Death Angel – The Evil Divide

Death Angel – The Evil Divide

Death Angel – The Evil Divide

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Moth
02. Cause for Alarm
03. Lost
04. Father of Lies
05. Hell to Pay
06. It Can’t Be This
07. Hatred United / United Hate
08. Breakaway
09. The Electric Cell
10. Let the Pieces Fall

Hrací doba: 45:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tuším, že už jsem to tady někde v minulosti řekl, ale nevidím důvod, proč bych to nemohl na úvod recenze nového alba Death Angel s klidným srdcem zopakovat. Přestože Death Angel nikdy nepatřili mezi nejprofláklejší a největší thrashové party, tak jsem k nim vždy choval jakousi formu úcty a měl jsem pro jejich placky malou slabost, protože ta jejich verze thrashe měla něco do sebe. Agresivní, nespoutaná, ale přesto chytrá, melodická a hodně dobře zahraná. Byla tak obrovská škoda, když se pětice, která na počátku 80. let vzešla spolu s daleko slavnějšími a uctívanějšími kolegy z oblasti Bay Area, začátkem 90. let rozpadla. A jestli se na poli thrash metalu dá říct, že měl něčí návrat opravdu smysl, tak jsou to právě Death Angel, protože tato parta s filipínskými kořeny vydává pravidelně materiál, jímž dokazuje, že si svou výjimečnost ponechala až do dnešních dní a umí stále složit dost silnou desku.

Osobně se mi nejvíce zamlouvá druhé po-návratové album „Killing Season“, jež bylo jednoduše skvělé, ovšem ani s dalšími plackami to nebylo vůbec marné, takže z tohoto důvodu jsem v souvislosti s „The Evil Divide“ neměl důvod pochybovat a připravovat se na nějakou změnu; očekával jsem další přísun chytře vystavěných kytarovou duelů, skvělých sól, poctivé rytmiky a vyspělého vokálu Marka Oseguedy, který se drží v polohách jemu nejpříjemnějších a který už léta platí za jednoho z nejzajímavějších thrashových vokalistů. Potud je samozřejmě všechno v pořádku, protože Death Angel jsou opravdoví profíci, kteří jsou si moc dobře vědomi, že jejich fanoušci chtějí tu svoji porci šlapavých válů, kterou jim taky pánové poctivě servírují.

Co mě však při poslechu „The Evil Divide“ (a platí to vlastně již pro minulé „The Dream Calls for Blood“) mrzí, je částečný ústup směrem ke klasickému 80. thrashi na úkor vlastní výjimečnosti a zařazení se tak mezi zástupy podobně smýšlejících kapel, jež záměrně hasí žízeň fanoušků po oldschoolové produkci. V případě Death Angel to znamená zpřístupnění materiálu a jeho zjednodušení širokému metalovému obecenstvu, které si chce při poslechu pořádně zahrozit v prvních řadách na fesťácích. A protože Death Angel na tuto dobovou poptávku slyší, tak ubývá zajímavějších momentů a ke slovu se čím dál častěji dostávají spíše rychlejší pasáže, jež tu a tam protne kytarové sólo ostré jako břitva, melodická vyhrávka či poklidná vsuvka, které ale člověka, jenž si před dávnými lety zamiloval „The Act III“, nemůžou jen tak uspokojit.

Aniž bych chtěl Death Angel obviňovat ze zaprodanství nebo něčeho podobného, tak mě zkrátka mrzí, že jdou s davem, když tomu v minulosti bylo jinak a jejich vizionářství a čistá hlava ke skladatelským postupům jim vynesla místo na metalové mapě. Nutno však říct, že i přesto, že je novinka asi nejslabší v dosavadní diskografii a minimálně z post-návratových počinů je „The Evil Divide“ nejhorší, tak na početnou žánrovou konkurenci jsou na tom Mark Osegueda, Rob Cavestany a spol. stále ještě dobře.

Pokud se podíváme na jednotlivé písně, tak víc než kdy dříve mám pocit, že přibylo takových těch nutných vycpávkových záležitostí, jež v minulosti byly spíše výjimkou, ale tady bych dobrou třetinu materiálu dokázal s klidným srdcem oželet. Mezi to slabší patří úvodní „The Moth“, která se snaží bodovat rychlým riffem v úvodu a atakovat tak posluchačovy animální pudy, ale to je asi tak jediné, co od této rychlovky čekat. To „Lost“ na druhou stranu překvapí příjemně odlehčeným odérem a vzletnými kytarami, dost rychle se však oposlouchá, takže i když přinášela vcelku vítaný odpočinek před dalšími minutami chlapské porce thrash metalu, tak o vyloženém vrcholu se v souvislosti s ní mluvit skutečně nedá. S jedním přivřeným okem bych vzal na milost dvojici šlapavějších válů „Breakaway“ a „Hell to Pay“. První zdobí parádní kytary a chytlavý heslovitý refrén, jenž je ochucen sbory; druhá si zase na nic nehraje a i díky krátké hrací době vyznívá ve srovnání se zbytkem desky dost agresivně.

Death Angel

Co mě naopak hodně baví a nemám důvod pro akceptaci těchto písní přivírat byť jen jediné oko, tak je „Father of Lies“, „It Can’t Be This“ a předposlední „The Electric Cell“, která spolu s „Hatred United / United Hate“ připomene starší počiny, zejména pak „The Act III“, kde bych si dokázal při troše fantazie obě tyto propracované písně představit. Právě tyto čtyři skladby pro mě osobně tvoří takovou kostru, která mě každým poslechem spolehlivě provedla a nedovolila, abych o „The Evil Divide“ mluvil jako o vyloženém zklamání. Neříkám, že jsem nečekal víc, ale zase není problém desku poslechnout i dvakrát po sobě. Hodně se mi líbila hlavně „Father of Lies“ s teskným sólem v polovině hrací doby, od nějž se zase nenásilně přejde k riffovému kvapíku a vůbec to nepůsobí divně.

I když té kritiky padlo nakonec víc, než jsem si při prvním poslechu „The Evil Divide“ byl ochotný připustit, tak nelze zastírat fakt, že Death Angel opět dokazují, že na scéně mají své nezpochybnitelné místo, protože i na jejich poměry lehce nadprůměrné album je ve srovnání s jinými souputníky pořád o kus dál a je radost jej poslouchat. Nemůžu v tomto ohledu nezmínit německé kolegy Destruction, kteří svou novinku vydali takřka ve stejnou dobu a se stejným zpátečnickým přístupem, a Death Angel jim nakopávají zadky. Propříště bych si dokázal představit méně thrashe a více překvapivých momentů, díky nimž bych si připomněl staré dobré časy, ale přesto všechno pořád palec nahoru.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.