo následovat, přišel o tři léta později, když vyšel demosnímek „Ars Goetia“. Na ten pak v roce 2010 navázal dlouhohrající debut s názvem „Imperator“, díky němuž už někteří pilní hledači podzemních špeků mohli na Dalkhu narazit, nicméně mě tento počin minul. Já sám jsem se k poslechu těchto Slovinců dostal až v loňském roce, kdy se objevila druhá studiová deska s názvem „Descend… into Nothingness“, o níž si nyní v rychlosti popovídáme.

A o tom, že jistě bude o čem povídat, svědčí už jen fakt, že třeba pod vinylovým vydáním „Descend… into Nothingness“ není podepsán nikdo jiný než němečtí Iron Bonehead Productions, což je jedna z těch mála firem, jež si pořád hlídá kvalitu a zajímavost toho, co u ní vychází, a tudíž se lze na její výběr ve velkém množství případů spolehnout (našinci tenhle label budou určitě znát minimálně v souvislosti s tím, že pod jeho křídly vyšly i nahrávky českých skupin Cult of Fire, Death Karma, Kult ofenzivy a Triumph, Genus nebo sólovka Blackoshe). Ale ono to tímhle nekončí, protože na „Descend… into Nothingness“ se nějakým způsobem podílela i další zajímavá jména undergroundu. O mastering se třeba postaral Tore Stjerna z kultovních Necromorbus Studio a přebal nakreslil Paolo Girardi, u něhož si jistě vzpomenete na jeho poslední obálky Inquisition.

To vše jsou možná zajímavé perličky, ale pořád to jsou všechno jen takové vedlejší okolnosti, které mají vyšperkovat to hlavní, čímž je samozřejmě vlastní hudební náplň „Descend… into Nothingness“. A můžeme si říct hned na začátek, že i z tohoto úhlu pohledu si Dalkhu pozornost jistě zaslouží, jelikož na svém druhém dlouhohrajícím záseku předvádějí vysokou kvalitu. Vůbec se nelekejte toho, že to je teprve druhé album, jelikož Slovinci ten svůj chorobný black metal drhnou s velkým nadhledem. A samozřejmě nemyslím nadhled v tom smyslu, že by snad na „Descend… into Nothingness“ byla schovaná nějaká nadsázka, protože Dalkhu hrají čistokrevné zlo; myslím nadhled v tom smyslu, že Slovinci od své tvorby evidentně mají takový ten zdravý odstup, díky němuž jim nečiní problém vytvořit extrémní, přesto stále inteligentně složenou desku. Přesně takové „Descend… into Nothingness“ totiž je.

„Descend… into Nothingness“ patří k tomu druhu nahrávek, které se na úvodní poslech tváří velice neprostupně a na onom prvním rande vám toho zas tolik neřeknou. Neřekl bych, že Dalkhu hrají takový ten typický black metalový chaos, jaký poslední dobou frčí, ale i přesto je jejich muzika poněkud nepřehledná a těžšího rázu. Tomu hodně napomáhá i citelný death metalový feeling, který plyne z takového jakoby hrubého soundu Dalkhu, mnohých docela (v dobrém slova smyslu) dřevorubeckých riffů i hlubokého murmuru, jímž vokalista P. Ž. vládne.

Nicméně, nechci z toho zase dělat nějakou extrémně nestravitelnou nahrávku. Stačí totiž pár poslechů a „Descend… into Nothingness“ pomalu začne odkrývat i své další přednosti než jen patřičně zlou atmosféru vyvěrající z extrémního výraziva. Tím mám na mysli mnohdy až nečekaně melodické momenty nebo hymnické pasáže, jak je to krásně slyšet třeba v „In the Woods“ či „Distant Cry“, ale samozřejmě to nejsou jediné případy, protože i ty řekněme nařachanější kusy dokážou nabídnout spoustu zajímavých vyhrávek nebo skoro až epických kytarových hrátek, jak to dokazuje třeba hned úvodní „Pitch Black Cave“ ve svých cca třech čtvrtinách. Pokud bych ale zvolit jediný vrchol (byť je to samozřejmě kravina, protože nejlepší je to poslouchat jako celek), tak bych zvednul roku pro finální desetiminutovku „E.N.N.F.“, která je skvěle vybudovaná a vrstvená a přelévá se napříč celým náladovým spektrem, které Dalkhu předvedli již v předcházejících fázích nahrávky.

Dalkhu

Nicméně obecně vzato si „Descend… into Nothingness“ drží vysokou laťku po celou dobu svého trvání, takže není sebemenšího důvodu se u poslechu nudit, a zároveň je díky tomu finální verdikt docela lehký. Ve zkratce řečeno, Dalkhu natočili parádní fošnu, která je patřičně zlá a extrémní, nikoliv však samoúčelně a hloupě. Snad jedinou výtku bych tedy směřoval k obálce, jež je sama o sobě taktéž dobrá, nicméně je na ni trochu násilně a zbytečně rušivě vpáleno logo kapely. Mně osobně by přišlo hezčí, kdyby Slovinci obraz ponechali „čistý“ – ostatně jej v téhle podobě nahráli i na svůj Facebook a skutečně to vypadá mnohem lépe než verze s logem a názvem alba. Kladný dojem z výborně odvedené hudební práce to však naštěstí nezničí.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.