Země: Německo Žánr: horror / drama Český název: Kabinet doktora Caligariho Rok vydání: 1920 Režie: Robert Wiene Hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Friedrich Feher, Lil Dagover, Hans Heinrich von Twardowski Hrací doba: 71 min Zdroj fotek: IMDb.com

Možná jste si někdy položili otázku, co je úplně prvním vzniknuvším hororem. V případě kinematografie se zdá, že není těžké nalézt odpověď – za první filmový horor totiž bývá považován „Kabinet doktora Caligariho“. Nemyslím si o sobě, že jsem až takový znalec němého filmu, abych se s tímhle tvrzením mohl přít nebo jej potvrdit, ani takové ambice nemám, ale určitě znám ještě starší snímky, jejichž atmosféra je bizarní a temná. Jistě bychom ale mohli diskutovat, jestli to jsou čistokrevné horory. Myslím však, že je to nakonec docela jedno, jestli má být „Kabinet doktora Caligariho“ prvním, druhým nebo třeba desátým natočeným filmovým hororem. Stěžejní je totiž skutečnost, že se jedná o mimořádný počin, jenž má i navzdory svému stáří – však zanedlouho to bude rovných sto let! – stále co říct a stále dokáže zapůsobit.

Je snad samozřejmé, že věk je na „Kabinetu doktora Caligariho“ znát. Stejně jako u všech filmů z první poloviny 20. století se současný divák – hlavně ten, který s podobnými vykopávkami nemá příliš zkušeností – musí obrnit jistou dávkou trpělivosti. Je to černobílé, němé, pomalé, výrazové prostředky i technické možnosti byly na úplně jiné úrovni než u současných filmů. To všechno je jasné, snad je skoro i zbytečné to říkat. Rozhodně však nic z toho nemyslím v negativním slova smyslu – do určité míry vlastně naopak. Takhle staré snímky, především ty z 10. a 20. let, disponují specifickou neopakovatelnou atmosférou, jakou už dnes nikde nenajdete a ani nemůžete najít. A právě „Kabinet doktora Caligariho“ je v téhle sugestivní atmosféře nejvyšší extratřída.

Velkou, vlastně spíš dokonce tou úplně nejvyšší měrou se na tom podílí fenomenální vizuální stránka. Film je natočen v expresionistickém stylu, čemuž odpovídá jeho značně pokřivené prostředí. Všechny obyčejné věci, budovy, ulice jsou deformované a mají prapodivné tvary. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že kulisy vlastně ani nejsou skutečné, jsou pouze namalované na papír včetně stínů. Dohromady s černobílým a zrnitým obrazem to ve výsledku vytváří bizarní sugestivní náladu, která z toho mocně sálá i dnes.

Vizuální stránce snímku ostatně odpovídá i výrazné nalíčení herců, kteří vzhledem k němosti musejí až přehrávat, aby srozumitelně vyjádřili nějakou emoci, ale opět – zde to není myšleno ve zlém. A nejen z toho pohledu, že to k takhle starým záležitostem patří – jedná se totiž o další střípek přispívající ke grotesknosti „Kabinetu doktora Caligariho“. Navíc to ani neznamená, že by šlo o špatné výkony. Zejména Werner Krauss v roli samotného doktora Caligariho je dokonale slizký.

Na svou dobu je „Kabinet doktora Caligariho“ zvláštní i retrospektivním způsobem vyprávění příběhu a především dějovým zvratem, který celý dosavadní průběh filmu převrací. Na počátku stojí milostný trojúhelník – Alan a Francis jsou přátelé, kteří oba milují stejnou dívku Jane. V té době do města přijíždí jistý doktor Caligari, jenž na pouti vystaví svou atrakci – náměsíčníka Césara schopného předpovídat budoucnost, což také ihned dokáže, když předpoví, že Alan do rozbřesku zemře. Ráno je nalezen mrtev, zavražděn. Francisovo podezření samozřejmě padá na Caligariho a jeho náměsíčného společníka.

Více snad z děje není třeba prozrazovat a již zmiňované rozuzlení už vůbec ne, přestože se jedná o něco, co by měl znát – a předpokládám, že i zná – každý filmový fanoušek. A pokud to někdo nezná, neměl by váhat s doplněním znalostí. „Kabinet doktora Caligariho“ je totiž legendární klasika patřící k zásadním filmovým dílům, která ovlivnila nespočet dalších a nejen filmových umělců. V podivínském stylu snímku se inspirovali mnozí, díky čemuž vám určitě mnohé výjevy budou povědomé, aniž byste samotný film viděli. Však kdo by neznal obraz Césara prchajícího s dívkou v náručí po ostře lomených střechách, otvírání dřevěné rakve s náměsíčníkem nebo další působivé scény, které se právem zapsaly do dějin kinematografie?

Na „Kabinetu doktora Caligariho“ je ovšem skvělá ještě jedna věc. Měli byste jej vidět, ale ne pouze proto, že je to stará klasika, jež ovlivnila mnohé další. Podívat byste se měli především z toho důvodu, že i po téměř sto let od svého natočení se pořád jedná o nevšední a působivou podívanou. A je úplně jedno, jestli zvolíte originální, ortodoxně černobílou verzi nebo tu restaurovanou z roku 1996, kde přibylo barevné tónování a klaustrofobický hudební doprovod, protože obě mají své kouzlo. A v obou případech uvidíte geniální nadčasový film.