Země: Maďarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 28.9.2012 Label: Nail Records Tracklist: 01. Intro (Felcsíki lassú csárdás) 02. A dudás 03. Tündérkert 04. Napom, fényes napom 05. Napisten hava 06. Julianus útja 07. Puszta föld 08. Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello) 09. Hírhozó 10. Borivók éneke 11. A juhászlegény balladája 12. Outro (Gyimesi) Hodnocení: Ellrohir – 7/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Maďarsko. Země ležící docela blízko od nás, ale přesto se mi zdá skoro až nedosažitelně daleko. Vzbuzuje ve mně představu úplně jinýho světa. Ani nevím proč, možná za to může jejich jazyk, nebo je to jen hloupá utkvělá představa… Každopádně když se řekne “Maďarsko”, tak se mi vybaví asi hlavně jezero Balaton, typická stepní pusta a maďarská paprika a klobásy. Ještě bych si tak vzpomněl na žlutá maďarská družstva v soutěžích Her bez hranic a na závody F1 na Hungaroringu, odkud jsem v roce 1998 sledoval svůj první přenos. Když dojde na hudbu, tak to máme Omega, pak podle jména Ektomorf a Thy Catafalque, můj letošní objev Taranis, no a pak už Dalriadu, folk metalovou partičku ze Šoproně.

První setkání s nimi byl pro mě naprostý šok – v dobrém slova smyslu. Tuším, že mě na ně nenápadně navedl kdosi na nějakém fóru, ale každopádně to byl jeden z těch náhodných objevů, které prostě stojí za to. Začínal jsem tehdy albem “Kikelet” z roku 2007, kterým Dalriada otevírala svou kariéru pod novým názvem. Dříve se jmenovali Echoes of Dalriada a vydali dvě alba, která, jak musím pohříchu přiznat, neznám. “Kikelet” bych bez váhání zařadil mezi vůbec nejlepší folk metalová alba vůbec. Ta hudba je nějakým způsobem čarovná a naprosto fantastická, a zejména začátek, gradující ve třetí skladbě “Vándor-fohász”, kdy se na člověka valí nápad za nápadem a jeden uchvacující hudební moment za druhým, dělá z tohoto alba skvost a ohromný zážitek.

Samozřejmě jsem se okamžitě stal nadšeným fanouškem. Jenže bohužel musím s odstupem několika let a nesčetných poslechů této i dalších desek konstatovat, že pseudo-debut “Kikelet” je v diskografii značky Dalriada zdaleka nejvýš a že s každým dalším zářezem klesá celkový dojem. Ano, pořád je to stejný styl a postupy, pořád se v tracklistech skrývají pecky (například “Zách Klára” z “Arany – Album” s naprosto ďábelsky dokonalým sólem na housle), pořád je to docela dobré, ale už to prostě není tak dobré. Nu, nebudu vás napínat, ani podzminí novinka “Napisten hava” není ve výsledku tak dobrá.

Troufnu si tvrdit, že vím, čím to je. Dalriada totiž pomalu ale jistě nastupuje na cestu stát se druhými Korpiklaani, se kterými sdílejí jisté elementární podobnosti – Finsko je stejně jako Maďarsko ugrofinská země, obě kapely nadšeně využívají housle, obě kapely vydávají (krom pauzy v roce 2010) jedno album ročně, oběma dochází (nebo už možná došel) tvůrčí dech. K tomu všemu ještě zpěvák Jonne Järvelä dokonce krátce hostoval na albu “Ígéret”… Přestože se Korpiklaani s letošní plackou “Manala” snad přeci jen podařilo vybřednout z nelichotivé pozice jakési parodie na sebe sama, dá se s úspěchem tvrdit, že kdo slyšel jedno jejich album, zná celou jejich tvorbu, protože každá další deska je jenom nějakou míchačkou prohnaná předchozí. Po důkladném rozmyšlení a zvážení tvrdím, že přesně totéž se nyní děje Dalriadě. Přišly úspěchy, popularita, jezdí se na koncerty a festivaly, fanoušci chtějí nové album a my je přece nemůžeme zklamat…

Přitom se však kamsi vytratila upřímnost hudebního sdělení a podmanivá síla jejich tvorby, která tkví často v jednoduchosti namísto vyumělkované okázalosti. Před chvílí opěvovaný vynikající “Kikelet” zvládli nahrát s klasickými nástroji, klávesami a hostujícími houslemi, reprezentujícími folkovou složku. Booklet “Napisten hava” uvádí krom kytar, bicích a kláves dále dvoje housle, dvě flétny, violu, cello, basu (tu velkou se smyčcem), akustickou kytaru, dudy a kobzu, což není hanlivá zkratka pro naší někdejší missku, nýbrž původem ukrajinský strunný nástroj zhruba zvící loutny. Na zvládnutí toho všeho si šest stálých členů kapely přizvalo hned čtyři hostující hudebníky. Slušný výčet, nicméně projevilo se to na výsledku tak, abych se z toho lidově řečeno posadil na zadek? Ani náhodou, vážení přátelé. Chybí energie, nedostává se nápadů. Je to pořád Dalriada se vším všudy, ale to “pořád” má jak pozitivní, tak negativní příchuť.

