Dark Angels - Embodiment of Grief

Dark Angels – Embodiment of Grief

Dark Angels - Embodiment of Grief
Země: Česká republika
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 8.9.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Fall of the Light
02. The Testament
03. Holy One
04. Prophet of Doom
05. The Calling
06. King of Misery
07. The Minion
08. Love Is Blind

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Dark Angels

Jestli dovolíte, tentokrát začneme menší řečnickou otázkou – co si tak představíte, když na vás z nadpisu vybafne jméno Dark Angels? Abych byl upřímný, nebýt toho, že předchozí desku téhle kapely mám najetou celkem zodpovědně, tak si rozhodně nepředstavím vůbec nic lichotivého a tuhle fošnu bych si na recenzi nevzal ani za zlaté prase, protože, co si budeme povídat, klišovitější jméno si tihle budějovičtí bardi mohli vybrat jen stěží a na první dobrou to na mě působí mírně řečeno rozporuplně. Jak jsem ale už přiznal, předloňskou desku „Bittersweet Devotion“ znám, onehdá jsem ji dokonce recenzoval, a i když mě v žádném případě na pozadí neusadila a od té doby jsem si na ni ani nevzpomněl (natož abych si ji pouštěl), poslouchat to přeci jen šlo a určitou úroveň to také mělo. Pojďme si tedy popovídat o tom, jak se vybarvil její nástupce, album „Embodiment of Grief“.

Pokud si dobře vzpomínám, „Bittersweet Devotion“ by se s trochou fantazie dalo zařadit někam do hájemství gothic nebo dark metalu s mužským vokálem. Vzhledem k tomu, že „Embodiment of Grief“ na něj navázalo po pouhém roce, a pokud je mi známo, k žádnému zásadnímu personálnímu zemětřesení v kapele také nedošlo, bylo by asi naivní předpokládat, že se pánové z čistajasna vrhli na bluegrass – a vskutku. Jakkoli si netroufám obě desky přímo srovnávat (paměť je děravá a ochota se k „Bittersweet Devotion“ vracet mizivá), „Embodiment of Grief“ se nese ve velmi podobném duchu.

To je na jednu stranu docela dobře. Už jsem se zmínil o tom, že „Bittersweet Devotion“ šlo poslouchat, a aktuální počin na tom není jinak. Přístup, s jakým Dark Angels s výše zmiňovanými žánry pracují, je obecně vzato příjemný, instrumentálně jsou na tom pánové solidně, zpěvák umí zpívat docela slušně a citu pro poskládání obstojné muziky se tu také něco urodilo. Dokonce můžu bez uzardění říct, že napříč albem (když ne v každé, tak určitě ve většině skladeb) dovede až nečekaně příjemně překvapit celá řada pasáží, které se vyloženě povedly, takže v žádném případě není sporu o tom, že jsou Dark Angels schopni vymyslet solidní muziku.

Kdybych v tomhle okamžiku skončil, Dark Angels by se mohli plácat po ramenou, protože ta bilance se zatím jeví veskrze příznivě. Bohužel je tu ale ještě odvrácená strana mince, která znamená strmý návrat zpátky na zem. „Embodiment of Grief“ trpí dvěma zásadními problémy, z něhož první je nevyrovnanost. Stejně, jako jsou tu dobré momenty, je tu také celá řada nedobrých, které úporně kazí vše, co se za využití citu pro věc podařilo vybudovat. Je vážně k vzteku, když si užíváte nějakou pěknou melodickou pasáž, na níž však navazuje totálně nudné, suché, vyčpělé a melodicky naprosto divné cosi, co namísto pozitivních emocí vzbudí spíše údiv nad tím, že jsou pod tím podepsaní stejní lidé, jako pod tím dobrým materiálem. Tímhle neduhem trpí asi všechny songy a otázkou je jen to, v kterém případě se misky vah přiklonily k té či oné straně.

Nepomáhá tomu ani trochu nepochopitelné koketování s jinými žánry. Což o to, pestrost je hezká věc, v hudbě obzvlášť, ale ne v okamžiku, kdy do občas ostřejší, občas mírnější, ale jinak náladou vyrovnané nahrávky vetknete tu vyloženě death/blackový („Fall of the Light“), támhle zase rádoby doomový („Prophet of Doom“) riff a tak podobně. Působí to nepatřičně, rušivě, zejména v druhém případě to opravdu není dobré a zbytečně to nabourává celkovou poslouchatelnost nahrávky. Troufám si tvrdit, že kdyby se Dark Angels drželi toho, co umí, tedy silných melodií, a nesnažili se na ně roubovat zbytečnosti, bylo by to určitě lepší.

S tím poměrně úzce souvisí druhý ze dvojice zásadních problémů, s nimiž se „Embodiment of Grief“ potýká. Ty melodie Dark Angels vážně jdou, jak je vidět třeba na „The Calling“ nebo „King of Misery“, a tehdy to funguje dobře. Jakmile však dojde na nějakou odbočku nebo pokusu o kontrast, najednou to jde do kopru a výsledkem jsou přesně ty divnosti z minulých dvou odstavců. Nechtěl bych muzikantům křivdit, ale vidím za tím prachobyčejný skladatelský strop respektive neschopnost dát tvůrčí představě takovou formu, která by měla úroveň a zbytku pomáhala, nikoli naopak.

Na začátku jsem mluvil o tom, že se „Embodiment of Grief“ nese v duchu svého předchůdce. V závěru musím dodat, že mě to vlastně docela mrzí, protože navzdory vší slyšitelné kvalitě, talentu, soudnosti (35 minut stopáže opravdu kvituji s povděkem) a proti posledně i pocitově zajímavějším nápadům se bohužel nepodařilo eliminovat tu největší slabinu, která má za následek jediné – „Embodiment of Grief“ je ve výsledku zkrátka průměr, jehož silnější pasáže nejsou tak silné, aby vyvážily ty špatné, které alespoň pro mě v celkovém obrázku hrají asi nejvýraznějšími barvami. A to je škoda, protože – a to už se opakuji – na té desce je řada povedeného materiálu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.