Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 18.11.2009 Label: Regain Records Tracklist: 01. The End of Human Race 02. The Birth of the Vampiir 03. Stigmata 04. My Funeral 05. Angelus exuro pro eternus 06. Demons of Five 07. Declaration of Hate 08. In My Dreams 09. My Latex Queen Hodnocení: 7/10 Zbytek redakce hodnotí: Corey(8) – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Takže, po čtyřech letech tu máme novou porci blasfemie od švédských pekelníků Dark Funeral, kteří již nějaký ten pátek platí za osvědčenou kvalitu svého žánru. Pravda, své nahrávky možná nesekají v extra rychlém sledu, přesto s železnou pravidelností atakují ušní ústrojí posluchačů svým rychlopalebným black metalem. Můj osobní názor je ten, že s přibývajícími lety vydává kapela lepší a lepší nahrávky (tudíž ano, chápete správně, předchozí „Attera totus sanctus“ je pro mě jejich dosavadním vrcholem). Důležitou a zřejmě tou nejdůležitější otázkou naší recenze tak je, jestli novinka „Angelus exuro pro eternus“ dokázala opět onu pomyslnou laťku posunout o nějaký ten stupínek výše…

„Angelus exuro pro eternus“ jsem do svých ušních bubínků napumpoval již mnohokrát. Placka již provětrala moje reproduktory u počítače, mechaniku mini-věže, prohnala se také mou osobní reprosoustavou a pozadu nezůstala ani sluchátka. A po takovém množství poslechů mohu s klidným srdcem prohlásit, že čtyři roky staré „Attera totus sanctus“ zůstává v mých očích nepokořeno, i když nutno dodat, že jen o vlásek. Nechci tvrdit, že by nový přírůstek do diskografie kapely byl špatný, to vůbec ne, právě naopak. „Angelus exuro pro eternus“ pokračuje v logickém vývoji Dark Funeral, aniž by však nahrávka ztratila cokoliv z poznávacích znamení skupiny.

Hned s prvním zásekem „The End of Human Race“ Dark Funeral vybalují vše, co k nim patří, bez toho, aby okatě kopírovali svou minulost, což je jedině dobře. Pokud máte naposlouchané předchozí počiny, ihned poznáte, jakouže kapelu to zrovna máte před sebou, ale rozhodně vás nepřepadne pocit „jo, tohle samý už tu bylo minule“. Ty styčné body si projdeme popořadě:

a) Kytary. Tak ty jsou rychlé jak celá armáda naspeedovaných démonů a tak to má být. V nejednom válu se samozřejmě objeví i melodické linky, které jen upevňují neotřesitelnou atmosféru, a když se jeden z pánů Lord Ahriman / Chaq Mol pustí do sólování, není co řešit. V tomto ohledu Švédové válí.

b) Basa. Tak ta není vůbec slyšet. Jasně, občas tam někde v pozadí nějaké šmrdlání zaslechnete, ale když si vzpomenu například na kolegy Marduk (jistě budete souhlasit, že právě Dark Funeral a Marduk jsou nejznámějšími představiteli švédské blackmetalové školy, proto to srovnání) a jejich nádhernou kulervoucí basu, musím Dark Funeral strhávat body dolů.

c) Bubnování. Tak to je klasicky totálně šílené, jak tomu ostatně u Dark Funeral vždy bývalo. Sypačka střídá sypačku a člověk neví, jestli mu hlava už vybouchla, nebo se tak za chvíli teprve stane. Právě bicí jsou pro nahrávky Dark Funeral určující a doslova jim udávají tón. V neposlední řadě se na nich také krásně vidí rozdíl mezi rychlým a pomalým songem. Když se totiž zaposloucháte do rychlých pecek (a těch je většina), tak slyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely a rychlý virbl. Když se ale zaposloucháte do těch pomalých, uslyšíte rychlé kytary, rychlé kopáky, rychlé činely, ale pomalý virbl… už chápete, jak to myslím, když říkám, že bicí udávají tón nahrávky?

d) To nejlepší na konec – zpěv. Emperor Magus Caligula je prostě blázen. Nechápu, že mu ta tlama neupadne. Nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že právě on patří mezi absolutní špičku blackmetalových vokalistů. Nejde o to, že by výsledný zvuk jeho skřehotu zněl nějak extrémně lépe než hrdelní běsy jeho kolegů. Jde prostě o techniku. Když opět použijeme srovnání s Marduk – Mortuus je skvělý, ba přímo výborný zpěvák, ale při poslechu slyšíte, jak mu to v krku chrčí. Zato E.M. Caligula to všechno tahá naprosto čistě, a to jak klasický blackmetalový krákorák, tak hluboký chropot, i když ten na „Angelus exuro pro eternus“ zas tak moc nepoužívá, znalci deathovky Sanctification, v níž Caligula rovněž působí, však potvrdí, že ani growling mu není cizí. Je to holt frajer.

Už se s recenzí pomalu blížíme ke konci, ale ještě tam nejsme. Před námi je teď probrání se jednotlivými songy. Jasných aspirantů na „hit“ je více (skoro celá deska, hehe), podle mého názoru se ale v koncertním setlistech (alespoň na nějaký čas) zabydlí jistojistě jak první dvě pecky „The End of Human Race“ a „The Birth of the Vampiir“, tak i třeba taková titulní „Angelus exuro pro eternus“ a samozřejmě také videoklipovka „My Funeral“ (ten refrén zabíjí). Mě osobně však hodně zaujala na první pohled nenápadná, až skoro na samém konci ukrytá „In My Dreams“, která je asi nakonec asi tím nejpomalejším kousek alba, ale z mého pohledu rovněž ten nejchutnější dílek této hudební kolekce.

Teď už tedy konečně přichází ten slibovaný konec (že už bylo načase, co?), abychom ale dodrželi naší nepsanou osnovu, musím tady vyplodit ještě nějaké jakože hodnocení. Ani byste nevěřili, jak tuhle část recenze nemám rád. Ale zpátky k tomu jakože hodnocení… Jak jsem se již někde výše projevil, předchozí deska „Attera totus sanctus“ se mí jeví o trošku lepší, přesto ale i „Angelus exuro pro eternus“ stojí za to, abyste s ním provětrali své boltce. Přemýšlel jsem mezi 6,5/10 a 7/10, ale proč bych měl troškařit? Vždyť je dobrá hudba. Číselné hodnocení začínající na sedmičku není nijak nadsazené. Takovéhle fošny do mě Ahrimanova parta může rvát pořád.

P. S. A úplně na závěr: Poslední srovnání Dark Funeral vs. Marduk, tentokrát souboj celkových kvalit „Angelus Exuro Pro Eternus“ a „Wormwood“ které vyšlo před dvěma měsíci. Vítězem se bez delšího váhání stávají Marduk.