Z výše uvedeného to zatím vypadá, že nové album za moc nestojí. To by přeci jen nebyla úplně pravda, poslouchat se to rozhodně dá, zejména pokud jste Dalriadu dosud neslyšeli, takže nevíte, co všechno už předvedli v minulosti. Zmínil jsem jistou podobnost s Korpiklaani, ale křvidil bych Dalriadě, kdybych jejich hudbu postavil té finské humpa-humpě na roveň. Tím zas nechci nutně shazovat lesní lid ze Země tisíce jezer, ale tvorba Dalriady prostě vždycky byla mnohem víc variabliní a tak nějak propracovanější, nebo si to aspoň myslím. A hodně na dojmu přidává též vokální výkon zpěvačky Laury Binder. Maďarským textům sice nerozumím ani slovo, ale důležité pro mě je, jak to působí. Mimochodem nevím, kde se vzala v některých kruzích rozšířená myšlenka, že mezinárodně může prorazit jen anglicky zpívající kapela, protože když tomu člověk nerozumí, tak se mu to nechce poslouchat…

Album samotné po obligátním minutovém intru v podobě lidové odrhovačky (opravuji: čardáše) začíná pomalými tóny čehosi, co se nápadně podobá melodii “Pásli ovce valaši” (nebo to v nich aspoň slyším od chvíle, co mě na to kdosi navedl), a pak už pokračuje relativně pestrý mix. Lauřin hlas se střídá o prim nejčastěji s houslovými a flétnovými pasážemi. Sem tam dojde i na sóla kytarová, ovšem celkově jsou tradiční metalové nástroje vytlačeny na pouhý doprovod. Zazní i vokály mužské a dojde i na growl (který má, alespoň soudě dle klipu “Hajdútanc” z minulého roku, na svědomí též Laura). Přemýšlel jsem, jestli mi třeba zrovna tyhle dva prvky nevadí, ale na “Kikelet” jsou mužské hlasy taky a i ten growling se tam nejméně jednou objevuje…

Celkově je zde prezentovaná folková hudba v maďarském stylu velmi zajímavým zpestřením toho, na co býváme zvyklí. Nepřipomíná to ani hudbu keltskou, ani vikinskou, natož slovanskou. Nejsou v tom slyšet ani motivy středověké či renesanční hudby. Je to prostě něco jiného, zvláštního, zajímavého… To platilo u předchozích alb a platí to bezezbytku stále. Kapela se na druhou stranu pokouší i o jakýsi experiment, když se jedenáctá “A juhászlegény balladája” vymyká běžnému schématu jejich folk metalové písně a namísto toho připomíná hudebně spíš heavy či (podle intra) power metal. Ovšem ani to všechno nebylo dost, aby dostatečně uspokojilo mého přísného recenzentského ducha a vyneslo “Napisten hava” do výšin metalového nebe. Výsledný dojem všech slibných ingrediencí je zkrátka poněkud průměrný, zejména v porovnání s předchozí tvorbou.

Ptáte-li se na nejlepší a nejzajímavější skladby, tak je to zejména třetí “Tündérkert” a osmý song s epicky dlouhým názvem “Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello)”. Zrovna těmto dvěma se daří nejlépe navazovat na odkaz prvního alba, a proto jsem si jich taky všiml a proto je tu vyzdvihuji. Zbyteku alba se však nepodařilo tuto dvojici následovat a vymanit se z sice vcelku kvalitní, ale pořád průměrnosti. Jak už jsem jednou naznačil, je-li pro vás maďarská Dalriada novinkou, může vás “Napisten hava” oslovit více, než se to podařilo u mě, pro kterého je album lepším průměrem, což reflektuji výslednou známkou sedm. Dalriada má ale na víc.

Další názory:

Dalriada patří mezi ten druh kapel, které ve svých začátcích byly opravdu dobré, ale ve své pozdější tvorbě, jak jen to říct, už tak dobré zdaleka nejsou. Přesto netvrdím, že by se “Napisten hava” nedalo poslouchat, naopak je velmi potěšující fakt, že je novinka o hodně lepší než předcházející “Ígéret”, které má titul nejhoršího alba skupiny bez sebemenších problémů v kapse. Na “Napisten hava” rozhodně cítím zlepšení a do jisté míry i chuť Dalriady otočit se ke starším deskám, jež byly výrazně lepší, a i když tato snaha není ve finálním výsledku dovedena úplně do konce, vidím v tom krok správným směrem. Jako by se Dalriada na “Ígéret” snažila z nějakého důvodu (ať už vědomě nebo nevědomě) vklouznout do uniformního folk metalového mustru, který je stále tak populární, ale zjistila, že tudy cesta nevede, a pomalu se snažila vrátit k tomu, co jí šlo nejlépe. Snaze by určitě napomohlo i upřednostnění kvality nad kvantitou, protože nové album opravdu nemusí být každý rok, přesto všechno musím říct, že jsem s “Napisten hava” po slabém “Ígéret” docela příjemně překvapen. Že by v tom měl prsty přechod od většího německého labelu zpátky pod původní malou maďarskou firmu? Ani bych se nedivil…
H.