Země: Finsko Žánr: groove metal Datum vydání: 11.4.2014 Label: Inverse Records Tracklist: 01. Once We Stand, Once We Fall 02. Norht Star Blues 03. Heroes of the New World 04. Yesterday’s Noose 05. Last Day of Light 06. Blood, Sweat & Broken Neck 07. Fail to Believe 08. Between the Walls of Fire 09. Varra Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Inverse Records

Dark Days Ahead, kteří letos vydávají svůj nový studiový zářez “North Star Blues”, se zatím ještě nedostali do stádia, kdy by si člověk řekl, že to je zkušená parta, nicméně žádní mlíčňáci to taky nejsou. Na svém kontě mají jedno demo “Promo 2010” a dva roky starý debut “The Long Road South”, na nějž nyní navazují svým druhým studiovým počinem. Sice téhle pětici z Finska trvalo dlouhých sedm let, než se od svého vzniku v roce 2005 vydali zhmotnit své hudební nápady na fyzický nosič, ale pokud se oněch sedm let dělo to, co předpokládám, tedy že kapela koncertovala po všech možných čertech, jen aby se dostala na pódium, tak na novince to nese své ovoce, protože “North Star Blues” je velmi semknuté a Dark Days Ahead čistě jen na jeho základě znějí skoro jako jedna rodina.

Ptáte se, co že to pánové vlastně hrají? Zámořský jižanský groove metal v odkazu Pantery s příměsí thrash metalu a letmého závanu death metalu. Osobně mi to prvně nepřišlo od finské party příliš věrohodné, takže jsem byl připravený na tu nejhorší podobu vykrádání panterovské klasiky, ale to se naštěstí nekoná, a přestože je vliv texaské legendy z “Norh Star Blues” poměrně jasně identifikovatelný, tak jej vyvažuje vlastní vklad v podobě kytarové melodičnosti a finské tklivé nálady, která třeba ovládala prostor pro kytarové sólo v úvodní palbě “Once We Stand, Once We Fall”, jež úplně jasně definuje to, co od zbylé osmičky písní očekávat. Groovy kytarové riffy, nasraný zpěvák Tony Kaikkonen, který splňuje všechny žánrové standardy, a konečně i ty severské kudrlinky, jež sice nezazní v úplně každé ze skladeb, ale když už se tak stane, tak nemám vůbec pocit, že by to do výsledku nepatřilo a působilo to rušivě. Naopak, jako by to do takto západně orientovaného metalu patřilo odjakživa.

Hlavní otázkou, která u podobných počinů vyvstává, jestli je to opravdu tak energické, jak by mělo být. Odpovědí by měla být hned dvojice úvodních kousků “Once We Stand, Once We Fall” a nasupená titulka “North Star Blues”. Prvně jmenovaná je taková ta šlapavá klasika, jejímž jádrem je snadno zapamatovatelný kytarový riff, v tomto případě zdatně zjemňován kytarovými vyhrávkami. Propipólem je pak Tony, jenž není jenom klasický řvoun, jako byl Phil Anselmo nebo Max Cavalera v Sepultuře, ale zní, jako by měl za sebou sbírání zkušeností v nějaké death metalové partě, protože nejenže umí melodicky pohladit jako v “Last Day of Light” a prostřednictvím několika dalších partů jako třeba refrénu v “Yesterday’s Noose”, ale ukazuje, že je vokalista velmi zdatný a často se ubírá směrem death metalového chropotu, jemuž je však velmi dobře rozumět a není to žádný nepochopitelný murmur. Svůj podíl na tom má jistě i krystalicky čistý zvuk, jenž dává vyniknout jak hutným spodkům, tak vzdušnějším pasážím, jako je refrén již zmíněné “Yesterday’s Noose”.

Nemusíte se bát, že na ploše čtyřiceti minut byste byli vhozeni do kytarové drtičky, jež se ani na chvíli nezastaví, protože i přes celkem jasné stylové zaměření je “North Star Blues” počin barvitý. Tu přijde bruska jako “Blood, Sweat & Broken Neck”, tu zase zatěžkaná “Heroes of the New World” nebo šťavnatá “Yesterday’s Noose”, která mi díky vokálním partům a ozvěnám připomíná Zakka Wylda a jeho Black Label Society. Na závěr si pak pánové schovali specialitu jménem “Varra”, která nejenže vyčnívá šestiminutovou stopáží, ale je to instrumentálka (nějaké to mluvené slovo tam je, ale čistokrevný zpěv nikoli) a navíc hudebně jako by se přikutálela úplně odjinud. Velmi melodicky uvolněná a postupně spěje přidáváním kytarových ploch k fantastickému závěru, jemuž vévodí skvělé táhlé sólo jednoho z dvojice Jarkko Petosalmi a Jari Huttunen, jejichž souhra je jádrem úspěchu závěru této kompozice. Protože jsem tady až nebezpečně často zmiňoval označení melodický, tak bych jen pro jistotu uvedl na pravou míru, že agresí Dark Days Ahead nešetří, jen se jim daří ji dobarvovat vkusnými melodiemi, aniž by to vyznívalo samoúčelně.

Kdo náš blog čte pravidelně a občas si přečte i moje recenze, tak možná ví, že pokud na něco v případě poslechu daného alba plivu špínu s železnou pravidelností, tak jsou to balady. Je to samozřejmě o vlastním vkusu, nicméně mně ty výtvory plné patosy vážně lezou na nervy, ale že to není jen z principu dokazuje fakt, že jsem rád, když se občas najde kousek, který se i mně hodně zalíbí. Už zmíněná “Last Day of Light” je přesně tím případem, kdy nemám proti pomalé skladbě žádnou námitku. Nic víc než akustická kytara a zasněný vokál Tonyho v ní nenajdete a funguje tak hlavně díky své atmosféře, ale je prostá pokusů o navození plačící nálady a hlavně zní upřímně, takže tímhle směrem určitě jo. Že je výsledek podobný starému Bon Jovimu (napadá mě “Wanted Dead or Alive”), mi vlastně vůbec nevadí.

Z doposud vyřčeného je asi jasné, že “Norh Star Blues” mě baví. A to tak, že dost. Samozřejmě nehodlám nikoho přesvědčovat, že to je přelomové dílo, protože ve své podstatě to žádný zázrak není a v budoucnu si beztak radši pustím “Vulgar Display of Power” od Pantery, ale vzhledem k tomu, že si Dark Days Ahead na nic nehrají a nechávají za sebe promlouvat hlavně hudbu, která je v tomto případě dost povedená, tak není důvod hledat na jejich druhém počinu mouchy, protože i když tam jsou, tak je mile rád přehlídnu.